Nás nedostanou!
Divadelní spolek Proměna, žižkovský soubor vitálních seniorek, dělá dobré sousedské divadlo.
Pojem sousedské divadlo většina ochotníků neslyší ráda. Historicky je to jedna z raných fází novověké divadelní tvorby v českém jazyce někdy v počátcích národního obrození. V současnosti se nezřídka používá jako eufemismus pro amatérské divadlo bez vyšších ambicí a (deklarovaných) hlubokých myšlenek, které ale tento svůj status, resp. svoji úroveň náležitě nereflektuje. Do určité míry je to něco tak naivního jako třeba dětské scénky u táboráku. Několik souborů si tento pojem sice trochu furiantsky dalo „do firmy“ (Kateřinské sousedské divadlo nebo Šmardovo sousedské divadlo), ale to jsou výjimky.
Fenomén současného sousedského divadla není, pokud je nám známo, vůbec podchycen. Mnohé soubory (budou jich spíše stovky než desítky, ale mnohé jsou zřejmě jen efemérní) totiž o sobě mimo okruh příbuzných a známých nedávají vůbec vědět. Mimochodem, aspoň u některých z nich je to jistě důsledkem určité elementární sebereflexe. Další se podobně „stáhly“ po drtivém neúspěchu na postupových přehlídkách na Jiráskův Hronov a podobných akcích. Jenže přes to všechno – je to divadlo, tvrdíme. I kdyby to byla „jen“ aktivní zábava samotných účinkujících, je to cenný protiklad pasivního konzumního přístupu.
V klubu REMEDIUM u Olšanského náměstí v Praze 3, který provozuje stejnojmenná obecně prospěšná společnost, působí už od roku 2003 divadelní spolek Proměna. Jeho složení je dosti proměnlivé, ale nepřetržitě platí, že věkový průměr členek a členů souboru je neobvykle vysoký – není divu, zmíněný klub je totiž „Centrum aktivit (nejen) pro seniory“.
V pátek 10. května 2019 provedla Proměna v pražském Divadle Kampa komponovaný večer. V jeho první části reprízovala rýmovanou genderovou frašku z pera Jaroslava Štrause Musím to všechno oddřít sama? Přesvědčivé Jiřině Novákové v ní elegantně a úsporně sekundoval Milan Špinar, to vše v režii programové manažerky klubu REMEDIUM Heleny Kubů. Po přestávce došlo na světovou premiéru autorské komedie Zůstane to v rodině (první provedení v listopadu 2016 bylo totiž označeno jako předpremiéra). S autorstvím to ovšem není vůbec jednoduché – jedná se o kolektivní dílo, na jehož současné podobě, odlišné od předpremiéry a nejspíš i od předpokládaných repríz, se podílel asi tucet lidí, přičemž nesporným tahounem byla Ludmila Böhmová, která se ujala i režie.
Výsledkem je hravá komedie o setkání potomků šlechtického rodu Pávů, kteří se musejí napřed seznámit, získat vzácný rodinný portrét a ten nakonec trochu překvapivým způsobem „zhodnotit“. Jako jakýsi vedlejší produkt vznikl i košatý pávovský rodokmen, který by se mohl stát podkladem pro další texty dramatické i prozaické.
Potomci na scéně jsou výhradně rodu ženského, konkrétně dvě vnučky a jedna praneteř Karla Emanuela Hadriána Páva z Pávova, kterýžto zámeček něčím evokuje Vrchotovy Janovice: sebevědomá „Amerikánka“ Margaret (L. Böhmová), trochu prostoduchá, i když nóbl Kamila (M. Schinkmannová) a bystrá genealožka Rita (H. Škeříková). Pávovské geny nemá rázná zbohatlice (čili po staru parvenu) Venuše (J. Nováková), její poněkud vulgární tajemnice Renatka (V. Hájková) ani zemitá hotelová Recepční (R. Havlová).
Repliky si herečky vesměs samy psaly „do pusy“, takže text běží hladce, i když některé dějové zvraty a motivaci si musí divák domýšlet. Všechny – pardon, všichni, totiž včetně M. Špinara v dvojroli kastelána a licitátora – hrají s takovým gustem, až jednoho napadne, jestli to divadlo není tak trochu i terapeutické psychodrama. Ale i kdyby ano, tak co na tom, ne?
Scénické provedení je velmi skromné a přitom dobře „čitelné“ (zčásti i doslova čitelné).
Nejmladší z vystupujících je čtyřiašedesát let, ale byla to shodou okolností herečka o plné dvě desítky let starší, která v diskusi o jakýchsi hrozících problémech s produkcí této inscenace prohlásila rezolutně „Nás nedostanou!“ Spíše než nějaké partyzánské odhodlání to ovšem připomínalo rozverný hit pozapomenutého ruského dívčího dua t.A.T.u. „Nas Ně Dogoňat“. Proměnu nakonec nikdo (do kolen) nedostal. Premiéra se vydařila, skvěle pobavila a trochu dojala publikum i ansámbl. Divadlo žije – i takto.