Komentář Domov,Politika,Kultura

Kultura a stát

Ivan Hoffman. Foto archiv KN

Nebýt toho, že se do ministra kultury vášnivě pustila kulturní fronta, nezjistil bych si, kdo tím ministrem je. A kdyby ministr kultury neodvolal ředitele Národní galerie, nedověděl bych se nejspíše, kdo ji řídil. Několik ministrů kultury si, pravda, pamatuji: Milana Uhdeho, Pavla Tigrida a Pavla Dostála. Asi proto, že toho s kulturou měli společného víc, než že ji dostali politicky na starost.

Obecně pro ministry platí, že odpovídají občanům za to, že ve svěřeném rezortu řádně hospodaří s veřejnými prostředky, přičemž tou řádností je míněn prospěch daňového poplatníka. Podobně jako měřítkem úspěchu ministra zdravotnictví není spokojenost lékařů, nýbrž kvalita zdravotní péče, měřítkem úspěchu ministra kultury není, zda s ním jsou spokojeni herci, malíři a literáti, nýbrž jak kompetentně je zabezpečen kulturní provoz.

Opoziční pozdvižení kolem personální politiky ministra kultury ke kulturnímu provozu neodmyslitelně patří. Souvisí nepochybně i s kulturní politikou. A poukazuje na politickou kulturu. Petice na podporu ministrem odvolaného kulturního manažera pěkně ukazují, jak se kulturní provoz internacionalizuje a globalizuje: český ministr kultury pobouřil manažery věhlasných galerií od Paříže po New York.

Ještě štěstí, že ministrem spáchaná kulturně politická škoda je omezena na odsudky kulturních prominentů a na znechucení globálního kulturního managementu. Taková škoda se pořeší výměnou ministra a mezinárodní reputaci napraví čas. Horší by bylo, kdyby újmu utrpěla estetika, poetika, krásno. Kdyby ministr naštval múzy. Ty naštěstí působí bez nároku na honorář, nezištně. Jsou to dobrovolnice, které se nenechají řídit. A hlavně, múzy jsou plaše nad věcí. Nejsou to žádné diskutérky. Je kumšt je potkat, natož urazit.