Po nebi láska beránky vodí
Stanislav Kostka Neumann žil v letech 1924–1934 v Čerčanech. Ze sbírky Láska (1933), která obsahuje převážně milostnou a osobní lyriku, v jeho díle jinak vzácnou, vybíráme několik čísel, v nichž vidíme nebo alespoň tušíme inspiraci tamní krajinou.
Motýl mi sedl na ruku
Motýl mi sedl na ruku
a pták mi po boku skáče.
Kdybych jen věděl, motýle,
kdybych jen věděl, ty ptáče,
že nejsem pouhou příhodou
uprostřed vašeho kraje,
ale že horký paprsek lásky,
jež ve mně zraje,
pronikl vaší bytostí
a hřeje, hřeje vás v nitru.
Jak milionář bych vracel se
a silen strojil se k jitru.
Březen
Dnes ráno venku na nádraží
omládly nárazy, sykoty, hvizdy,
poněvadž v zahradě kos ladil flétnu,
a lokomotivy vzpomněly si na veselé jízdy.
V zahradě všecko chvělo se očekáváním,
a u domovníka ve vile Růženka
školačka, řešíc dělnickou hádanku,
tu místo Revoluce napsala Sněženka.
Buclatá Andula, služka ve vile,
nakoupit plujíc, jako kadidelnicemi
na počest jara houpala koulemi přídy
a rozesmála se plachtami všemi.
Ó srdce! Všecko zkrásní prastarým úsměvem.
Však nezapláčeš nakonec přece,
jak plavec, jenž Tahiti navštívil
a se syfilidou vrací se k severní řece?
Bloudím lesy. V duchu s tebou
Bloudím lesy. V duchu s tebou. Vyprávět
slyším všecky ptáky kolem o lásce a trudu.
Kukačka mi prorokuje mnoho let.
Ale já jen myslím na ta, která s tebou budu.
Bloudím lesy s polibkem tvým, plachým snem,
jenž by se tu proměnit dal v sladkou mdlobu dlouhou.
Ale není naším denním údělem
panská volnost bohatých, již netrápí se touhou.
Chudí, spoutaní, jen rychle ukradnout
smíme někdy vzácnou chvilku radosti a blaha.
Lidé pracující nejvíc mají pout.
Milence však pro ta pouta nejvíc bolí hlava.
Přes to všecko, drahá, na paměti měj,
my že svému osudu i sami trochu chceme.
Za to platíme, že nejsme na prodej.
Tak jen prací svobod svých si někdy dobudeme.
To zní trochu čítankově, drahá, vím.
Ale věř i, že bych raděj letěl s tebou světem,
k jeho krásám hledal pro tě slavný rým,
ve tvých očích zřel již radost planout jasným vznětem.
Zvítězíme? Ustoupíme? Prohráme?
Chtěl bych tě tu. Spolu bychom rozhřáli snad ledy.
Láskou také křídla sobě dáváme.
Chtěl bych se statečnou ženou vzlétnout naposledy.
Již soumrak houstne nad poli a lesy
Již soumrak houstne nad poli a lesy,
za chvíli ztichne poslední zpěv ptačí.
Z okna se dívám do krajiny prosté.
Pojď bažantnicí se mnou do Podmračí!
To pěkná cesta je. A naposledy
jsem s lehkým srdcem ještě chodil po ní.
Pojď, drozd nám zahrá ještě na svou flétnu
a okraj lesa fialkami voní.
Pojď, všudypřítomná! V tom zešeření
na bílé silnici a v tichém kraji
snad rozpovídám se, a s čistým srdcem
projdeme zvolna rašícími háji.
Chtěl bych ti tolik krásných věcí říci,
o věcech velikých ti vypravovat.
Chtěl bych tvou mysl jako velké dítě
na kolenou své zkušenosti chovat.
A směle, vesele tvé krásné touze
kus energie, víry, směru dáti
a vštípit ti, že na svobodu nikdo
čekati nesmí, nýbrž si ji bráti…
Již soumrak houstne nad poli a lesy.
Z okna se dívám do krajiny prosté.
Jsi u mne jako vždy, a jako vždycky
mé břímě stesku roste, roste, roste...
jak v houšti bledý květ, jenž slunce vidí
jen skulinami ve vysokém doubí
a iluzí pln čeká, čeká, čeká:
Se slunkem svým se nikdy nezasnoubí?
Do okna jsem se posadil celý
Do okna jsem se posadil celý,
poněvadž noc je tak podivně krásná
jako tvé oči, volání tvoje,
ty moje touho temná i jasná.
Na lesích mlhy jsou, nad nimi měsíc,
tajemně domky dědinou chodí,
v dáli se leskne Sázavy stužka,
po nebi láska beránky vodí.
A vlažné ticho měkce se vzdouvá
nadějí, snem, jež červen tu vznítil…
Už dlouho jsem štěstí hebké a křehké
tak blízko nepocítil.