Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Sólokapr

Nicola Lazzaro: Váleční dopisovatelé za balkánské války

Evelyn Waugh popsal ve svém románu v roce 1938, jak se tehdy dělalo zahraniční zpravodajství.


„Jsem sběratel – tak trochu,“ řekl Corker. „To je jeden z důvodů, proč jsem rád, že mě vyslali do těchhle končin. Budu mít možnost pořídit si zajímavé věci z Východu. Ale jinak mě čeká pěkně tvrdá šichta, aspoň podle zvěstí, které jsem slyšel. Závod na ostří nože. Závidím vám, že pracujete pro noviny. Vy se budete starat jen o to, abyste včas dostal své zpravodajství do prvního vydání. To my musíme honit jeden druhého ve dne v noci.“

„Noviny ale vaše zprávy nemohou využít o nic dřív než naše.“

„Ne, ale sáhnou po té zprávě, která přijde jako první.“

„A co když je navlas stejná jako ta, která přijde jako druhá a třetí a čtvrtá, a všecky přijdou včas, aby stihly stejné vydání?“

Corker na něho smutně pohlédl. „Víte, vy se toho o novinařině musíte ještě hodně naučit. Koukněte na to takhle. Člověk, který se skoro o nic nezajímá, chce číst jen nové zprávy. A ty jsou nové, dokud si je nepřečte. Pak už po nich pes neštěkne. Nás platí za přísun nových zpráv. Když nějakou zprávu pošle někdo jiný před námi, naše zpráva už není nová. Samozřejmě tu jsou ještě reportáže. Jenže reportáže jsou jen kecičky o ničem, omáčka. Snadno se píšou, snadno se čtou, ale jejich kabelování stojí fůru prachů, takže s nimi musíme brzdit. Jasné?“

„Myslím, že ano.“

Toho odpoledne Corker Williama zasvětil do mnoha tajů novinářského řemesla. Zatímco Francmaçon zvedl kotvy, otočil se a plnou parou vyrazil mezi okrově žluté kopce a do průlivu, než vyplul na otevřené moře, Corker obšírně líčil herojské legendy z Fleet Street; vyprávěl o klasických sólokaprech a kachnách; o přiznáních, která se podařilo vyždímat z nepříčetných podezřelých osob; o dvojsmyslných a nejasných nepravdách, o šťavnatých, dopodrobna vylíčených výmyslech, které tvořily současnou historii; o přesvědčivých, odvážných lžích, které nadzvedly čtenáře ze židle; jak Wenlock Jakes, ve Spojených státech nejlépe placený novinář, ulovil sólokapra, když zapsal vyprávění očitého svědka o potopení Lusitanie čtyři hodiny před tím, než dostala zásah; jak Hitchcock, anglický Jakes, zaznamenal den po dni hrůzy zemětřesení v Messině, nevytáhnuv paty od svého stolu v Londýně; jak se Corkerovi ani ne před třemi měsíci poštěstilo natrefit na vdovu po jakémsi rytíři, která zůstala uvězněna za nohu mezi výtahem a podestou. „Právě kvůli téhle zprávě mě poslali sem,“ říkal Corker. „Šéf mi slíbil první velkou příležitost, která se naskytne. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude zrovna tohle.“

Hodně Corkerových historek se týkalo slovutného Wenlocka Jakese. „…píše pro tiskové agentury po celé Americe. Vydělává tisíc dolarů týdně. Když se někde objeví, můžete vsadit vlastní hlavu, že dokud tam bude, bude tam i novinářský pupek světa.

Představte si, jednou vyrazil jako zpravodaj do jistého hlavního města na Balkáně, kde zuřila revoluce. Ve vlaku zaspal, vzbudil se na jiném nádraží, vystoupil, aniž postřehl svůj omyl, rovnou šel do hotelu a poslal kabelogram zvící tisíc slov o barikádách v ulicích, hořících kostelech, kulometech rachotících ve stejném rytmu jako jeho psací stroj, o mrtvém děcku, které leželo rozplácnuté s rozhozenýma rukama a nohama na opuštěné ulici přímo před jeho oknem jako polámaná loutka – však to znáte.

V jeho kanceláři tedy byli docela překvapeni, že dostali takovou zprávu z úplně jiné země, ale protože Jakesovi věřili, otiskli to v šesti celonárodních novinách. Ještě tentýž den dostali všichni zvláštní zpravodajové v Evropě příkazem vrhnout se na novou revoluci. Přijely jich hordy. Všude panoval klid, ale to by jim stavovská čest nedovolila říct, když Jakes psal denně tisícovku slov o krvi a bouři, a přidali si svoje. Následoval pád státních akcií, finanční panika, vyhlášení výjimečného stavu, mobilizace armády, hladomor, vzpoury a ani ne za týden vypukla nefalšovaná revoluce, přesně jak Jakes říkal. Tak vypadá moc tisku v praxi.

Jakesovi za jeho srdcervoucí vylíčení masakrů – byť to byla omáčka, kterou si vycucal z prstu – udělili Nobelovu cenu míru.“


Evelyn Waugh: Sólokapr. Přeložil Vladimír Piskoř. Nakladatelství PLOT, Praha, 2003