Fejeton Kultura

Vděčnost až za hrob

Rumunští vojáci na Moravě. Foto archiv

Z osvobození Zlína Rudou armádou v roce 1945 mám na rozdíl od Mirka Topolánka před očima už jenom pár diáků: Spíme ve sklepě nad uhlím, když nám na dveře tluče sousedka: Kovandovi, vstávejte, jsme osvobozeni! Stojím na zápraží, mhouřím oči do slunka. Lidé se objímají. V záhoně před naším kuchyňským oknem se ale otáčí vůz, vozka mele koně bičem a kůň s vytřeštěnýma porcelánovýma očima zubama drtí udidlo. Nadávání (asi kurvování) v řeči mně neznámé. (Šti romanešti, té řeči tatínek pak říkal.) Pod cestou, v budoucí tatínkově skalce, se kouří z obrovského kotle. Ke kotli je přivázáno kozle. Krmím to kozle cukrovou vodou z flašky. Jsou mně 4 roky a ten cumel už dávno nepotřebuju. Dolů Topolovou ulicí proudí vojáci, zaprášení, unavení. Tatínek nás s bráchou drží za ruce, máváme jim a povoláváme na ty zaprášené a unavené Rumuny to, co nás tatínek naučil: Katona, tudom kiči čehil?*) Zřejmě si tatínek spletl maďarštinu s rumunštinou. Ale co na tom záleží, jaké národnosti byli ti vojáci, kteří nás osvobodili. Z toho hnusného sklepa plného pavučin a uhlí…

*) Prý: Vojáku, rozumíš trochu česky?

Kdysi jsem chtěl po dětech, aby oslovily svoje prarodiče, aby jim povyprávěli zážitky z 2. světové, aby si ty odposlechy zapsaly a donesly, že uděláme knížku mozaiku. Vzhledem k tomu, že jsem učil tehdy na třech štacích asi 190 žáků, představy byly optimistické. Nakonec, než mi vyhořela škola, se sešlo těch zápisů ani ne tucet, a dál nebylo sil. Takže jsem alespoň dva z nich zachránil tím prostým brechtovsko hrabalovským způsobem: krádeží. A zařadil do svých spisů.

V jednom příběhu tvrdil jeden chlapeček, že jeho babičce Rusáci při osvobozování ukradli kolo a dědovi hodinky. Aby se těch nedobrých Rusáků tedy zbavili, babička s dědečkem řekli sousedům, aby všechny budíky, které doma mají, jeden večer nařídili na 3.45 hodin, a ještě nastražili tak, aby ti ruští zloději, až přijdou na lup, je okamžitě trkly do oka. A taky že jo. Rusáci, kteří tak milovali všechno, čemu se točily ručičky, přišli, a honem s budíky do pytlů. A ve tři čtvrtě na čtyři nad ránem ty budíky jim u uší začaly drnčet a mlátit. A protože Rusáci budíky neznali, strašně se toho neznámého rámusu polekali, naskákali na koně a na ty svoje maslostroje – a byli rázem ti tam. A ta obec tak byla od Rusů už navždycky osvobozená…

Když jsem se chlapečka ptal, kde k takovému krásnému příběhu přišel, řekl mi, že mu jej povyprávěla babička. Kdybyste mě zabili, tak si nevzpomenu, z které obce od Opavy (Troppau) byla. A kdybyste mě vykopali, nevzpomenu si ani na její němčinou zavánějící příjmení.

Také okolní zlínské obce osvobodili Rumuni. Ostatně i veliký kus Moravy. I Halenkovice, kde mám chalupu. V minulém týdnu jsem se tam stavil na hřbitově. U kostelní zdi je tam pochován caporal Alexandru Tomcescu, vojín N. Joan a neznámý rumunský vojín. Věnec, který byl u pomníku položen, byl z rumunského vyslanectví…