Téma Domov,Věda

Z plodů EDO

Habsburský mýtus jako vzpomínka na neuskutečněnou alternativu.

Čtenáři našeho listu už vědí o slabosti šéfredaktora, kterou má pro Ekologické dny Olomouc. Ve vztahu k nim, totiž k těm dnům, může krom jiného popustit uzdu svému konzervatismu, protože za největší pochvalu, kterou lze o tomto tradičním cyklu besed vyslovit, považuje tvrzení, že to bylo jako obvykle.


Ano, i v dubnu 2019 to bylo jako obvykle – nikoliv ale strnulé, takže například s dalším (vlastně také obvyklým) vhodně jemným posunem ve skladbě hostů. Míněn je v tomto případě původní plán, protože vinou onemocnění a jiných problémů jsme se nakonec nedočkali například Václava Cílka a Zdeňka Kratochvíla. Ale i tak byly letošní EDO jako obvykle velmi inspirativní. Letošním tématem byly Nové mýty s podtituly Antropocénní otvírání Pandořiných skříněk? Prométheovy dary: naděje nebo zkáza pro živý svět?

Přinášíme lehce redigované poznámky ze čtyř besed. Nemohou nahradit autorské texty a přednášky, takže například u Ladislava Mika můžeme odkázat na rozhovor Naše půda je ve stavu, kdy požírá sama sebe, který vznikl na základě jeho přednášky na EDO s titulem Příběh půdy a její struktury: mýtus zelené revoluce?


Mýtus o nekonečném ekonomickém růstu na cestě k dokonalosti

Poznámky z nedělní besedy, kterou moderoval Martin Dokupil Škabraha.

Václav Bělohradský: legitimita rozdělování produkce (říkejme jí třeba koláč) je slabá, ale když koláč roste, není problém. I proto nikdo nemá odvahu zastavit růst a znovuotevřít diskusi o tom rozdělování. (Nejen) podle Jana Kellera bychom se bez růstu poprali. Jan Patočka říká, že máme myslet cíle ze smyslu, ne naopak. Přiznejme si, že růst je moderní forma smyslu. Od něj se odvozuje mýtus mládí (a omluva pro těkání a expanzi) a také například měření blahobytu jako možnosti volby jako míra blahobytu. Důležité dílčí poznámky:

· Růst smí měřit jenom někdo – jeden vyvolený; politická moc prakticky ovládá metriku.

· Růst má také náklady, které se do něho nezapočítávají.

· Směnná hodnota (produkce) roste k nekonečnu, užitná k nule.

Na okraj aktuálně: naděje vkládané (z hlediska udržitelnosti) do elektromobility jsou čirá mystifikace.

Michael Hauser: zmíněný koláč neroste izotropně, rovnoměrně, ale naopak. Někdo (z něj) nemá nic, někdo dokonce dluží. Ve středověku se o růstu nemluvilo, to až v modernitě, po průmyslové revoluci, v kapitalismu. Vedle jeho obhájců (J. Schumpeter: kapitalismus musí růst) se ovšem objevili i kritici, například E. F. Schumacher. Lze vůbec v kapitalismus setrvale (!) negenerovat zisk? Po krizi/recesi z let 2008 a 2009 jako by zmizel, nebo aspoň velmi oslabil optimismus a utopie. Nevěříme už ani růstu, jen čekáme na novou krizi.

Eva Fraňková: metafora koláče má slabiny, protože není shoda na tom, zda chápeme koláč jako materiální předmět nebo pracujeme s jeho hodnotou, cenou. Decoupling, tedy růst (HDP) bez růstu spotřeby energie a surovin považuji globálně za nemožný a naivní víru v něj za až nebezpečnou. Existuje už celá sada alternativních ukazatelů k HDP (např. Human Development Index nebo Happy Planet Index) a mezi nimi nemám svého favorita. Ostatně napřed musí proběhnout celospolečenská debata, co chceme, a až se na tom nějak shodneme, pak to (z-)měřme. Je bytostně důležité držet pluralitu, neredukovat, ale pořád naprosto dominuje HDP, bohužel. Je nadějné, že tržní vztahy leckde neplatí; existují významné enklávy hospodářského života mimo trh, tedy takové, pro které není zisk priorita. Koncept nerůstu je výzva, pojďme se o tom bavit.


Precizní medicína

Socioložka Tereza Stöckelová, známá kromě jiného výrazným přesahem do přírodních věd, představila publiku koncept, a hlavně přednosti a rizika tzv. precizní medicíny. Nejvyšší čas, protože jak si přímým dotazem ověřila, skoro nikdo ho neznal. Shodou okolností se koncem května konají ve stejném městě Olomoucké hematologické dny. Jejich hlavním tématem bude právě precizní medicína, neboť „takzvaná precizní medicína, kdy se lékaři soustředí na dokonalou diagnostiku, poznání typu nádoru a jeho chování, je u nás i ve světě hlavním a nejnovějším trendem hemato-onkologie i medicíny vůbec.“

Precizní medicína se rozvinula v rámci zdravotnictví a blahobytu po konci univerzální biologie, zahrnujícím i poučení z rychlého a hrozivého rozvoje antibiotické rezistence. Mimochodem, ten se do určité míry podobá situaci v moderním zemědělství (nad-)užívajícím strojená hnojiva a pesticidy. Precizní medicína opouští konvenční ideu univerzálního těla a je maximálně individualizovaná. Její základní rysy se obvykle uvádějí aliteračně: predikce, prevence, personalizace a participace.

Hlavními výhodami se zdají být vyšší účinnost léčby, omezení vedlejších účinků a snížení nákladů. Zřejmě se rozvinou i nové typy biosociality (mimo tradiční příbuzenství), protože specifické imunitní i jiné charakteristiky významné pro „vzájemnou výpomoc“ pacienta a … – „dárce“ jako označení z transplantací se buď rozšíří, nebo bude něčím nahrazeno – nejsou zdaleka vázané jen geneticky.

Proti nim se ale rýsují i nová rizika, v první řadě ohrožení etického univerzalismu a (pokračující) stratifikace medicíny. Už teď se také objevují nejasnosti a spory kolem vlastnictví „osobních“ dat; bude udržitelné a prosaditelné právo na všechna data o sobě samém? Pro společenskou praxi může být významná i esencializace (uznání „podstatnosti“) biologických rozdílů vázaných na skupiny lidských fenotypů či populací (tzv. ras či plemen) a rovněž rostoucí responzibilizace pacientů. Pro výši pojistného už totiž nebudou rozhodující jen vybrané charakteristiky životního stylu, jako je třeba kouření, ale i genetické a individuální predispozice (a jsme zase u problematiky osobních údajů).


Habsburský mýtus

Titul besedy s Pavlem Baršou záměrně odkazuje na knihu od Claudia Magrise. Tématem tedy byla střední Evropa a její identita, habsburská monarchie a její dědictví. K habsburskému mýtu (jako absolutizované, dogmatizované, idealizované představě v kolektivní paměti) se československá společnost po vzniku republiky v roce 1918 vztahovala převážně záporně. Pod heslem odrakouštění se vůči němu vymezovala. S nástupem hospodářské krize a souvisejícího politického vývoje se ale začala objevovat nostalgie některých ještě žijících pamětníků a projevila se například v dílech Stefana Zweiga, Josepha Rotha (u něj až něco jako austroslavismus) a Franze Werfela. Vzpomínání na jakýsi ztracený ráj a společný domov více národů.

Skok v čase: připomeňme si Kunderovu stať Únos Západu aneb Tragédie střední Evropy z roku 1983. Je v ní určitý ekvivalent výše zmíněné nostalgie, i když liberálnější. Z habsburského mýtu je tam nanejvýš náznak, ale austroslavismus nesporný. Monarchie bohužel promarnila šanci, kterou měla.

Skoro synchronně (koncem roku 1984) začal Rudolf Kučera vydávat revui Střední Evropa. V ní se ovšem habsburský mýtus pěstoval zcela nepokrytě, monarchisticky, s důrazem na dynastickou legitimitu. Ovšem intelektuálně vytříbeně a co se sluší připomenout, také přísně antinacionalisticky, jak nedávno zdůraznil i Pavel Kovář ve svém nekrologu.

Zcela nedávno vyšla kniha Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy od Martina C. Putny, kterou vřele doporučuji. Autor se vzdal se nostalgie, katolické a monarchické, i jakési mise, poslání, jen prostě oceňuje stav prostoru Rakouska-Uherska. Habsburská monarchie přinášela prvky modernity (osvícenství) ze Západu do střední Evropy už od Marie Terezie. Ve shodě se soudobou historiografií, zejména americkou, nepovažuje autor rakousko-uherskou monarchii na začátku 20. století za anachronismus a její pád za nutný. Odmítá také pojem vězení národů.

V českých podmínkách je to spíše výjimečné, uznat, že například tradičně odsuzovaný Bachův absolutismus představoval naopak jakousi školku či jesle národů a že po roce 1900 měly Čechy moderní a výkonnou správu. To uznal například i Alois Rašín v roce 1918 slovy „naše země musí zůstat v administrativních a právních mezích, které má“.

Nová revizionistická vlna historiků hodnotí habsburskou monarchii spíše jako alternativní cestu k modernizaci než jako nějaký přežitek středověku. Nezajistila sice národní rozvoj, ale co ji nahradilo? Versailleský systém, který zkolaboval už po dvaceti letech, tj. fungoval mnohem hůř. Nástupnické státy byly vlastně malá, ale nepřiznaná impéria. TGM nemohl oslovit obyvatele ČSR slovy „Mým národům“, protože byl nesporný Čechoslovák a ostatní národy měly nerovnoprávné postavení menšin. Podobně v Polsku. Ostatně i tzv. národní státy západní Evropy byly impéria, jen jiného typu. Francouzi se pokoušeli (neúspěšně) federalizovat až po 2. světové válce. Muslimové ve francouzském Alžírsku měli dlouho mnohem horší postavení než třeba v Bosně (za Rakouska-Uherska i v Jugoslávii).

V roce 2015 vstoupila tzv. Visegádská čtyřka na scénu EU se „středoevropanským diskursem“. Kaczyński a Orbán připomínají zkušenosti z bojů s Turkem i ze sovětského útlaku. Západ podle nich upadá, je na scestí, oni jsou (vlastně my jsme…) něco jako hraničáři a dobře to vidíme; máme poslání, míněna obrana či záchrana Evropy, a nabízíme diagnózu i cestu z krize.

Habsburský mýtus je kromě jiného vzpomínka na neuskutečněnou alternativu a na svého druhu předchůdce EU. Evropská unie je v současnosti útočištěm jak pro malé národy z bývalého východního bloku, tak pro velké národy západní Evropy, osiřelé po rozpadu impérií. Margaret Thatcherová „správně“ chápala Evropské hospodářské společenství jako nový prostor, který Británie tolik potřebuje a bez kterého neumí být. Současný brexit je zčásti nesen právě nostalgií po impériu, ale jen jeho odpůrci si uvědomují, že je to marný anachronismus.

Masarykovská představa o modernizaci a lepší mezinárodní soužití za Československa je mýtus, který se traduje v učebnicích.


Superinteligence jako novodobý mýtus

Sobotní pořad uzavírala beseda Salonu Práva, kterou moderovali redaktoři Zbyněk Vlasák a Štěpán Kučera. Hlavní slovo měli Jan Romportl, Kateřina Smejkalová a David Storch, přičemž si skoro čistě (také až mrazivě, když o nich, o jejich komplexních osobnostech víme víc) rozdělili role technooptimistického globalizovaného manažera, kvalifikované (má mj. dva doktoráty) a odhodlané aktivistky a konečně vědce lehce rezervovaného a nad věcí jsoucího. Posuďte sami podle výtahu z jejich příspěvků:

Jan Romportl: Růst (HDP) je jednoduchá transparentní metrika, ale akumulace kapitálu není nutná. Růst jako nástroj zjednávání důvěry. Dokud nebyly úvěry, nebyl technologický pokrok. Je to v systémové dynamice společnosti, protože každá metrika jednou začne pervertovat. Drancování není nutné, je to spíš vytěžování – do hloubky (intenzivně), ne plošně. Náboženství se nemají nebo aspoň nemusejí vyslovovat k ontologické podstatě světa. Zato všeobecná umělá inteligence (AGI) má a musí. Prométheus byl docela sympaťák. Zisk technologických korporací z dat je zanedbatelný. Nemají zlé úmysly, jsou to jen kreativní chaotici. Google, Amazon a další jsou neškodní, jen Facebook je poněkud sociopatický. Cestou za ziskem může korporace dělat dobré věci. Když maximalizuje zisk, (asi) maximalizuje i spokojenost zákazníků. GDPR je brutální nástroj proti korporacím (to může být sporné, pozn. JG), takže by to chtělo něco podobného i v oblasti ochrany životního prostředí.

Kateřina Smejkalová: Žijeme v kapitalismu a jeho imanentní logikou je růst. Systém tedy předpokládá drancování lidí a planety. Nějaký „zelený růst“ nejspíš není vůbec možný, a proto potřebujeme jiné společensko-hospodářské uspořádání. Debatujme víc o tom, jaké. Jak je na tom Fukuyamův konec dějin po třiceti letech? Nekoná se. Tak například Čína nekonverguje k západním politickým systémům, ale ani liberální demokracie leckde na Západě nefunguje. Mýtus se zbortil. Debatujme třeba i o (možná sporném) nepodmíněném základním příjmu. Hodí se totiž utříbit si, co je to vlastně práce a čím se liší od činorodé činnosti obecně. Jsme vystaveni napospas technologickým změnám (posledních 5–10 let) a technologičtí giganti nejsou účinně regulovatelní. Konkrétní příklad: Airbnb sám sice asi nic nezákonného nedělá, ale odmítá veřejné moci vydat data o protizákonných nabídkách.

David Storch: Ztráta biologické rozmanitosti je nejdůležitější, nejhrozivější environmentální problém, a to i když není korektní označovat ho jako šesté masové vymírání (v dějinách světa). Je totiž nevratná. Způsobuje ji především industriální zemědělství a moderní lesnictví. Není, bohužel, nějaké jednoduché řešení. Jedinou reálnou nadějí snad je chránit divočinu zhruba tak, jak to dosud děláme s rezervacemi a parky, jen o něco víc (rozsahem) a důsledněji. A to i za cenu toho, že na ostatním území se bude produkovat o něco intenzivněji než dosud. Environmentální problémy plynou z podstaty člověka. Inteligenci zatím používá k vytěžování, ale může i k udržitelnosti. I já jsem opatrný technooptimista jako Jan Romportl. Odpovědnější vztah k přírodě je jistě nutný, ale bez technologií environmentální krizi nezvládneme. Obrovské inovace v zemědělství vedly k určitým průšvihům, ale umožňují některým jiným se vyhnout. Možná jsme prahu čtvrté zemědělské revoluce. Potraviny vznikají v high-tech továrnách (jejich předobrazem jsou obyčejné skleníky), a to třeba i v severní Africe. Mohly by pomoci.

V následujících třech ukázkách se pokusíme přiblížit živé intelektuální jiskření v průběhu debaty. Pakliže jsme výše mluvili o rolích, zde je snad možné určité přirovnání k improvizovaným předscénám.

Otázka: Může environmentální krize spojit lidstvo?

Smejkalová: To neumím odhadnout, ale aktuálně nejsme jako Západ v příhodném okamžiku. Společnosti jsou v posledních slabé, atomizované, prekarizované, nestabilní, polarizované. Moc je tak nerovnoměrná, že to už ani není demokracie, podle mě. Veřejný zájem mizí, resp. neprosazuje se – například aby byla planeta obyvatelná.

Romportl: To je dobrý nápad, ale nevyjde to, protože environmentální krize a cesty k nápravě jsou příliš abstraktní. Potřebujeme konkrétnějšího společného nepřítele. Moji sousedé například vůbec nešetří vodou, ale vehementně nadávají na politiku A. Merkelové (že je příliš promigrační).

Storch: Všichni lidi se nemusejí sjednotit, ale elity by měly a mohly. Celková nálada se slibně mění. Změna povahu mýtu docela má nebo aspoň začíná mít, ale environmentální krize ne.

Romportl: Záleží na voličích, aby takové elity zvolili.

Smejkalová: Bohužel nezáleží, podívejte se na problematiku daňových rájů – politici mají jasný mandát s mini zatočit, ale nic pořádného se neděje, protože banky a jiné korporace se zcela bez ohledu na vůli voličů velmi účinně bráni.

Romportl: Korporace přece nechtějí vyhlazení života, je i v jejich zájmu, aby měly komu prodávat. Problém je jen technický, v exekutivě plánování.

Smejkalová: Ne, to je jen teorie. Teoreticky je přeci také je v jejich zájmu kvalitní veřejná infrastruktura a kvalitní veřejné služby. To je ale jejich dlouhodobý zájem, kdežto reálně se starají jen o krátkodobé zisky.

Storch: Mnozí politici se starají, mají zadání od voličů, aby řešili environmentální krizi. Například ministr Brabec ví, co je problém, a dává peníze na jeho řešení, ale ani vědci nevědí, co přesně dělat.

--

Smejkalová: Koncentrace technologické, ekonomické a informační moci, kterou mají Facebook, Google a spol., mě děsí.

Romportl: Kdepak, proti státům a někdejšímu politbyru je ta moc malá. Armáda a policie v ČR mají kontrolu nad energetickými i datovými sítěmi. Microsoft a Apple jsou slušné společnosti. A sledování polohy v Google lze vypnout (ano, ale… - pozn. JG).

Storch: Státy mají moc, ale nestíhají ji využívat. Korporace mají jen moc nad daty.

Smejkalová: Podle mě se v tom srovnání s politbyrem mýlíte. Co třeba Cambridge Analytica? Takové informace žádné politbyro nemělo k dispozici. Nebo fejsbukové tlačítko na sdílení, jak kdo volil – je aktivované jen v některých oblastech, tím korporace přímo zasahuje do demokratických mechanismů. Není to jen moc (korporací) nad daty, vždyť ony s tím pracují, prodávají reklamu atd. Nejsme zákazníky, ale zbožím Facebooku. A za ekonomickou mocí následuje moc politická.

Romportl: Trvám na tom, že rozsah a efektivita fízlování byly srovnatelné. Cambridge Analytica své možnosti a dovednosti asi moc nezužitkovala, ta údajná přesnost jsou jen laické pověry. On-line reklama je kolos na hliněných nohou, který se brzy zhroutí.

Smejkalová: Co třeba Airbnb: sídlí v Irsku, z ČR na něj veřejná moc efektivně nedosáhne. Je hrozné, když na základě několika desítek lajků o vás může někdo vědět víc než vaše matka.

Bělohradský: Neidealizujme státy ve vztahu k veřejnému zájmu. Vždyť mají nukleární arzenál, zatýkají a trestají lidi jako je Julian Assange, provozují nelegální vězení v Kosovu, kde se mučí, nebo třeba v českých poměrech aspoň likvidují ostrovy svobody, jako je Klinika. Mimochodem, matka není jednotka vědění, ale jednotka lásky a oddanosti.

Smejkalová: Mluvím spíš o ideálním státu. Vím, že státy jsou někdy „zajatci“ ekonomických zájmů (skupinových zájmů mocných korporací). Kdo jiný než opravdu demokratický stát ale má hájit veřejné zájmy? Že odbory chtějí prolomení územních limitů těžby uhlí? To je sice smutné, ale odbory přeci nejsou součástí státu. Nebo jinak: lokální družstva Uber (s tou technologií) by mi nevadila, neměla by tu moc, konkurenceschopnost.

Storch: Facebook možná ovlivňuje volební výsledky, ale totalitní stát si je rovnou vymyslí. Nikdo dnes moc neví, co vlastně s big daty dělat.

--

Otázka: Může nás superinteligence zachránit?

Romportl: Tzv. úzká umělá inteligence už je skoro v každém elektronickém přístroji vyrobeném od roku 2014. Rozhodně napomáhá koordinaci společnosti, ale je to jen optimalizátor. Větší využití pro překonání environmentální krize je určitě možné.

Smejkalová: Já nevím, vždyť o superinteligenci se nedá říci nic určitého. Byla by asi jiná než lidská, ale nevíme, jaká. Ani největší zasvěcenci se na tom neshodují; vývoj autonomního řízení automobilů se nějak zadrhuje. Spíš mám obavy.

Romportl: Superinteligenci může vymyslet i nějaká „garážovka“ (startup, malá firma). Vůbec nevíme, kdy se to stane. Nemáme jinou možnost, jak se s výzvami vyrovnat. Není to blud ani chiméra, je to hmatatelné. Aragorn už je v Roklince a my nejsme jen kachny na odstřel.

Storch: Nic o ní nevíme, je to zdroj nejistoty i nadějí.

Smejkalová: Jsme uvnitř situace, takže je těžko něco reflektovaně dělat nebo i jen hodnotit. Raději se připravujme na horší scénáře, aspoň je promýšlejme.