Téma Domov,Kultura,Osobnosti

Erikova krabice

Nakladatelství Vetus Via vydalo mj. osmnáct knih Jakuba Demla

Malá osobní vzpomínka.

Erik Frič se u mne občas stavoval v obchůdku „U slona“. Měl to při cestě z bytu/skladu Pod kaštany do centra. Bylo to v roce 2005, kdy jsem se před ukončením činnosti pokoušel rozprodat svou vlastní vydavatelskou produkci a současně mít – vedle malého antikvariátu – v nabídce i knížky a muziku moravských vydavatelství. Fričovo Vetus Via jsem nemohl nemít. Jeho nakladatelský záběr a vůbec i fyzická podoba knížek mi byly vzorem.

Pamatujete ty obálky z jemně rastrovaného kartonu, většinou světlých barevných odstínů, ten mírně do žluta tónovaný papír a úspornou a dobře čitelnou typografii? Všechno tak čisťounké, příjemné na omak. Žádné lesky, křiklavé barvy a nápisy. Florian i Deml měli jistě na onom světě radost ze svého pokračovatele, jim blízkého svérázným a radikálním duchem, ale přitom i tak jiného, než byli oni sami. Staroříšské Dobré dílo a Vetus Via, to jsou větve jednoho stromu, akorát vyrostlé v různé době.

Erik mne pozval k sobě, abych si vybral knížky pro komisní prodej. Prolézal jsem krabice v tom bytě, skladovací pořádek byl na míru ušitý intuitivům. Vybral jsem si knížky, které jsem si taky sám všechny chtěl přečíst (Demla, Durycha, Slavíka, Čepa, Ricoeura, Miguela de Unamuno…) a odnesl je v jedné menší krabici. Dodací list jsme nesepisovali – proč taky, ekonomika ducha nepotřebuje papírů. Erik se pak u mne čas od času stavoval, většinou cestou na jeden z večerů své Potulné akademie: „Jiří, nemám ani floka, a dnes bych zrovna potřeboval aspoň pětistovku pro zvukaře. Bez něho ta akce nemá smysl.“ Otevřel jsem „pokladnu“ (kovovou krabičku s držátkem), kde byla většinou tržba v řádu stovek a dal mu požadovanou sumu, bez ohledu na to, co se prodalo.

Když jsem počátkem roku 2006 obchůdek rušil, chtěl jsem Erikovi některé knížky vrátit a některé si nechat a zaplatit mu je. Potkávali jsme se občas, ale víceméně nahodile, psali si pak na FB, už z nemocnice nám přispěl i do Kulturních novin – ale ta hromádka knížek furt ležela (a leží) u mě doma. Je to můj stálý dluh vůči němu. Necítím to však finančně ani jinak úkorně, vím, že to tak má být – abych na něj a na jeho krásné dílo nikdy nezapomněl.