Téma Domov,Kultura,Osobnosti

Hostinský neobyčejného ducha

Obrázek nebo fotografie#25372

V pátek 24. května v časných ranních hodinách odešel z tohoto světa básník, nakladatel a organizátor kulturních akcí Jaroslav Erik Frič. Bylo mu 69 let. Patřil mezi ty osobnosti brněnské kultury, které důsledně stavěly na duchovní podstatě konání: zisk, úspěch ani sláva pro něj nebyly rozhodující.

Jaroslav Erik Frič žil život nadoraz. Po studiích na filosofické fakultě se živil jako hospodský, protože nechtěl dělat kompromisy, a současně intenzívně šířil samizdat (zvláště své přátele filosofa Josefa Šafaříka a básníka Jiřího Kuběnu). S vědomím, že jsme tu na zemi proto, abychom konali (a přitom se třeba i radovali) a podle toho budeme nakonec souzeni, rozvinul po roce 1989, kdy mu nestála v cestě tupá ideologie, obdivuhodný vějíř aktivit.

Exploze aktivit – od knížek po klubový život

V roce 1990 založil nakladatelství Votobia, z něhož brzy odešel a od roku 1993 vydával knihy pod vlastní značkou Vetus via. Později vydával časopis Potulný dělník, který sice zanikl, ale název se ujal pro sérii múzických večerů Fričovy Potulné akademie. Roku 2002 založil občanské sdružení Proximus „pro podporu a integraci osob náležejících k menšinám – především rasovým, etnickým, náboženským, menšinám společensky, zdravotně i jinak handicapovaným“. Byl přesvědčen, že také skutečná kultura se ocitá „v menšině“.

V této souvislosti poznamenal v roce 2003 v rozhovoru s Monikou Rychlíkovou pro časopis Týden: „Marcel Duchamp kdysi řekl, že pravý umělec dnes sestoupí do undergroundu. Protože underground, ač se to slovo snažím užívat co nejméně, je životní postoj a přesvědčení. Je to postoj neužitkový, nepraktický, syrový, bezprostřední a vždy ostře osobně garantovaný.“ Ze všech svých sil podporoval šíření nekomerční kultury, byl duchovním otcem undergroundového segmentu brněnské klubové scény.

Moravský patriot

Zásadní byl pro J. E. Friče vztah k moravským kulturním tradicím. Od svých nakladatelských vzorů Josefa Floriana a Jakuba Demla převzal nekompromisní vnímání historického a zemského charakteru Moravy.

V rozhovoru pro časopis Týden trefně komentuje dnešní povrchní vnímání hlubší kulturně-historické reality: „Morava je velmi duchovně odlišná od Čech. Říká se nám sice „region“, ale každý běžně gramotný člověk ví, že Morava je historická „země“, stejně jako jí jsou Čechy. Nikdy jsem nepochopil, co se myslí tím „centrem“. Více domů? Peněz? Úřadů? Co to má společného s kulturou, existencí v duchovním slova smyslu? Ano, žijeme zde v provincii, jakožto jedné ze zemí koruny svatováclavské, jejichž hlavním městem je známá „matka měst“, ale „region“? Asi nás nechtějí tou „provincií“, urážet, proto ono blbé – region. Pane, vy nejste buran, vy jste přece regionální! Dříve velkoměsto asi bylo nutné pro koloběh a recyklaci myšlenek. Dnes můžete být kdekoli a máte pro kompletní komunikaci vše potřebné. Naopak ve víru velkoměsta člověk zploští, vyvnějšní se běháním po „akcích“, půda pod nohama se mu ztratí, zdravý rozum ochabne a zaroste tukem, ztratí se víra v cokoli. Ovšemže skutečný kulturní život našich zemí je nemyslitelný bez Prahy, tam se také prodá drtivá většina našich knih!, ale se skutečnou tvorbou to nemá příliš společného. Je zapotřebí té distance, napětí, vzájemného tříbení, obohacení. Komplexy provincie jsou totiž taky strašlivé. (…) Morava je introvertnější, cudnější, spíše vertikálněji a hlouběji vnořená do tradice, víry otců, navzdory všemu současnému vytrhávání podstatných lidských kořenů. Je zde taky van Středozemí, otevřenost k jihu, jeho slunci, divokosti, lyrovým akordům Attiky, v duchovním smyslu až po onu cyrilometodějskou misi. Více iracionality, furiantství, ale i zranitelnosti, tajemné melancholie a lítosti, která je metafyzická a křesťanská, ať už si o tom dnešní přežvýkavci myslí cokoli. Je to země napojená krví vlastní, jakož i východních vetřelců, země odolná, právě proto že takto v historii osvěžovaná, země přece jen nevzdávající se povrchnímu užitku, umění- a hudbymilovná, země osekávaná, ponižovaná a znevýznamňovaná až po ty „regiony“ a „Česko“, přesto stále mladá a plná kontinuálních kořenů duchovních. Milovaná. I těmi smutnými exulanty všech koutů světa."

Kolaps a zmrtvýchvstání

Fričův bohémský a současně vášnivě pracovní způsob života jej přivedl do zdravotních potíží a nakonec ke kolapsu. V létě roku 2015 strávil v královéhradecké nemocnici několik měsíců v kómatu. O svém „zmrtvýchvstání“ podal působivé svědectví v rozhlasovém pořadu z roku 2017 s brněnskou redaktorkou Alenou Blažejovskou (Abychom se jako andělé nevznesli někam, kam ještě nepatříme, lze vyhledat v archivu stanice Vltava).

Když se trochu zotavil, tak sice musel zůstat v nemocniční péči (víceméně až do své smrti), ale začal psát. Od května roku 2016 plnil ranními úvahami svůj blog (Pasáže, deník pro umění, kritiku, život), za nějž byl později dvakrát nominován na cenu Magnesia Litera. Některé z těchto textů jsme od září téhož roku s jeho svolením přebírali. Fričova publicistická aktivita nabírala na intenzitě, na Facebooku získal brzy téměř 5 tisíc příznivců. Na to, v jak zbídačelém tělesném stavu se nacházel, byl neobyčejně výkonný. V rozhlasovém dokumentu mluví o svých pohnutkách: „Vím, že ta moje generace zradila. Ta zklamala strašlivě. Ta moje generace zavinila celou normalizaci. Já jsem příslušníkem generace, která je katastrofální. Proto si myslím, že mě tady možná dobrý Pánbůh na světě nechal, abych ještě třeba mohlo vzdorovat nějaké nepřízni a eventuálně pomoct něčemu dobrému.“ Tímto předsevzetím se řídil do konce svých dní. Komentoval politiku z pozice člověka ze sociálního okraje společnosti, který je vůči politikům krajně nedůvěřivý a oprávněně kritický. Podněcoval diskusi, v níž nepodléhal ani u třaskavé tematiky agresívním projevům, ale snažil se o tříbení stanovisek – i svých.

Jeden ze svých posledních, myšlenkově ucelených statusů na Facebooku publikoval dva týdny před smrtí: „Přijdou ke mně lidi a zpravidla u sebe nikdy nemají tužku, aby si zapsali, co si eventuálně zapsat chtějí. I intelektuálové. Proč i tito? Protože nevěří, že jsou elita. Ale přece to nemusí někde vybubnovávat do světa a psát do svých biografií! Stačí, když toto vědomí budou zodpovědně žít, aniž by o jejich vnitřním přesvědčení (a těžkém závazku vůči bližním, ke kterým nemohou být sobečtí, nýbrž jsou povinni zcela zvláštně je milovat) vůbec někdo věděl. A taky si z nich takto nebude moci nikdo utahovat, jak to dnes činí kdejaký nýmand, protože o jejich vnitřním boji nebude nikdo vědět.“

Nemůžu na závěr nepřipomenout jeho básnickou tvorbu. Na CD Jsi orkneyské víno, které Frič vydal spolu s undergroundovou skupinou Čvachtavý lachtan v roce 2004, je autorem recitován soubor básní, z nichž přikládám přepis úvodní části poslední z nich.

Nikdy nepíšeme přesně
přesně můžeme jen milovat
včera v kostele řeč vedli
jak jsou rádi že mají plný kostel
na požehnání zapomněli
nebo už nemusí být
ale já opakuju Nejsvětější Jména
na nic už nemyslím
mé básně krvácejí zvnějšku
myšlenky se ničeho nedotýkají
národ přece a království zahyne
když neslouží Tobě
to není moudrost nejasná
cožpak nebudeme souzeni podle skutků?
je to přesně týden co jsem tě potkal
v obchodě za mnou kupuje stařenka rybičku v rosolu
malý ministrant s dlouhými černými vlasy usíná
při kázání
opírá hlavu o zeď a klimbá
ale my se vždycky ptáme po důvodech lásky
a nakonec nevidíme než vzpomínky
i ve věcech budoucích…