Vracenky
Co všechno nám přinesl máj
Zemřel Niki Lauda, pro naši generaci symbol rychlosti ve Formuli 1. Je zajímavé, že se to stalo zrovna ve dnech, kdy 50. výročí založení slaví časopis Čtyřlístek, v němž jsem poprvé četl jeho jméno v legendárním sloganu „Niki Lauda, to je louda proti naší lochnesce!“ (Ta podobnost slov není vůbec od věci, to příjmení je vlastně protijméno: Lauda je poněmčená forma českého příjmení Louda…)
Vůbec je teď doba vracení. Eviduji nové přírůstky numismatických sbírek a minulý týden jsem se propadl do svého dětství, když jsem držel v ruce pamětní Janošíkův dukát. V dětství nám samozřejmě četli pohádky, kde se to hemžilo dukáty (dokonce náš soused, spisovatel Miroslav Slach, napsal sbírku pohádek Zlaté dukáty) – a pak táta od někoho dostal tuhle minci, kterou mi dal s tím, že teď tedy jeden opravdový dukát mám. A tak jsem strávil dětství, během něhož jsem měl v jedné kapse „dukát“ a v druhé „diamant“, krásný jablonecký krystal, který jsem symbolicky našel nad naší vesnicí na stráni jménem Smrtelka. Smrtelka byla příkrá hladká hlinitá stráň z lesnatého kopce Cecemína (jehož vrcholek byl lysý) směrem dolů do vesnice. Kdysi nás učitelka vzala na ten vrcholek, ukázala nám na okolní Polabí (které bylo tak podobné geometrickým obrázkům políček od Josefa Čapka v naší učebnici, na kterých jsem – netrestejte mě – pro celoživotní lásku ke žluté barvě míval nejradši citronové obdélníky s tehdy vzácnou řepkou) a řekla nám, že tady všude bylo kdysi moře, ve kterém žili živočichové, jejichž otisk můžeme najít i na kamenech v našem lese. Okamžitě jsme zřídili „huť“ na rozbíjení všech možných kamenů, které jsme v lese našli, a mně, „odborníkovi“ (díky tomu, že moje babička bydlela pod pražským Barrandovem a měla v tamní hojnosti jeden otisk trilobita dokonce i v podezdívce domu) se podařilo pár těch potvor v kamenech opravdu najít. V těch lesích jsme taky sváděli tuhé boje Čechů s Němci, což v době tehdy ještě existujících reliktů války nebylo divu. Berlín byl stále ještě rozdělený na okupační pásma, místní národní výbory, beznohý pan Jindra, který během bojů o naši vesnici po boku maršála Koněva přišel o nohy, jezdil po vesnici na vozíčku poháněném ručním rumpálem, a jen co jsme v první třídě přečetli čítanku, učili jsme se čtení na dětské novele „Říkali mi Leni“, o dívce, kterou za války odvlekli od jejích „protiříšských“ rodičů na vychování do Německa. Navíc když k tomu připočítám příběhy svých dědečků, z nichž jeden byl během bombardování zavalen ve vídeňském hotelu a druhého málem přejel vlak, když s jídlem pro celou rodinu vyskočil před hospodářskou kontrolou z jedoucího vlaku, a příběhy svých babiček: jedna přišla o milého během bombardování karlínského ČKD – tehdy Junkers Werke – , a druhá, jsouc z levého jižního břehu pražské Vltavy, kde se sváděly nejúpornější boje, se skrývala za vsí Velkou Chuchlí v zemljance a po návratu domů zjistila, že v jejich domě byl německý štáb, který na ústupu vypálil do krovu z děla tanku.
Když tak přemýšlím nad svým dětstvím ve stínech po zákopech druhé světové války, napadá mě i, kolik dětí (za ty, které zabila) druhá světová válka naopak přímo zplodila: zpěvák Josef Laufer, odborář Richard Falbr a herečka Carmen Mayerová se narodili jako děti vojáků československé interbrigády ve Španělsku a španělských matek. Zpěvák Miroslav Žbirka, politici John Bok a Jan Kavan, zpěvačka Jana Lewitová a fyzioterapeutka Helena Lewitová se narodili jako děti vojáků československé zahraniční armády ve Velké Británii a britských matek. Scenárista a zakladatel televize Nova Vladimír Železný se zrodil jako dítě vojáka československé zahraniční armády v SSSR a ruské matky. Religionista Ivan Štampach a zpěvák Vladimír Mišík přišli na svět jako synové amerických vojáků, osvobozujících Plzeň, a Češek. Kytarista Štěpán Rak byl syn člena a členky Rudé armády ukrajinské národnosti, kteří hned po osvobození Prahy dostali rozkaz vrátit se do SSSR – a novorozence, který nebyl schopný převozu, se ujala česká rodina. Režisér a scenárista Jindřich Mann se narodil jako syn polskožidovského spisovatele Ludvíka Aškenazyho, který vstoupil do Československé zahraniční armády v Haliči a došel s ní až do Prahy, a Leonie Mannové, jejíž otec, německý spisovatel Heinrich Mann, před válkou utekl s celou rodinou do Prahy před Hitlerem, a pak sám pokračoval do USA. Herečka Uršula Kluková se narodila z Rusky a Rumuna totálně nasazených u hranic Protektorátu Čechy a Morava, herečka Dana Syslová zase skrze lásku jiných totálně nasazených, Češky a Francouze, a jejich kolegové Tomáš Töpfer a Táňa Fischerová se narodili ze svazků lidí, kteří se seznámili během společného věznění v terezínském ghettu a koncentračním táboře Osvětim. Ekonom Valtr Komárek a politolog Alexandr Tomský byli adoptováni českými rodinami, protože jejich židovští rodiče kvůli holocaustu nemohli vychovávat své dítě. Několikrát vyznamenaný český knihkupec Vratislav Ebr byl těsně po narození odebrán matce Františce Sívkové. Jeho narození, na které německé okupační orgány čekaly, jí prodloužilo život – byla totiž sestrou Josefa Valčíka, jednoho z atentátníků na Reinharda Heydricha, a jako taková byla jako všichni dospělí příbuzní atentátníka určena k smrti. Jejího novorozeného syna, jehož přesné datum narození se dodnes nepodařilo zjistit, se ujala bibliofilsky založená rodina Ebrova…
Pod strání Smrtelkou leželo školní hřiště, kde jsem krátce po sobě zažil dva klíčové okamžiky svého života: můj otec mi tam vysvětlil, jak vzniká člověk – a během branného dne tam vojáci mně a dalším žákům vložili do rukou samopal, který nás učili nabít, mířit a vystřelit na terč. Když jsem vystřelil, hodilo to mnou o půl metru dozadu, cítil jsem sirný smrad a řekl jsem si, že kdyby zase byla válka, rozhodně nebudu bojovat samopalem, ale zbraní, která se mi už tehdy zamlouvala mnohem víc. Tou dobou jsem v matčině starém kufru objevil magnetofonové kazety, na kterých byly nahrané Černé čtvrthodinky Voskovce a Wericha z Ameriky…