Počteníčko: Čech mezi lovci lebek
Muž záhadného původu a dramatických životních osudů Enrique Stanko Vráz (1860–1932) procestoval odlehlé končiny Afriky, Ameriky i východní Asie. Jeho líčení slavnosti k setí rýže v domorodé vesnici na Borneu má svůj půvab díky spojení autorovy bezprostřednosti s dobovou zálibou v květnatém jazyce.
Dajácký dům skládá se ze tří paralelních oddělení: příbytků od sebe dělených, z nichž každý má své dvéře, obrovská pod střechou ležící veranda před těmito a konečně mimo střechu ležící „sušírna“. Vše stojí na kolovém, 10 až 40 stop vysokém ležení a bambusovém i rotangovém za podlahu sloužícím mřížovém pletivu. Pod toto házejí se odpadky, tu chová se stádo vepřů. Ovzduší dajáckého domu na květ růží kazanlických tedy málo připomíná. Tenkráte zhuštěn byl vzduch i výpary asi dvou set tanci, pitce a hodů oddavších se obyvatelů i zvaných z vůkolí hostů. Všude stály i seděly tlupy mužů i žen – vždy oddělených. – Mladší mužové pestře oblečeni v křiklavých barev pasy, kazajky domorodé vkusné práce s válečným ústrojem, náhrdelníky, náramky, kožemi zvířat, dlouhá péra argusového bažanta neb buserosů ve vlasech, za šátkem kolem hlavy otočeným zastrčených. Jen zbraní bylo málo viděti. Vyžadujeť vzájmená zdvořilost, by hosté zbraně u vchodu odevzdali, velmi nutné zařízení, kde slavnost trvá tak dlouho, dokud není vše zpito a na rohožkách o onom lepším světě „Sabajanu“ (ráji) snící.
Nejbizarněji ustrojeny jsou dívky a ženy Dajáků. Tělo těchto doslovně z poloviny (u mořských Dajaček ze dvou třetin) pokryto jest mosazným drátem. Kolem pasu těsně přiléhající, jen na kolena sahající sukýnka, ostatní nahé tělo pokryto jest, tloušťkou dle módy dotyčného kmene variující, mosazným drátem. U mořských Dajaček jde kovová šněrovačka navlas až tam, kam u našich dam obyčejná; pouze tak jak její bílá sestra, samotná nemůže si mořská Dajačka tento krunář sepnouti. Pozůstávající z jednoho masivního celku, přetahují si je družky jedna druhé přes hlavu. Tabanganských Dajaček „šněrovačka“ byla vlastně jednoduchým, jen stopu širokým pásem z černého a červeného rotangu, mosazného drátu, stříbrných řetízků a starých peněz, mnohé ještě z dob Portugalců, vkusně sestavených.
Posazen na čestné místo vedle náčelníka a jeho starešin na obrovskou, na zemi prostřenou rohož, kochal jsem se pohledem na tanec, mně „ku cti a chvále“ čtyřmi dívkami provedený. Za zvuků devíti velkých, čínského původu „gongů“ a celého tuctu větších i menších, opičí kůží potažených bubínků pomalu k taktu, fugurálně, rozepjatými rameny, klonícím se a v bocích se kolébajícím tělem, nohama jen šouravě se pohybujíce těsně u mne a davem diváků v zúženém kruhu, vyjadřovaly mladé, ztepilé postavy své city, někdy snad i touhy.
Černé jiskrné oči jako by v prázdno hleděly, v černých kadeřích houpaly se květy nějaké zingiberacey, jak bílá noční můra křídly by pohnula, třásl se květ nejmladší. Polosvětlo primitivních lamp i pochodní, petrolejem (ejhle civilizace) sycených, odráželo se na čokoládové pleti, neb zalesklo se na čistě vyleštěné mosazi, třpytném stříbře neb mléčně mdlých náramcích z velkých lastur kroužených – kouzelný obrázek, kus pohádky z cizích světů, kolotoč polosvětlých efektů s nejhlubšími stíny, půvab disharmonií zvuků, nárazy v sytých tónech chvějících se měděných plechů – celek z oněch, jejž cestovatel jakby navždy zachytil si v oční tmavou komoru, vtiskl si v duši…
Tu noc spal jsem ve vysoké, oddělené, nad hlavní dům vznášející se „chatrči mládenců“ (ve vlastním dlouhém domě smí spáti pouze manželé, děti a nevdané dívky). Po kmenu, v nějž vtesány malé, sotva k zachycení nohy dostačující zářezy, vyšplhal jsem se v obrovský onen holubník, jehož stěny o špice hrubými řezbami zdobeny, stěny štíty, zbraněmi, všelijakým nářadím lidí, ze stavu primitivního divošství dávno již v jakousi domorodou vyšší kulturu přešlých, pokryty.
Vevnitř a kolem dokola na delších šňůrách viselo dvaatřicet lidských lebek, pět černých, v očních důlcích nazelenalou plísní pokrytých, šklebilo se nad mým, rychle prostřeným a sítí proti moskytům chráněným ložem. Vesměs staré to trofeje! Vládou sarávackou přinucen, již před dvaceti lety vzdal se tento kmen „honby za lebkami“. Spal jsem tedy úplně klidně a spánkem, ne-li spravedlivého, aspoň znaveného kolikerými dojmy. A spal jsem pevně, vzdor dunění gongů, víření bubnů, a později, kdy v tichu pralesa můra bezesnosti mne mučila, přál jsem si drobet onoho hlomozu z Tabanganu.
Enrique Stanko Vráz: V dálavách světů. Nakladatelství Carpe diem, Brumovice, 2012, s. 244–246