Pohádkový dopis
Milý Jiří (Guthe),
když se mě někdo ptá, jak se mám, odpovídám po pravdě: perfektně, skvěle, někdy dodávám fantasticky, aby záviděli, říkám též – pohádkově. Třeba nedávno. Ve vesnici, kde mám chalupu, pořadatelé pořádali oblíbenou „Cestu za pohádkou“. Nezúčastnil jsem se, kopčil jsem brambory. Vstupné do lesa bylo 120 korun pro dospělé, za parkovné se taky platilo. Neplatily akorát děti od 0 do jednoho roku. Moje snacha mně říkala, že tuhle hrála při podobné cestě za pohádkou Sněhurku (ve svatebních šatech své starší sestry), pořádalo SRPŠ tamní školy a vše bylo zadarmo. Tuhle: v raných devadesátkách, kdy se s kapitalismem ještě koketovalo…
Kopčil jsem docela poctivě, ale randál z lesa byl lákavý, i šel jsem na čumendu, na cukrovou vatu aspoň… Od jednoho stánku však zavoněla uzenina, čili azimut změněn: jedna nožička párku 30 Kč, 2 nožičky za šedesát – stálo na cedulkách.
Jiné příklady: nedávno jsem jel vlakem do Brna. Chtěl jsem s předstihem, aby byl čas na procházku, vlak měl zpoždění, žádná procházka, vystoupil jsem povinně na Dolním nádraží, chtěl se zeptat nějakého zřízence, jak dál – v neděli odpoledne!
Zmateně jsem nastoupil do rychlíku na Prahu, který mě vyklopil v Židenicích. Nikdy jsem tam nebyl. 16.25. Za pět minut máš představení na festivalu v Ponavě. Potřebuješ se zeptat, jak na Ponavu, nemáš koho, takže ti zbude jenom taxi. Místo tramvaje za dvacet, 220 Kč keš. Odehraješ představení, času na zpáteční vlak málo, přiřítí se taxi; nejedete přes Židenice, čili jen za 170. Stihls to. Přijedeš do Zlína a chceš jít, aby se to rýmovalo, do kina. Žena koupila lístky na jakýsi muzikál. Cena 180, připočítej popcorn vnukovi a vyjde ti 240, jdete ve třech, vyplázneš šest stovek, ani nemrkneš. Ach, kde jsou ty krásné temné padesátky, kdys byl naposledy na muzikálu! Zítra se bude tančit všude se jmenoval. Vlezné 2 koruny, žlutá sodovka v bufetu 0,60 Kčs, sáček alaburek tuším že za dvě čtyřicet. Suma sumárum přišel mě tehdy ten muzikál na 5 korun.
Ale jinak se mám Jiří, jak jsem uvedl. Pohádkově. Dokonce jsem byl na rautu! Pro „vipy“ v Baťově vile. Na počest filmu. Toho drahocenného dětského. Milý Jiří, jedls už někdy ústřice? Já poprvé v životě. Nevím, co za ten dětský soplík ochucený rybinou co do chuti pořadatelé vyplázli. Ale já jsem tam dostal strašnou chuť na křenovku s knedlíkem a vařeným předním hovězím, nejlíp z tašky.
(Jo a ještě se musím pochlubit, že jak furt teď jenom jezdím těmi taxíky, že jsem z toho jednoho v Brně vypadl. Kámoš řekl řidičovi, že spěcháme, takže on – a já jsem měl v autě jenom levou nohu – se nepodíval a šlápl na plyn. A už jsem se válel v prachu. A myslíš, že nám dal slevu?)
Čili, drahá paní Schillerová, ministryně financí ČR, nepřidávejte nám nikomu, a zejména ne učitelům, kteří nejsou s to vychovávat náš národ ke skromnosti, ani korunu. Protože fiškusové celého světa, spojte se nám to přidané spolehlivě z kapes zas vytáhnou. A budou tak spolehlivě pokračovat v tom, čemu se tak škaredě říkávalo ve VUMLU: vykořisťování člověka člověkem…