Řeč přeoraná nelítostnými pluhy
V básních Josefa Topola se to jen hemží obrazy spojenými s řekou, železnicí, zahrádkou a každodenním vesnickým životem. Poříčí nad Sázavou a krajina v jeho okolí jsou v jeho poetickém díle dobře čitelné.
Epika I
Sestře
A dřív než se setmí
dokud nemusím nad závějí
svítit petrolejkou či zažehnout svíci
(jak se tomu říkalo když básnili
z milosti Vídně v Čechách Lumírovci)
než mi omotá hlavu
ohlávka únavy a údy sváží
postraňky nehybnosti:
Ještě něco povědět o jedné smrti
zjevivší se v dýmání lokomotivy
oblíbené symfonii Antonína Dvořáka
který bez propustky na peron
se kořil okřídleným soukolím
stejným jaká na služební čepici
nosil můj otec: Bohužel
to nezabránilo jeho rychlému konci
Stalo se to v padesátém devátém
na cestě z Čerčan: Kvetly jabloně
z velocipedu ho srazil kluk na motocyklu
Starý četník sloužící ještě za protektorátu
varující před šťárami gestapa
řekl mamince: Nedělejte s tím nic
hoch má strýce na OV KSČ v Benešově
a manžela vám to nevrátí -
Co si na něm vezmete?
Nevzali jsme si nic
jenom matce to nadosmrti zlomilo srdce
A zatímco jsme truchlili
má činorodá astmatická sestra
seprala v škopku zkrvavené hadry
jak došly z nemocniční márnice
Potom špínu smíchanou
s otcovou krví nesla na hnůj
Přistihl jsem ji při tom a řekl jí:
Sluší se to v zemi Karla Jaromíra Erbena?
Hrubě jsem jí škopek vzal z rukou
a vylil TO pod jabloní
Za stodolou ve stráni nad kterou
ON popoháněl ta okřídlená kola
proč to neříci: Ajznboňák a topič
v nejhorších letech za Hitlera
tam z lokomotivy shazoval kusy uhlí
(které porozkrádali jiní než se vrátil)
jenom aby nemrzly děti
a když nebyl široko daleko mlýn
jezdil po Sázavě s ruksakem žita
abychom nehladověli
(při jeho cestách byly prohlídky
a zrní se slehlo jak se klepal)
Nakonec si obilí šrotoval sám
v něčem co vypadalo jak keltský oltář
Z mračské žuly ho vytesal
jeho otec Alois můj dědeček
když Ferdinand ďEste na Konopišti
zakládal velkolepý park
a střílel kachny
Drahá sestro: Ani na chvíli
ani nikdy později ani teď
ti nemám za zlé cos chtěla učinit!
Šaty člověka po něm špínu a krev
spravedlivý Bůh svěřuje čistým duším
Řeč o řeči
Nejsou věty ani chudinké věty
natož bohatá souvětí
věty rozvité jak ty paprskovité
stezky v polích vedoucích na hřbitovy
k poutním kostelům a do hospod
Je tu scelená prázdná krajina
vylidněná od ptáků odplacená
Je tu řeč kterou se neumíme pozdravit
řeč přeoraná nelítostnými pluhy
zem po melioraci odstavená
od prsů studánek a mokřin
(ještě předloni tu kníkaly čejky!)
Už se neboříme v bažinách žíznivého léta
jdem bez závrati vymezenými cestami
uprostřed lánů v duchu přemíláme
sypkou saharu prázdných slov
Poříčí
Měl jsem za to že to je Sázava
řeka mého života
ale byla to Léthé
Zapomnění?
Je tam dosud v poli kaplička
a viditelně překáží
traktorům v lánu obilí
(v kterém jsme se – jak je to dávno? –
zběsile milovali!)
a přece ji oborávají
a nikdo si až dosud netroufal
řečeno stručně: sejmout ji a konec
Jako by tam stálo znamení
s výstrahou: poškození se trestá
Ještě v minulém století
(říkala mi moje babička)
se tam vyorávaly kosti a meče
chabé pařáty dávné bitvy:
Roku čtrnáctset dvacet tam bojoval Žižka
s katolickými pány
Je to dávno
Ale nad krví jednou prolitou
je těžko jen zakrákorat
nedá se vybagrovat
ani se nad ní nedá prásknout bičem
Buď je to právě v tom
Anebo to už není v ničem
Libor Vodička a Tomáš Koloc v KN in memoriam o Josefu Topolovi zde.
Tomáš Koloc v KN o inspiraci Josefa Topola dílem Fráni Šrámka zde.