Rosa Luxemburgová a Ilona Švihlíková, jak se to rýmuje
Alternativní, demokratické ekonomické systémy čerpají inspiraci z minulosti a chystají se na budoucnost. Když náhodou máme pocit, že u nás to nejde, může pomoci zeptat se sousedů, jak to dělají oni.
Posláním Nadace Rosy Luxemburgové je politické vzdělávání – na základě právní úpravy Německé spolkové republiky. Nadace je ideově svázána se stranou Levice (Die Linke) podobně, jako má Křesťanskodemokratická unie Nadaci Konráda Adenauera, sociální demokracie Nadaci Friedricha Eberta a zelení Nadaci Heinricha Bölla. Na evropské úrovni pak má logicky vazbu na „rudozelenou“ frakci GUE/NGL v Evropském parlamentu. Podobně jako její sesterské organizace (nesoucí ovšem jména mužů) působí i Nadace Rosy Luxemburgové (NRL) v zahraničí, a to včetně České republiky. Webové stránky jsou zatím bohužel jen v němčině a angličtině.
Politické vzdělávání je samozřejmě něco úplně jiného než nějaká prvoplánová agitace. Pozoruhodným a v podstatě nestranickým směrem činnosti NRL je její spolupráce s iniciativou, resp. spolkem Alternativa zdola (jeho asi nejznámější představitelkou je ekonomka Ilona Švihlíková), zaměřená na výzkum a podporu různých forem demokratické ekonomiky a osvětu o nich. Už vloni v říjnu se konala konference Lokální a družstevní způsoby hospodaření jako progresívní vize. Obsahem bylo hlavně zmapování současného stavu družstevního, komunitního, sociálního a solidárního podnikání v ČR, na Slovensku a blízkém zahraničí.
Z volně dostupného sborníku tlumočíme alespoň tři hlavní zjištění:
První — i v Německu a Rakousku, kde dnes obdivujeme oslnivý úspěch energetického družstva nebo nového typu družstevnictví, začínali v situaci, kdy nic nejde (míněna analogie se současným stavem v této oblasti v ČR – pozn. JG). Ano, pravděpodobně jim pomohlo, že si to zpočátku neuvědomovali, jinak by to totiž možná vzdali. Ale nedali se a našli zcela nové cesty. Druhé — klíč k většině řešení je v malých etických bankách, ve kterých leží peníze místních lidí, případně i vzdálenějších nadšenců jejichž hlavním smyslem není vydělávat, ale sloužit lidem v regionu. Tohle bohužel nemáme, ale je to přesně to, co potřebujeme. V jistém smyslu jde o standardní finanční ústavy, jen s tím rozdílem, že hovoříme o výnosu v delším časovém horizontu. Jejich „trpělivé peníze“ nakonec budou vynášet. Takovému regionu se prostě bude celkově dařit lépe. Družstva, která jsou pro takové hospodaření nejvhodnější, mají zároveň vyšší produktivitu, jsou odolnější, je v nich nižší míra nerovnosti a mohou se spoléhat i na něco, co peníze nikdy nezaplatí — vztah ke komunitě. Třetí zjištění je asi nejpodstatnější. Koncept sociální a solidární ekonomiky, kam tyto úvahy patří, má mohutné světové zázemí. Všechny zkušenosti a znalosti lze sdílet v síti RIPESS. Od evropského koordinátora hnutí Jasona Nardiho jsme se kromě přehledu a aktualit dozvěděli, že mnohé věci, nad kterými jsme bezmocně bádali, už jsou zpracovány v knihovně Socioeco.org.
Letos už v květnu navázala konference s titulem Lokální ekonomika: návod k použití, záměrně soustředěná na rozmanité zkušenosti ze zahraničí. Tematicky se pak v návaznosti na první ročník věnovala zejména dvěma okruhům:
1) Jak lze zajistit finanční zdroje pro podnikání družstev a malých nebo středních firem? Seznámíme se zahraničními i domácími zkušenostmi a možnostmi, jakým směrem lze udržitelné financování rozvíjet.
2) Jaké jsou cesty k rozvíjení komunitních a lokálních způsobů výroby a spotřeby v současném kontextu.
Miluš Kotišová ve své přednášce nazvané Peněžní simulakra v digitálním věku plédovala za nikoliv finanční, ale monetární gramotnost – aby každý sebevědomý občan znal peněžní systém. V tom vidí klíč ke všem velkým problémům. Připomněla zásadní význam komerčních (soukromých) bank, které formou úvěrů fakticky emitují peníze (vedle několika dalších způsobů vesměs také mimo veřejnou kontrolu). Jako radikální alternativu navrhuje, aby se nadále nové peníze tvořily výhradně formou nepodmíněného základního příjmu. Spolu s Jonathanem McMillanem navrhuje novou definici solventnosti bank jako „převahu aktiv nad pasivy při nejčernějším myslitelném stavu“.
Rolf Schroeder spravuje Evropskou knihovnu příspěvků k teorii i praxi komplementárních měn, takže se věnoval právě těmto „měnám“, a to včetně výměnných systémů LETS a časových bank. Jejich společenský význam nespočívá v degradaci kvalifikované práce, ale především upozorňují na problematické „tržní“ ocenění některých znalostí a dovedností. Zkušenosti převážně, ale nejen z německojazyčné oblasti ukazují, že samotné alternativní měny nemohou napravit více či méně perverzní systém – je nutné alternativně přenastavit celou ekonomiku.
Český ekonom Otakar Schlossberger zrekapituloval vývoj kampeliček čili družstevních záložen. Ubránil se přitom defétismu, ač v současnosti představují v ČR jen zcela okrajový segment (9 funkčních ústavů s cca 51 000 členů). Příslovečným stéblem či světélkem naděje by mohlo být nedávné uznání Vladimíra Tomšíka, bývalého viceguvernéra ČNB, že družstevní bankovnictví se od toho konvenčního liší víc, než zohledňuje platná právní úprava.
Docent Schlossberger doporučuje ve stejném duchu chápat peníze v kampeličkách spíše jako investice než jako vklady (ani by se na ně nemusel vztahovat systém pojištění vkladů) a hlavně povolit „diskriminaci“ členů takových družstev – záměrně omezit členství na určitý nevelký region, profesi či jiné společenství lidí s funkční sociální kontrolou a relativně úzkými zájmy, k jejichž solidárnímu nebo postupnému naplnění se vlastně „skládají“.
Koordinátor sítě RIPESS Jason Nardi mluvil o „globalizaci solidarity“ (věděli jste, že už probíhá jako mnohaměsíční proces Světového sociálního fóra transformativních ekonomik, který vyvrcholí v Barceloně v dubnu 2020?) a ve druhé části svého příspěvku představil několik konkrétních příkladů nevelkých „vzájemných“ finančních ústavů: MAG z Itálie, Club Cigales z Francie, Coop 57 ze Španělska, Banca Popolare Etica, která působí v Itálii a ve Španělsku a další. S výjimkou švédské banky JAK byly všechny z románské jižní Evropy a všechny charakterizoval kromě vzájemnosti také členský princip, více či méně přísná etická omezení investování a principiální odpor k finančním spekulacím. V úzce ekonomistickém smyslu prosperují, i když možná nijak skvěle, ale zároveň produkují těžko vyčíslitelný sociální kapitál. Jason Nardi také volně doplnil R. Schroedera, když popsal systém Monnaie Leman, do něhož je zapojeno asi 550 obchodů na švýcarském i francouzském pobřeží Ženevského jezera (čili Lac Léman, odtud název). Cílevědomě si tam postupně budují dodavatelsko-odběratelské řetězce ve vybraných komoditách: pivo, víno, zelenina, dřevo a vepřové maso.
Tony Addy uvedl ne zcela běžný pojem „konviviality“ jako umění a praxe pospolitého života. Konvivialita má několik historických kořenů a v nedávné minulosti ji rozpracoval Ivan Illich nebo Paul Gilroy. Zkusme víc využívat společného jídla jako prostředku a prostředí obnovy důvěry a skutečného sdílení – to je víc než „jen“ vzájemná tolerance. Měl by se zvýšit společenský význam commons (veřejných statků) a přímé demokracie. Ilona Švihlíková poukázala na to, že bychom se měli snažit pochopit heslo zastánců brexitu, kteří chtějí, možná ne úplně šťastně, vystoupením z EU znovu získat kontrolu nad svými životy.
Prezentace následující přednášky Adriána Podskľana o adaptivních organizacích, resp. zeleném, integrovaném a produktivním prostředí je dostupná zde.
Franziska Liebe představila inspirativní koncept z blízkého zahraničí, totiž z Drážďan, kde existuje něco jako spotřební družstvo (formálně vzato jakýsi konglomerát obchodní společnosti a spolku), kterému se daří zajišťovat důsledně lokální (přesně vzato regionální, do 150 km) produkty, především biopotraviny, za ceny dobře dostupné pro většinovou populaci.
Na závěr předvedl George Dafremos, dynamický „ajťák“ z Kréty a s globálním přehledem, platformu pro lokální výrobu a spotřebu založené na otevřených technologiích, především 3D tisku. Existují i tiskárny schopné replikovat samy sebe, takže s dostatečnou zásobou příslušných plastických hmot, respektive s funkčním systémem jejich recyklace existují předpoklady pro dosti důkladnou lokalizaci formou jakýchsi mikrotováren. Vlastnické vztahy nejsou nuceně společenské, ale kooperace a reciprocita se ukáží samovolně jako výhody, pokud dokážeme bránit privatizaci duševního vlastnictví. Těžko přeložitelnou slovní hříčkou: potřebujeme „copyleft“ jako opak copyrightu.
Nezbývá než poděkovat za inspiraci i optimismus (podle naturelu řečníků buď spíše opatrný nebo naopak živelný) a přetavit je nejen do dalších „vášnivých debat v anarchistických kroužcích“, ale i do pokusů ukazujících zatím aspoň v malém rozsahu, že jiný svět je možný.
P.S.: Ještě poznámka k titulku – Ilona Švihlíková také například stručně připomněla odkaz R. Luxemburgové (při příležitosti stého výročí jejího zavraždění) v rozhlasovém pořadu Jak to vidí dne 8. března 2019.