KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

O jednom pražském domě a jedné "cizí" zemi

Lužický seminář, pravděpodobně dílo architektonického mistra Kiliána Ignáce Dientzenhofera, stojí v Praze na Malé Straně na dohled Karlova mostu od dvacátých let osmnáctého století. Původně byl projektován jako v pořadí třetí pražské centrum pro studenty katolického bohoslovectví z Budyšínska – studenti se do něj nastěhovali v říjnu 1728. Po dvě století dům skutečně plnil tento svůj účel (přičemž zastával i doprovodné funkce, když sloužil jako líheň lužickosrbského národního obrození, českého starokatolického hnutí, jako informační kancelář, odkud proudily do Lužice zprávy o dění v Evropě či jako či jeden z obranných valů vůči nacistické diktatuře v Lužici). Až bouřlivé dvacáté století z něj po první světové válce, vzniku Československa a změně hranic diecézí, kdy dům přišel o svou katolickou správu, vytvořilo de facto velvyslanectví srbské Lužice v tuzemsku, obhospodařované československým a českým státem a Společností přátel Lužice. Za tři staletí zažil dům mnohé významné chvíle, a troufám si psát, že k jedné takové došlo na konci dubna tohoto roku, kdy se tu sešly dvě dámy, které se narodily v roce 1929 a které v tomto domě bydlely od roku 1950. Jedna rok, druhá čtyři léta. Do Prahy přitom obě přišly o čtyři léta dřív. Ještě nejsou s takovým životopisem na světě samy: třetí však žije v Lipsku a čtvrtá je po zranění dlouhodobě upoutána na lůžko mimo Prahu.

Nouze o příběhy ale nebyla ani s pouhou dvojicí stařenek, a kdo poslouchal, mohl se vrátit do časů, kdy byl svět vnímán docela jinak než dnes. Pamětnice vyprávěly o zdrcujícím dopadu druhé světové války na Lužici, o tom, jak tvrdě se chovali Němci a jen o něco méně tvrdě po nich Rusové. O tom, co je to hlad i co je to schovávat se v poli před znásilněním. O tom, jak jinak se chovali ruští vojáci, když byli střízliví a když se ožrali. O tom, co to znamenalo přecházet načerno hranice do Lužice a zpátky mezi obnovujícím se Československem a sovětským protektorátem, jen pozvolna se formujícím v NDR. O tom, jak z tuzemska do Lužice pašovaly tovar a jak maminkou vytoužený slaneček k ní nedoputoval, protože skrývanou sklenici objevili celníci a celou ji snědli. O tom, že denně desítky lidí chodily třeba až z Drážďan žebrat do Lužice na statky, i o tom, co byli tito prosebníci ochotni dát za kus chleba (všecko zbylé zlato, které doma našli) – a samozřejmě o tom, že sedláci stejně neměli co nabídnout.

Obě dámy odešly z tohoto prostředí do Prahy v podstatě bez většího rozmyslu, protože tehdy mladí lidé o budoucnosti nepřemýšleli tak jako my dnes, prostě chtěli mít práci, jíst a přežít, což Praha nabízela spíš než zdevastovaná a v absolutní bídě denně se probouzející Lužice. Díky svému rozhodnutí potom dívky poznaly svět velkého města i lužickosrbskou emigraci. A tak dál vyprávěly o tom, jak se v Lužickém semináři každou sobotu konaly sešlosti neboli schadźowanky pražských Lužických Srbů a jejich českých přátel, sedělo se, vykládalo a zpívalo a chodilo nedaleko k Tomášovi pro pivo. Tenkrát bylo v Praze Lužických hodně. Ostatně obě tehdy studentům bydlícím v Semináři mazaly do školy na svačinu housky, vždyť ten dům byl jejich druhý domov. Holky bydlely v prvním patře a kluci ve druhém, navzájem se tam všichni naháněli a dováděli a radovali, rodily se lásky, každý si vařil na malé plotýnce ve svém pokojíčku a přátelství na celý život mohlo vzniknout třeba z odvahy bydlet s někým, kdo měl tuberkulózu a byl vděčný, že se k němu někdo druhý zachoval slušně.

Mimoděk pronesenými poznámkami se babičky dotýkaly i ryze tuzemských dějin, například když vzpomenuly, že dění v roce 1948 na Staroměstském náměstí si svým šílenstvím nezadalo s tím, co vídaly v Německu ve třicátých letech. Nečekaně rezonujícími emocemi se však od života v Praze nenechaly odradit a zůstaly. Nakonec věcně vyprávěly o tom, že lužickou srbštinu v rodinách neudržely a dětem ji nepředaly, protože se potřebovaly hlavně naučit česky, k čemuž využívaly i své děti, když chodily do české školy.

Bylo omamné sedět v někdejším refektáři domu, který posledních sto let spíš než jako jídelna funguje jako slavnostní sál a klubovna, a sedět tam s někým, kdo tam sedával před sedmdesáti lety a skutečně žil, mluvil, smál se a dojímal s lidmi, které my už známe jenom jako hrdiny z knih nebo autory knih. Za devět let se dům dočká tří stovek let existence a najednou sto z nich tam bylo s námi. Dojalo mě to jako máloco. V hlavě mi ale obzvlášť utkvěla historka méně radostná, nabourávající zažité stereotypy a přesvědčení o vždy bezproblémových vztazích Čechů a Lužických Srbů: o poválečné službě v Praze u jednoho českého pana profesora a jeho rodiny, která „po nás chtěla moc pracovat, my jsme třeba pracovali od rána od pěti do deseti večer a pořád to bylo málo, a když jsem se proto rozhodla dát výpověď, rozpomněl se najednou pan profesor, že umí německy, a řekl v té řeči: Bodejž vás ti Němci drtí ještě víc než doposud!“ – „A čeho to byl profesor?“ – „Filosofie.“

Co se z mediální strategie dozvíme o strategii národa

Asi není třeba vysvětlovat, proč předestřené vyprávění považovat za důležité. Dlouho se zdálo, že jsme v tom zajedno také s lužickosrbskou stranou. Několikrát jsme byli ubezpečeni, že lužickosrbská televizní redakce celou besedu natočí, část z ní použije do svého měsíčníku Wuhladko (jediného televizního formátu v lužické srbštině) a celý hrubý materiál dostane do svého fondu pro studijní účely pražská Hórnikova lužickosrbská knihovna (druhá největší lužickosrbská na světě a největší na světě mimo území Lužice). Jenže ačkoli redaktor a kameraman z Budyšína přijeli, bylo pár minut před začátkem pořadu sděleno, že celý se snímat nebude, „jelikož je to zbytečné“. Současně došlo na ubezpečení, že i kdyby novináři skutečně natočili celou besedu, tak „zaznamenané vyprávění knihovna beztak dostat nemůže, protože natočené je majetek stanice MDR, takže s ním nelze svévolně nakládat, aniž za to hrozí redaktorovi výpověď z práce.“

Ponechme stranou, že takové vysvětlení potvrzuje malou ochotu Lužických Srbů riskovat a zároveň suverénnost, s níž neskrývaně projevují vzrůstající nezájem o tuzemský svět, zdejší myšlení a kulturu. Našinec sorabista či sorabofil je v posledních letech pro Lužické Srby čím dál zřetelněji muzeální položkou, již si lze z větší či menší vzdálenosti prohlédnout, ale jinak ji netřeba brát vážně. (Skutečně žijeme v éře, kdy se lužickosrbská nátura proměňuje ze slovanské v lokální německou a kdy sepětí se slovanskými sousedy neznamená takovou hodnotu jako kdysi.) Chování redakce, která porušila svůj několikrát potvrzený slib a besedu s pamětnicemi nenatočila, je jedním z mnoha dokladů vzájemného nerozumění, který jsem s přáteli z Lužice směl prožít. Na rozhodnutí netočit, neslušném vůči oběma stařenkám, se zjevně projevila únava německých občanů, kteří nechtěli znovu poslouchat příběhy z druhé světové války, jež jsou v Německu do každého pumpovány odmala.

Redaktora, jak mi později přiznal, zajímal především poválečný život Lužických Srbů v Lužickém semináři. Třebaže možnosti zeptat se v diskusi nevyužil – a ani reportáž ve Wuhladku, opřená o redaktorovy vlastní zpovědi obou babiček, v jím požadovaném směru bezvýhradně vedena není. Přesto svedu toto vše pochopit. Už ale ne to, že národ, který se rád zaštiťuje úsilím o zachování svého jazyka a kultury, nemá zájem zachytit zvuk besedy s mluvčími docela odlišných návyků, všímat si a vnímat plynulé přechody mezi češtinou a lužickou srbštinou obou dam, zachytit, že ta z nich, která se lužickosrbsky učila až v předškolním věku od macechy po smrti své maminky, dodnes nemá reflex přepínat automaticky do lužické srbštiny, když před sebou má publikum, jež je jí mocno. Zatímco ta, která mluvila lužickosrbsky od kolébky, vždy začíná lužickosrbsky. Pro dnešní médium není hodnotou zachytit, že obě dámy i po desítkách let mají v češtině lužickosrbský přízvuk, ani zaznamenat, kde v tom kterém jazyce tápou a kde jim naskakují slova z jazyka druhého.

Rovněž tato scénka nechť je dokladem, že výsledky lužickosrbského snažení takřka v kterékoli činnosti bývají polovičaté. Přesto Lužičtí Srbové – jelikož se mediálně rádi, neustále a se všemi parametry prožívaného kýče dopují představou probíhajícího zápasu proti svému zániku – jsou přesvědčeni, že žijí jako bojovníci. Jsou národem, jenž nevzhlíží k minulosti ani se nestará o budoucnost, ale žije pro dnešek, neboť něco chránit má smysl jedině tady a teď.

Nádechy zvenčí

Pravda, takové uvažování platí spíš pro ty, kteří žijí uvnitř lužickosrbského sídelního prostoru a nemají od sebe odstup. Naštěstí ti, jichž je míň a kteří vyrůstají vně lužickosrbského kruhu, jsou zvyklí stýkat se s různorodou společností, jsou otevření a vstřícní také k lužické srbštině. Ani my ve Společnosti přátel Lužice nejsme živi pouze minulostí, ale snažíme se podchycovat taky mládež a předávat jí informace o staletém spolužití Čechů a Lužických Srbů, protože – marná sláva – dnes se toto v lužickosrbském dějepise a příbuzných předmětech příliš nevyučuje, stejně jako se v saském školství málo mluví o Česku. Proto vítáme návštěvy mladých Lužických v Praze a hostíme je tak vydatně, jak svedeme.

Nedávno nás navštívili dva dvacetiletí hosté, bratranec a sestřenice, oba výjimečnější lužickosrbské provenience: on narozen v Budyšíně, ale odrostlý a žijící v Drážďanech, takže mluvčí, který neprošel lužickosrbskou školou, a má tak potíže s psaním, čtení zvládá jakž takž, mluví ovšem bezvadně (to je typický profil lužickosrbských dětí vyrostlých vně srbské Lužice). Ona pochází z francouzského Nancy, lužickosrbsky hovoří skvěle a bez přízvuku, francouzsky jistěže také, zato německy umí málo a se silným francouzským přízvukem, což z ní činí mezi Lužickými Srby unikát. Pro oba přitom je jejich srbství důležité. V Lužici sice nežijí, ale cítí se tam doma a lužickou srbštinu hodlají předat svým dětem. On dva dny po našem setkání maturoval a místo stresu ze zkoušek se rozhodl hlouběji poznávat Prahu, ona v ní byla na návštěvě poprvé. Jejich kroky je přivedly rovněž do Lužického semináře, kde byli poprvé dokonce oba, přičemž o jeho dějinách věděli maličko, spíš nic. Co je to štěstí sorabisty z Prahy? Když dřív, než stačí onu vzájemnou historii vysvětlit a objasnit, slyší věty: „Co je to tu vlastně za dům? Já se tu cítím jako doma. Tady je atmosféra jako v Lužici! To je krásný!“ To se slzy derou do očí. A co je to extáze sorabisty? Když později slyší věty: „Sedíme v cizím hlavním městě a pořád mluvíme lužickosrbsky! To je takové štěstí, že je nám mateřština takhle platná!“ Klid a radost zaplavují srdce.

Stačilo jedno odpoledne a večer v Praze a v Lužickém semináři, zalít obě ty „děti“ přirozeností a už navěky mají zážitek, že lužická srbština je dar, který lidi spojuje, dar, který má smysl rozvíjet, o který má smysl se starat, být na něj pyšný a hýčkat si ho. To je to nejhodnotnější poselství, které mohou Češi, Poláci, Slováci, ale jistěže i další slovanští i jiní mluvčí předat Lužickým Srbům. Tohle je naše jediná povinnost vůči nim, na tu je třeba dbát. A to je vlastně můj jediný „politický“ program v roli předsedy Společnosti přátel Lužice: zprostředkovávat našincům i Lužickým Srbům radost ze svobodného užívání lužické srbštiny na veřejnosti a v nečekaných situacích. Víc po nikom z kolegů nežádám, než aby si toto užívali.

Epilog

Když jsem něco dní před tímto střetnutím s mládeží odvážel z besedy domů jednu z babiček, rozhlížela se svýma dobrotivýma a spokojenýma očima po Malé Straně a povídala: „Tady je to restaurace na restauraci, to za nás nebývalo. Jenom těch Švejků, to je neuvěřitelné. Ale poslyšte, tady nikde Švejk přece nebyl! A auto tu nebylo kdysi ani jedno.“ Na pražském Střížkově jsem pak na rozloučenou darem dostal rozkvetlý bílý šeřík, voňavou meduňku, aby se mi dobře spalo, byla mi předvedena možná nejhezčí kraslice, jakou jsem kdy viděl, a na nočním stolku našel jsem Bibli v lužické srbštině. Evangelička Hilža Bartáková a katolička Rosalia Jelínková, parťačky po desetiletí, jedna pracovala jako sekretářka na ambasádě NDR, druhá byla uklízečka, přesto je rozdílná víra ani osud nerozdělil. Jak řekla Rosalia: „Já byla vždycky chudá a chudá umřu, protože já se bídy nebojím. A dobře mi je, nemůžu si stěžovat.“ Francouzka Felicia a Němec Christopher, dva baťůžkáři plní radosti a optimismu, kteří sedmdesát let po obou stařenkách také aspoň jednu noc přespali v Lužickém semináři a dopřáli si schadźowanky s českými přáteli Lužice a kteří k svému poznání teprve musí dojít.

Člověk je po takovýchto setkáních pokornější a zjistí, jak málo toho ví. Ale právě pro taková setkání se vyplatí věnovat se srbské Lužici a milovat ji vroucně, ona se pak takhle odvděčí.

Dále o Lužici v Kulturních novinách:

O boji uvědomělých Lužičanů za oficiální uznání lužických ženských příjmení v SRN zde.

Reportáž z lužických Velikonoc zde.

Úryvek z knihy o holocaustu v Lužici zde

Úryvky z díla nejznámějšího lužického spisovatele, autora fantasy Jurije Brězana zde, zde a zde.