Fejeton Kultura

My jsme ta banda kašparů

Jaké role na nás čekají a jak je zvládneme? Repro Weir Collection

Svět jako divadlo a divadlo jako politika – přichází další výměna masek?

Žijeme v časech, které zpochybňují zdánlivě spolehlivé jistoty. Tak jsem si mimoděk vzpomněl, jak jsem se v jiné bouřlivé době, na podzim roku 1989, díval v televizi na jakýsi pořad, patřící k oblíbenému žánru hereckých vzpomínání. Zaujalo mne, jak se všechny hvězdy protektorátních komedií cudně vyhýbaly zmínkám o době své největší slávy, jen občas opatrně naznačily, že to neměly vždycky lehké, i když nebyly v odboji. Říkal jsem si tehdy: no dobrá, německá okupace trvala pouhých šest let, to se dá ještě celkem dobře ve vzpomínkách zasklít – ale co kdyby náhodou skončil v propadlišti dějin komunistický režim? Jak bude možné škrtnout ze životopisů těch čtyřicet let a kam se podějí všechny oblíbené tváře z obrazovek, pokud je někdo ohodnotí jako kolaboranty? (Navíc v protektorátě šlo hlavně o to přivést poddaný lid na jiné myšlenky, nikoli vychovávat ho k aktivní podpoře tehdejšího režimu, takže tehdejší herci nemuseli zatěžovat svou karmu účinkováním v nějakých Třiceti případech sturmbannfüherera Edelmanna.)

Dnes už samozřejmě víme, jak to dopadlo: většina předlistopadových koryfejů se brzy zařadila k oporám nových poměrů a vystupovali na mítincích protržně orientovaných stran stejně náruživě, jako předtím chodili do prvomájového průvodu. Samozřejmě se vyskytlo pár těch, kteří na svých budovatelských figurách umíněně trvali až do sebezničení, našli se i dva nebo tři, kteří se za ně trošku zastyděli – ale většinová dohoda zněla, že účinkovat v propagandistických ptákovinách bylo vlastně utrpení, které si zaslouží satisfakci. Mnohý miláček obecenstva pak dával k lepšímu historky o svých aktivitách ve třetím odboji, který většinou spočíval v tom, že se s nějakým aparátčíkem pohádal o parkovací místo. Nebyli samozřejmě všichni oportunisté, jenom si své služebné role většinou nějak zracionalizovali tím, že neměli jinou možnost a podobně. Koneckonců, povoláním herců a zpěváků je reprodukovat text, nikoli polemizovat s jeho obsahem. Když člověk dělá svoji práci, je to jistě správné, zvlášť pokud ji vykonává dobře – a není vinen tím, že někdo další ji zrovna vykonávat nesmí, i když by ji třeba dělal lépe. Jenže čas může oponou trhnout a dosud samozřejmé výroky a postoje pak dostanou zcela jiný obsah.

Teď se zase zdá, že mele z posledního politický systém, který bývá označován jako „polistopadový“. Jako bych prožíval jisté déjà vu, když dnes poslouchám ze všech stran radikální rétoriku, nápadně připomínající všelidový bezmyšlenkovitý antikomunismus počátku devadesátých let. Každý se naráz snaží vystupovat jako oběť dosavadních poměrů a hlásí se o odškodnění. Nabízí se ale logická otázka, kdo nás vlastně do současného marasmu přivedl. Byli to opravdu vždy jenom „ti druzí“? Neneseme na své situaci také kus vlastní zodpovědnosti? Možná že ve skutečnosti nezkrachovala demokracie, ale nereálné představy o ní. A odkud se vlastně vzali ti, kdo nám dnes nabízejí radikální změny, jaké životní příběhy mohou předložit jako záruku?

Vypouštíme-li do éteru slova, je potřeba zamýšlet se nad tím, k čemu a hlavně proti komu mohou být použita. Razantní promluvy samozřejmě mívají u publika úspěch, ale pak často nastane potřeba různě je v kuloárech upravovat a relativizovat. Herec si samozřejmě může vyměnit kostým a vplout do nové role – ale ne každou dokáže zahrát stejně dobře. Možná čas nazrál spíše k poctivému bilancování než k novým rekriminacím.