Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Ďábel v četbě

Mazurská chalupa. Foto Wikimedia Commons

Siegfried Lenz (1926–2014) vešel do literární historie knihami kriticky bilancujícími německou mentalitu a nedostatečné vyrovnání s temnou minulostí, jako je Vlastenecké muzeum a Hodina němčiny. Je však také autorem rozmarných humoresek o původních obyvatelích svého rodného mazurského kraje. Obyvatelé vesnice Šulákova (Suleyken) nijak nepřipomínají čítankový obraz tupě disciplinovaných Prušáků, spíše nám mohou v mnohém připomenout oblíbené postavy z české literatury.

Hamilkar Dříst, můj děd, měl – abych nelhal – takových jedenasedmdesát let a právě se soukromou pílí naučil číst, když to vypuklo. Co? Samozřejmě nájezd generála Vavrily, jenž vytrhl z bažin kolem Rokytna, pálil, drancoval a tropil podobné rošťárny a už se sápal i na Mazursko, přesněji řečeno na Šulákov. Byl po čertech blízko a málem už byla, abych tak řek, cítit kořala, kterou se on i jeho soldáti napájeli. Šulákovští kohouti vzrušeně pobíhali, voli řinčeli řetězy, proslulé šulákovské ovce se tiskly do houfu; na horním konci, na dolním konci, prostě: kam oko dohlédlo, skýtalanaše dědinka obraz pestrého neklidu a vzrušeného hemžení – dějiny ostatně znají podobné případy.

V té době, jak už řečeno, si můj děd Hamilkar Dříst osvojil takřka bez cizí pomoci umění číst. Četl už se značnou zběhlostí to i ono. To: starý exemplář Mazurského kalendáře se spoustou receptů a vánoční svátky; ono: zápisník, který před lety ztratil v Šulákově jeden handlíř s dobytkem. Hamilkar Dříst četl oba texty znovu a znovu, tleskal přitom do dlaní, a docházeje k stále novým objevům, vyrážel zvláštní temné zvuky nadšení, slovem: ovládla ho mocná vášeň četby. Ano, Hamilkar Dříst jí propadl natolik, že se nebývalým způsobem zanedbával; poslouchal už jen jednoho pána, kterého po mazursky vzýval „Satanje čytaj“, což znamená asi tolik, že šlo o ďábla, či přesněji: satana čtení.

Nebylo duše, nebylo tvora v Šulákově, který by nebyl zachvácen hrůzou a strachem, jen Hamilkar Dříst, můj děd, hrozícího nebezpečí nedbal; oko mu hořelo, rty tvarovaly slovo za slovem, zatímco jeho mohutný ukazovák, roztřesený štěstím, klouzal v girlandách po řádkách Mazurského kalendáře.

Jak tak četl, vstoupil do jizby vyzáblý, vyplašený člověk jménem Adolf Abromajt, který se v životě nemohl pochlubit ničím jiným než párem velkých růžových uší. Nesl si s sebou obrovskou flintu a mávaje s ní přistoupil k Hamilkaru Dřístovi a promluvil takto:

„Hamilkare Dříste,“ pravil, „uděláš líp, když to svoje študýrování odložíš. Mohlo by se, jak se věci mají, lehce stát, že si s tebou zaštudýruje, jak on to umí, sám Vavrila. Jenže potom bys byl, tuším, zdrchanější než tahle knížka.“

Hamilkar Dříst, můj děd, pohlédl na návštěvníka napřed užasle, pak hněvivě; jelikož ho četba vždy zcela pohltila, nebyl hodnou chvíli mocen odpovědi. Když se ale sebral, povstal, promnul si prsty na nohou a pravil: „Zdá se mně, Adolfe Abromajte, že i tys už zapomněl na všecku zdvořilost. Jak jináč bys mě, prosím pěkně, mohl vytrhovat z četby?“ – „To jen proto,“ řekl Abromajt, „že je válka. Přisámbohu. Vavrila, ten ozembuch, se začal v bažinách nudit. Blíží se s obvyklými krutostmi k naší vsi. A protože už je, ochlasta jeden upocený, nablízku, rozhodli jsme se, že mu toho draka vykouříme z hlavy flintama. K tomu však, Hamilkare Dříste, potřebujeme každou flintu, tu tvoji dokonce moc.“

„To,“ odvětil Hamilkar Dříst, „na věci nic nemění. Ani válka, Adolfe Abromajte, neomlouvá nezdvořilost. Když ale věci, jak říkáš, stojí tak zle, můžete s mojí zbraní počítat. Jdu.“

Hamilkar Dříst políbil svoji četbu, ukryl ji v žáruvzdorném krajáči, chopil se flinty a naložil si na záda mocný kus uzeného; pak oba vykročili z domu. Na cestě uhánělo tryskem několik inteligentních šulákovských šimlů s očima vypulenýma hrůzou a bez pána, psi kňučeli, holubi ulétali za panického pleskotu křídel na sever – dějiny znají takové obrazy bídy a utrpení.

Oba ozbrojenci počkali, až se cesta uvolní, pak řekl Adolf Abromajt: „Místo, na kterém, Hamilkare Dříste, budeme bojovat, je určeno. Budeme, kmotře, držet stráž v lovecké chatce, která patřila někdejšímu pánu Gonšovi z Gonšoru. Chata je odsud asi čtrnáct mil a stojí na cestě, které se Vavrila na žádný pád nemůže vyhnout.“ – „Nemám námitek,“ řekl můj děd.

Tak dorazili k bytelné lovecké chatě, konali přípravy k obraně, šňupali tabák a drželi stráž. Kryti tlustými fošnami seděli u střílny a pozorovali rozměklou cestu, které se Vavrila na žádný pád nemohl vyhnout.

Seděli tak, abych nelhal, osm hodin, když Hamilkaru Dřístovi, který dlel v myšlenkách u své literatury, začaly tak stydnout prsty u nohou, že už ani mnutí nepomáhalo. Proto vstal a rozhlédl se v naději, že najde něco, z čeho by se dal rozdělat ohýnek. Tu něco odsunul, tam něco obrátil, prohrabával krámy, zvažoval, odhazoval – a přitom objevil knihu, po čertech pěknou knížtičku, zrovna do ruky. Tělo se mu zachvělo, neblahá radost mu rozbouřila hruď: chvatně, s nedočkavostí notorika opřel flintu o stůl, hodil sebou na zem tam, co zrovna stál, a pustil se do čtení. Zapomenut byl bolestný chlad v nohách, Adolf Abromajt u střílny i Vavrila z bažin: hlídka Hamilkar Dříst od této chvíle neexistovala.

Nebezpečí, jak dá rozum, mezitím dělalo to, co je na něm obzvlášť nepříjemné: blížilo se. Blížilo se v osobě generála Vavrily a jeho pochopů: vyšlapovali si zvesela po cestě, které se nemohli na žádný pád vyhnout. Bože můj, ten Vavrila opravdu vypadal, jako by vylezl z bažin, byl neholený, chlapisko jedno, a měl chraplavý hlas, ne však to, co má každý jen trochu slušný člověk – totiž strach. Hrnul se po cestě se svými hrdlořezy a dělal, jako by – baže, jako by byl sám vojvoda Ščylipin, přesně tak. Přitom neměl ani boty, v láptích běhal ten blátošlap.

Adolf Abromajt na hlídce u střílny viděl, jak se ta cháska zablácená blíží; i natáhl kohoutek a zvolal:

„Hamilkare Dříste,“ tak volal, „mám na mušce toho ďábla.“ Hamilkar Dříst, jak jinak, volání neslyšel. Po chvíli, během níž Vavrila samozřejmě nestál na místě, zvolal Adolf Abromajt znova: „Hamilkare Dříste, ten ďábel z bažin už je tu.“ – „Hned,“ řekl Hamilkar Dříst, můj děd, „hned jsem, Adolfe Abromajte, u střílny a potom se všecko urovná, jak se sluší a patří. Jenom ještě dočtu tu kapitolku.“

Adolf Abromajt položil flintu na zem, lehl si k ní, pozoroval a čekal, celý netrpělivý. Jeho netrpělivost, neřku-li: vzrušení, vzrůstala s každým krokem, kterým se Vavrila blížil. Nakonec, přesněji řečeno: u konce s nervy, Adolf Abromajt vyskočil, přiběhl k mému dědouškovi, uštědřil mu – nikdo rozumný mu to nebude mít za zlé – kopanec a zvolal: „Ďábel Vavrila, Hamilkare Dříste, stojí za dveřmi.“ – „Časem,“ pravil můj děd, „se všechno urovná. Jenom, jestli bych mohl prosit, posledních pět stráneček bych ještě dočetl.“ A protože nevypadal, že by se chtěl zvednout, rozběhl se Adolf Abromajt k střílně sám, vrhl se k flintě a začal pálit, že vznikl rambajs, jaký v Mazursku nepamatují. Třebaže nikoho z té bahňácké čeládky patřičně netrefil, donutil je aspoň, aby se kryli, což mu vlilo do žil neuvěřitelnou drzost a odvahu. Stál odkrytý před střílnou a pálil, co jeho strašná flinta stačila; střílel tak dlouho, až z ničeho nic ucítil ostrou, horkou bolest, a když se dost zaražený, prohlédl, zjistil, že mu prostřelili jedno z jeho růžových uší. Co mu zbývalo? Nechal flintu flintou, přiskočil k mému předku Hamilkaru Dřístovi a tentokrát řekl: „Jsem, Hamilkare Dříste, raněn. Stříká ze mne krev. Když nepůjdeš ke střílně, je ďábel Vavrila za chvilinku tady, čestné slovo, a jak věci stojí, mám obavy, že tě zmáčkne, až budeš čurat písmenka.“

Hamilkar Dříst, můj děd, nezvedl oči; místo toho pravil: „Všecko, Adolfe Abromajte, se urovná, jak se sluší a patří. Jenom prosím pěkně, ještě dvě stránečky téhle kapitolky bych dočetl.“ Adolf Abromajt, s rukou na pochroumaném uchu, se rychle a zkoumavě ohlédl, pak rozrazil okno, vyskočil ven a zmizel v houští blízkého lesa.

Hamilkar Dříst, jak tušíme, stačil přečíst sotva pár řádek, když tu dveře vyletěly z pantů – a kdo se nehrne dovnitř? Generál Žoch Vavrila, přirozeně. Zamířil rovnou k dědouškovi, řval chraplavým hlasem a chechtal se, jak už měl ve zvyku, a pak povídal: „Pojď sem, žabáku, vyskoč mi na ruku, nafouknu tě jako pumlíč!“ Byla to bezpochyby narážka na jeho vlastní původ a obyčeje. Avšak Hamilkar Dříst odvětil: „Hned. Jenom ještě půldruhé stránečky.“

Vavrila se rozzuřil, přetáhl mého předka po hřbetě a pokládal za nutné prohlásit: „Roztrhnu tě jako čolka. Ale docela pomalu.“

„Ještě stránečku,“ řekl Hamilkar Dříst. „Božínku, vždyť to už je jenom slabých pětatřicet řádek. A kapitola je u konce.“

Vavrila ohromením málem vystřízlivěl. Vypůjčil si od jednoho kulhavce ze svého doprovodu flintu, přitiskl hlaveň Hamilkaru Dřístovi do týla a pravil: „Já tě, ty blatouchu smrdutý, odfouknu sekaným olovem.“ – „Hned,“ řekl Hamilkar Dříst. „Jenom ještě deset řádečků, pak se všechno urovná, jak se sluší a patří.“

Tu, jak každý zasvěcenec pochopí, padl na Vavrilu a jeho čeládku takový děs, že zahodili flinty a prchali tam, odkud přišli – totiž do těch nejbezútěšnějších bažin kolem Rokytna.

Adolf Abromajt, který ten úprk s úžasem pozoroval, se přikradl zpátky, stoupl si s flintou k čtoucímu a mlčky čekal. Když Hamilkar Dříst přečetl i poslední řádku, zvedl hlavu, blaženě se usmál a pravil: „Něco jsi, Adolfe Abromajte, říkal?“

Siegfried Lenz: Tak hezky bylo v Šulákově. Vyšehrad, Praha, 1982. Přeložil Jiří Stromšík.