Společnost a politika Zahraničí

V čem bychom se měli poučit od Holandska

Foto autorka Foto autorka Foto autorka Foto autorka

Reportážní komentář o tom, jak Češka v zemi tulipánů nevycházela z údivu.

Hned zkraje drobná lingvistická poznámka: významy Nizozemsko a Holandsko používám jako synonyma (ač se Nizozemsko používá jako označení pro současné Nizozemské království a Holandsko je historickým územím v Nizozemsku. Obě jsou pak součástí Nizozemí.)

Nejsem zastánce naříkání, jak se v jiných státech žije lépe, právě naopak; myslím, že se v kontextu světové situace máme poměrně dobře. Česká republika se navíc v posledním reportu nejspokojenějších států pro život, sestaveném OSN, umístila na krásném 20. místě (ze 156). Naopak si vážím toho, že země, ve které žiju, se například postupně nepotápí. Věřím ale, že se od jiných států můžeme alespoň v jistých ohledech inspirovat (a v jiných můžeme inspirovat zase my jiné).

Že Holandsko bude patřit k těm inspirativním, mi začalo docházet už v letadle nizozemské aerolinky, kdy nám v Economy class letušky rozdaly sendviče a nabídly pití dle výběru – zdarma, respektive v ceně letenky. Já letěla poprvé po 15 letech, ale dle slov partnera a několika dalších pasažérů to nebývá zvykem. A od chvíle, kdy jsme pod letištěm nasedli do vlaku (šlo by to i v Praze, prosím?), už jsem si tou inspirativností byla jistá.

Óda na NS

Vlakovou dopravu v Nizozemsku majoritně zajišťuje společnost NS (Nederlandse Spoorwegen), která je vlastněná státem a slouží jako národní dopravce; takový ekvivalent našich ČD. Ve vlastnických právech nicméně veškeré podobnosti končí. Nástupiště a nádražní haly (minimálně velkých měst) bývají prostorné, čisté, přehledné a prosvětlené. Vlaky jezdí včas (a to i v případě, že jim aplikace NS přisoudila „pouze“ 83% dochvilnost), jsou pohodlné a některé vagony vypadají, jako by právě vypadly z designové soutěže. Zkrátka, to, co u nás považujeme minimálně za zázrak, je o pár stovek kilometrů výš běžná součást života.

Vlaky jsme v Nizozemsku během víkendu najezdili asi 400 kilometrů a ani jednou jsme se nesetkali s čekáním na projetí jiného vlaku. I úzké úseky, které vedou krajinou a jsou daleko od zastávek, mají minimálně dvě koleje. Opravdu by mě zajímaly myšlenky Holanďana, který musí využít české vlakové dopravy.

Vlastně jsem opomněla ještě jeden stejný rys s našimi ČD – ve vlacích se dá koupit občerstvení. Zaměstnanci NS prochází vagony s jakýmsi oboustranným nosítkem, kdy mají kávovar na zádech a tác s jídlem na břiše, takže se vedle nich dá i projít. Zato když se setkáte s typickým českodrážním vozíkem…

Ekologie jako téma

Upřímně mě překvapilo zjištění, že Holandsko čelí podobným ekologickým problémům jako zbytek Evropy; na první pohled jim totiž nic nenasvědčuje. V krajině (i blízko měst) jsou smíšené lesíky a pole na rozdíl od našich nejsou zamořené žlutou. Pěstování, minimálně podél tratí, naznačuje poměrně různorodou produkci včetně polí, z nichž některá ležela ladem. Z mého laického pohledu tam funguje přesně to, po čem uvědomělejší zemědělci volají.

Cyklistika v Holandsku je legendárním tématem, kterému zde nahrávají i geografické podmínky. V centrech měst a jejich širším okolí je nebezpečí, že člověka srazí cyklista, násobně větší, než že jej srazí auto, protože aut je tu minimum. Na periferiích se zase skví plná parkoviště a co do počtu lidí v autě se od nás Holanďané zas tolik neliší.

Zajímavý je v ohledu šetření přírody přístup NS. Člověk je všemožně motivován, aby si pořídil předplatní kartu, případně kupoval lístky elektronicky – při tisku jednorázových jízdenek v automatu zaplatí o euro/jízdenka víc. Každé nástupiště pak má koš na směsný odpad a koš na jízdenky, noviny (a další papír). Je pravda, že výhodnost elektronicky pořízených jízdenek zavedly už i české městské dopravní podniky, nicméně jsem ze strany NS cítila větší tlak než například doma v Brně. Jednoduše to zde pořád připomínali. Společnost se také zavázala, že do roku 2020 bude jejich přeprava klimaticky neutrální a už nyní odebírá výrazné množství energie z větrných elektráren.

Holandská kontroverze – duha a tráva

Během naší návštěvy se v Utrechtu konala tzv. „canal pride“; větší města zde zřejmě mají své vlastní LGBT akce. Duhové symboly, které na pochod upozorňovaly, jsme tak viděli naprosto všude – v ulicích, ve výlohách mezinárodních značek, na deštnících i plakátech. Až doma jsem zjistila příčinu: Holandsko je v otázkách práv LGBT výrazně napřed před ostatními zeměmi a sňatky stejného pohlaví legalizovali jako vůbec první země na světě (v roce 2001).

Zvědavá jsem byla i na to, jak se v praxi projevuje dekriminalizace marihuany pro osobní užití. Odpověď zní – při pohledu „zvenčí“ nijak, až na všudypřítomný nasládlý zápach. I když jsem zahlédla několik lidí s jointem, cítila jsem se na amsterdamských ulicích mnohem bezpečněji než v Praze (pro srovnání, Amster má asi o 300 000 obyvatel méně než naše hlavní město, počty ale lehce dorovnává množství turistů v holandské metropoli. Utrecht, množstvím lidí srovnatelný s Prahou, je pak naprosto klidný a působí téměř maloměstsky.) Podobně jako u nás je v Amsterdamu zakázaná veřejná konzumace alkoholu a minimálně v centru je poměrně respektovaná.

Po třídenní návštěvě nemohu dlouhodobé dopady ani dodržování obou opatření podrobně zhodnotit, nicméně můžu konstatovat, že uvolnění zákonů neudělalo ze země doupě neřesti.

Trocha ekonomie

Holandsko je „card-only“ země. Podobně, jako v Česku potkávám spoustu míst, kde se nedá platit kartou, je v Nizozemsku spousta míst, kdy se nedá platit v hotovosti. Posouzení, jestli je to ráj na zemi, ekologické smýšlení nebo ekonomický nesmysl, už nechám na čtenáři.

Zajímavé ale je, že hned v několika obchodech terminály nebraly naše Visa a MasterCard debetní karty (a s kreditními kartami tam jsou prý ještě větší problémy). Když jsem, už doma v Česku, pátrala po příčině, zjistila jsem, že holandská kultura má obrovskou averzi k dluhům a kreditkám (vůči druhým zmíněným částečně i kvůli poplatkům za transakci). Obchodníci nepřijímají určitý typ karet (jde o způsob spojení karty s bankou), protože jejich terminály tyto karty vnímají jako kreditní a kreditní karty obecně nejsou podporované.

Když jsem svou oslavnou árii na téma Nizozemsko vyprávěla rodině, bylo mi řečeno, že hezky tam sice je – ale taky pekelně draho. Pro úplnost jsem se tedy rozhodla zrekapitulovat ekonomickou stránku věci. Výsledek? Draho zde je, ale cítí to hlavně turisté.

Medián hrubé mzdy je 2 778 euro měsíčně (cca 71 tisíc CZK), minimální mzda pak 1 616 eur měsíčně (41,5 tisíce CZK). Medián mzdy v ČR je něco přes tisícovku euro (27,5 tisíce CZK), minimální mzda pak čítá 519 eur (13,3 tisíce CZK) – mzdy jsou tedy třikrát vyšší než u nás. Vyšší je nicméně i sazba daně z příjmu FO (15–22 % ČR, 36–52 % NL). Cena obytné nemovitosti je ale v Amsterdamu jen o pár stovek euro víc (za metr čtvereční) než v Praze. Co se týče nákupu potravin, některé (salámy, limonády, káva v kavárně) jsme pořídili za cenu srovnatelnou s Prahou, jiné (ovoce, pivo, holandské sýry) se nám naopak prodražily. Zajímavou položku v tomto výčtu tvoří lístky na vlak – jsou drahé (200 Kč za 50 km), ale pokud je srovnáme s Českem v poměru cena/výkon, nejsem si jistá, kdo by vyhrál…

Abych to shrnula – spousta věcí, o kterých od domácích politiků a firem slýchám, že to „nejde“ a „nemůže fungovat“ v Holandsku jde a funguje. Moje otázka zní: kdy tedy využijeme toho, že se můžeme inspirovat na obě strany, a začneme přebírat fungující koncepty i od Západu (severozápadu)?

P.S. Překvapí někoho, že ve zmíněném žebříčku OSN jsou Holanďani pátí?