Komentář Domov,Politika,Ekonomika

Babiš a Sloup

Detail historické mapy studentů Biskupského gymnázia v Hradci Králové. Foto Tomáš Koloc.

O dvou předmětech dnešních demonstrací.

Kauza Babiš

V rámci jiné společné aktivity jsem se sešel se dvěma účastníky (z nichž jeden byl i organizátor) demonstrací proti Andreji Babišovi. Přišla řeč i na demonstrace, a tak jsem vysvětlil svůj postoj: Nejsem proti nim, jen je mi líto, že se opozdily asi tak o čtvrt století – a že se nevyjadřují k podstatě věci, ale jen k jejím dílčím symptomům. (Lékař by takový postup nazval alopatickou léčbou). Podstatou problému není, že Babiš je premiér, který měl svazky s StB. Podle toho, co jsem se dozvěděl od svých přátel historiků, jako je Michal Macháček nebo Michal Pullmann, byla už před pádem minulého režimu většina dokumentů StB odvezena do Moskvy, z čehož vyplývá, že už se nikdy nedozvíme, kdo všechno z těch, kdo nám za posledních 30 let vládli, byli v StB. Podstata není ani kauza Čapí hnízdo, řepka, Kostelecké uzeniny, eurodotace, a dokonce ani otrocká práce v Babišových provozech. Podstata je jev, který za tím stojí: že Babiš je oligarcha. Oligarchové, kteří jsou/byli zároveň politici (nejen Babiš, ale i Berlusconi, Porošenko či Trump) jsou živoucím důkazem systémového selhání liberální demokracie. Jak ale říká můj komerčně uvažující přítel (ano, mám i takové), americký ekonom Jiří Stavovčík: Ti z nich, kdo vedle ekonomiky ovládají společnost přímo z politického postu, jsou ve skutečnosti neúspěšní zoufalci. Úspěšný oligarcha totiž ovládá politiku, aniž by si ničil pleť blesky reportérských kamer – jako třeba Kellner, Bakala, Abramovič nebo Soros. Mnozí už asi pochopili, k jaké hlubší podstatě tady mířím: základní problém „kauzy Babiš“ tkví v tom, že oligarchové vůbec existují…

Těším se z početnosti demonstrací, ale mrzí mě, že mají za cíl pouze odvolání jediného premiéra a jediné ministryně, pocházející z jeho stáje. Dějiny nás učí, že takové požadavky se splnit asi podaří i proto, že seznam premiérů, které se za posledních třicet let podařilo vyprovokovat k demisi (Adamec, Klaus, Špidla, Gross, Paroubek, Topolánek, Nečas, Sobotka) je mnohem delší než seznam těch, kteří do konce funkčního období vydrželi. Za vzor demonstrantům dávám žluté vesty, pro něž je požadavek výměny prezidenta Macrona jen hlavním palcovým titulkem, který má přitáhnout pozornost na dlouhý seznam dalších požadavků (viz zde).

Kauza Sloup

Jeden z mých partnerů v dialogu je zároveň velkým podporovatelem znovupostavení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Zasazuje se o něj přesto, že jeho předkové byli protestanti, kteří po Bílé Hoře museli ze země odejít. Sloup byl postaven těsně po skončení třicetileté války, v roce 1648, na oslavu ubránění Prahy před saskými a švédskými vojsky, kteří se nechovali jako souvěrci našeho druhdy protestantského, nyní rekatolizovaného národa – ale jako kořistníci. Stejným způsobem se bohužel v mnoha ohledech k místnímu obyvatelstvu chovala vláda vítězů, takže když po 270 letech jeho existence, 3. listopadu 1918, Haškův souputník a spoluvydavatel prvních sešitových vydání Švejka Franta Sauer přišel k veliteli pražských hasičů Josefu Hodanovi, a zcela ve stylu svých recesí mu zalhal, že bratři Kramář a Klofáč mu vzkazují, aby sochu strhnul, nikdo proti tomu nic nenamítal. Bohémské kousky anarchokomunisty, který se stal guruem humoristů minulého režimu, po čas nabyly takové pověsti, že když ho za 2. světové války nacisti zatkli pro šíření spisů T. G. Masaryka (!), po čase ho opět propustili s tím, že na tom bezmocném českém šaškovi nemají zájem, ať si na svou tuberkulózu sejde doma. Zmýlili se dvakrát. Za prvé v tom, že Sauer nebyl bezmocná figurka (své kousky naopak využíval k zastření faktu, že byl významným členem protinacistického odboje) – a za druhé ve špatném odhadu jeho smrti: Sauer umíral v klášteře františkánů u kostela Panny Marie Sněžné, kde se vrátil ke svým katolickým kořenům a jeho pokání za někdejší mladistvý čin bylo tak opravdové, že si jím Sauer vysloužil posmrtný poetický životopis od jednoho z největších českých katolických spisovatelů, Václava Renče.

V době, která nehledá souvislosti, někteří katolíci argumentují, že šlo o čin, který svou odporností nemá v našich dějinách obdoby. (Těm namítám, že skutečnost, že se v době zřizování nových režimů bourají symboly těch starých a staví se symboly nových, je neměnný a periodický dějinný jev, zvlášť v kontextu pestré historie naší země. Za sto let, které od doby pádu Mariánského sloupu uplynuly, byla všemi existujícími znepřátelenými stranami spáchána řada podobných činů, proti kterým nikdo neprotestoval a nikdo se z nich nekál.) Protestanti naopak argumentují tím, že staronový Mariánský sloup, symbolizující barokní katolicismus, nemůže stát tak blízko Šalounovy sochy Jana Husa, která je symbolem české reformace. (Těm naopak – i s odkazem na mstivé obrazoborectví dnešního režimu, související s výše probíraným pojmem oligarchismu – předkládám ke zvážení, že na řadě míst se symboly staré i nové doby bez nenávisti snesly: a uvádím příklad sochařské výzdoby královéhradecké čtvrti Malšovice, kde proti sobě už sto let stojí nedotčený Jan Nepomucký z dob prusko-rakouské války a Jan Hus z prvních let 20. století.) Demonstrujícím obou denominací (čímž tentokrát nemyslím katolíky a protestanty, ale vyznavače myšlenek „Babiš pryč!“ a „Sloup sem!“), kteří se mě ptají, proč nedemonstruji s nimi, pak se zkušeností člověka, který většinu života strávil na sociálním spodku české společnosti odpovídám, že ve stávající podobě to nemá smysl. Dějiny nás učí, že má-li většina našeho národa přijmout jakoukoli novou myšlenku, musí v první řadě souviset s nějakým konkrétním skutkem, týkajícím se obecného dobra. I v tomto případě uvádím tichý návodný případ: Když jsem se dočetl, že olomoucký římskokatolický arcibiskup Jan Graubner zřídil nadaci na podporu obětí českého exekučního zákona 120/2001 Sb., velká část z bolesti, která ve mně byla vůči současné politice českých křesťanských církví, se tím vyléčila…