Téma Domov,Věda

Budeme mít po třiceti letech aspoň trochu jinou ústavu?

Obrázek nebo fotografie#25509

Kdekdo v poslední době navrhuje zakotvit do ústavy nějakou ochranu vody a půdy. I kdyby to formálně bylo dotažené do konce, bude to nejspíš jen prázdné gesto.

Kde se vzaly, tu se vzaly, objevilo se v několika minulých měsících hned několik návrhů na „ústavní ochranu půdy a vody“. Ve veřejné diskusi jsme od loňského srpna zaznamenali návrhy od politiků hnutí ANO (Richard Brabec, kuloárně i Andrej Babiš), ČSSD (Miroslav Toman), KDU-ČSL (Petr Hladík) a KSČM (Pavel Kováčik). Úvaha o tom, že jmenované strany mají ve sněmovně 118 poslanců a tedy nikoliv tzv. ústavní většinu (tři pětiny čili 120 hlasů), aby mohly ústavu ČR opravdu změnit, by ale byla přinejmenším předčasná. Ostatně stejně jako úvaha orientovaná opačně, tedy že stačí sehnat dva podpůrce této myšlenky z jiných stran a bude hotovo, přinejmenším ve sněmovně. Většina politických stran, přesněji jejich poslanců a mluvčích, je totiž v dané věci nejednotná a kulantně řečeno flexibilní – rozložení názorů se i jen za ten necelý rok (v srpnu 2018 totiž sdělovacími prostředky proběhla první vlna námětů v tomto směru, abychom tak řekli) evidentně proměňuje. Například bývalý ministr zemědělství Marián Jurečka to vloni ještě označoval jako představitelnou „třešničku na dortu“ a nový místopředseda KDU-ČSL to nedávno navrhl. Už snad máme hotový dort?
Doplňme, že hlasy z ODS tuto myšlenku zatím více či méně důrazně odmítaly a Piráti se zaměřením takové snahy souhlasí, ale nejspíš ji považují za nepodstatnou. Strana zelených se k tomu dosud kupodivu nevyjádřila, ale její čestný člen, známý environmentální právník Svatomír Mlčoch, vyslovil opatrnou podporu. Podobné hlasy zaznívají i ze STAN, zatímco v TOP09 převládá odpor, který ovšem na rozdíl od vcelku ideologického stanoviska ODS je podložen různými, zčásti dobře fundovanými argumenty. Konečně ze strany hnutí „Svoboda a přímá demokracie – Tomio Okamura (SPD)“ – tak zní jeho název podle seznamu, který vede Ministerstvo vnitra ČR – jsme zatím žádné veřejné stanovisko nezaznamenali.
To může být příznačné, protože celá záležitost – a teď odhlédněme od rozlišení vody a půdy – je od počátku traktována ryze politicky. Úvaha tedy nezněla „víme, co a jak potřebujeme ochránit, ale potřebujeme k tomu oporu v ústavě“, ale spíš, s odpuštěním, co bychom ještě mohli slíbit, aby to dobře znělo. Od strany, totiž pardon, hnutí dbajícího na ohlasy veřejnosti lze tedy očekávat rozhodnutí v závislosti na těch ohlasech. V anketě Českého rozhlasu hlasovalo PRO podobnou novelizaci plných 96 % (z 345 hlasujících k 16. 6. 2019).
Leč ohlasy na onu verbální zákonodárnou iniciativu jsou zatím až překvapivě slabé. Zesílily až v minulých dnech, kdy se k návrhu na ústavní ochranu vody a půdy přihlásili krátce po sobě lidovci a komunisté.
V prvním případě to byla vcelku decentní iniciativa, která navrhuje současnou formulaci v čl. 7 Ústavy „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“ doplnit o vsuvku „zejména vodních zdrojů a půdy“. O praktických důsledcích této změny ale můžeme jen spekulovat.

KSČM navrhuje trochu velkoryseji doplnit, že voda, jakož i ostatní přírodní zdroje a přírodní bohatství, je ve vlastnictví České republiky. „Česká republika chrání a zvelebuje toto bohatství a je povinna zajistit ochranu a šetrné využívání vody jako základní životní potřeby i ostatních přírodních zdrojů a přírodního bohatství ve prospěch svých občanů a následujících generací,“ stálo by dále v Ústavě.
„Není to jednoduché téma, byli bychom rádi, aby zemědělská půda jako základní potřeba, základní komodita, základní národní bohatství byla také jako základní národní bohatství ukotvena i legislativně. A to se nemusí úplně všem líbit. Současně jsme však přesvědčeni o tom, že půda jako základní předpoklad obživy národa musí požívat i zvláštní ochrany při jejím převodu, aby se nám tak snadno neztrácela z půdního fondu ve prospěch nejrůznějších staveb či jiného využití než potravinářského,“ prohlásil Pavel Kováčik, takto předseda komunistických poslanců.

„Zvláštní ochrana při převodu“ ze zemědělského půdního fondu už dávno existuje (zákon č. 334/1992 Sb.), ale jednak se o její účinnosti vedou spory, jednak se parametry v čase nepříliš logicky a předpověditelně mění. Hlavně ale tento zákon pojímá zemědělskou půdu výhradně jako výrobní prostředek a soustředí se na její kvantitu (plošnou výměru).
Pravice asi nikoliv bezdůvodně podezírá levici, že pod záminkou ústavní ochrany půdy chce hlavně ochránit velké uživatele a pomoci jim, aby se stali i velkými vlastníky (a mohli konkurovat církvi a velkým restituentům z řad především bývalých šlechtických rodů). Pravice totiž „naopak“ hájí zájem těch především středních zemědělců, kteří sice nemají pronajaté velké rozlohy půdy, ale také by se rádi stali velkými vlastníky. Tak se totiž v praxi projevuje štědrá Společná zemědělská politika (EU) – každý hektar je především kohoutek na vydatném penězovodu.
Jádro pudla a také důvod, proč podle našeho přesvědčení k žádné smysluplné „ústavní ochraně“ nedojde, je ale právě omezení vlastnických práv (zákaz nadměrně půdu poškozovat a omezovat její mimoprodukční funkce), resp. rozšíření vlastnických povinností (dbát o komplexní kvalitu půdy jako složky životního prostředí nejen člověka).
Nemalým problémem legitimity takových povinností, resp. omezení práva, by také byla skutečnost, že stát a většina obcí prokázaly za posledních – letos tak slavených, to ještě uvidíme! – třicet let pramálo zájmu o půdu a její kvalitu. A také, upřímně řečeno, aktuální problémy, ať jsou popisovány sebedojemněji, jsou jaksi příliš malé, nahlíženo věcně. Stát se totiž snaží, přiznejme mu to, odvrátit každou hrozící „katastrofu středního doletu“, která ale jako jediná může podle mnohých myslitelů skutečně pohnout většinu lidstva ke změně hodnot a způsobu života směrem k udržitelnosti. Určitou naději proto má spíše nějaké posílení ochrany vody, která dosud v zásadě nepatří nikomu (viz § 3 odst. 1. zákona č. 254/2001 Sb.: „Povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví“, ale hned v odst. 2: „Za povrchové a podzemní vody se nepovažují vody, které byly z těchto vod odebrány.“), ale i o tom se dá pochybovat.

Stojí za připomenutí, že už vloni ohlášená a letos připomenutá společná (?) snaha ministrů zemědělství a životního prostředí o onu ústavní ochranu se hlásila k inspiraci ze Slovenska.
Už od 1. prosince 2014 tam je doplněn odst. 2 do čtvrtého článku ústavy: „Preprava vody odobratej z vodných útvarov nachádzajúcich sa na území Slovenskej republiky cez hranice Slovenskej republiky dopravnými prostriedkami alebo potrubím sa zakazuje; zákaz sa nevzťahuje na vodu na osobnú spotrebu, pitnú vodu balenú do spotrebiteľských obalov na území Slovenskej republiky a prírodnú minerálnu vodu balenú do spotrebiteľských obalov na území Slovenskej republiky a na poskytnutie humanitárnej pomoci a pomoci v núdzových stavoch. Podrobnosti o podmienkach prepravy vody na osobnú spotrebu a vody na poskytnutie humanitárnej pomoci a pomoci v núdzových stavoch ustanoví zákon.“
Ústavněprávní rozbor vcelku výjimečného kroku (podle dostupných informací nemá podobnou úpravu žádný členský stát EU) zpracoval například docent Boris Balog. Také mezi ústavními právníky v ČR je tato problematika mnohem známější než mezi environmentalisty. Motivací zákonodárce při schvalování novely prý byla bezpečnost obyvatel Slovenska a preventivní přístup. Spouštěčem byl jeden místní problém, zda plnírna minerálních vod z pramenů na slovenském území, ostatně nijak megalomanský závod, bude na polské nebo slovenské straně společných hranic (u Staré Lubovni). Uvedený odstavec se stal součástí tzv. materiálního jádra ústavy. Stojí za pozornost, že kvůli onomu odstavci zahájila Evropská komise správní řízení proti Slovensku, tzv. infringement, pro (významné) porušení unijního práva. Konkrétně má jít o čl. 35 Smlouvy o fungování Evropské unie „Množstevní omezení vývozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi členskými státy zakázána.“ Takže voda je především zboží? Řízení dosud probíhá.

Kritici českých snah o ústavní ochranu vody i půdy se shodují, že v používání existujících nástrojů jsou tak velké rezervy, že jsou úvahy o ústavní ochraně přinejmenším předčasné, když ne přímo zbytečné. Profesor Jakub Hruška napsal výslovně, že platná úprava ve zmíněném článku 7 Ústavy ČR „bohatě stačí, to ostatní je otázka konkrétních zákonů. A tam politici jasně selhávají. Zmínkou v Ústavě se voda do krajina nevrátí“. Již zmiňovaný Svatomír Mlčoch zčásti souhlasí: „To ústava neřeší, ale může to zaštítit. Tedy změna ústavy by měla být doprovázena novou konkrétní zákonnou úpravou ochrany půdy.“ Navíc připomíná, že aspoň nějaká ústavní opora by účinnost existujících nástrojů jistě zvýšila, zejména v krajních případech ničení a degradace půdy (ve sporech dotažených až k ústavnímu soudu), a také by umožnila navrhnout nové instituty, z právního hlediska ovšem nijak revoluční.

Ministerstvo zemědělství chce uzavřít smlouvu s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy na zpracování posudku o možnostech ústavně právní ochrany vod v České republice. Studie má být zpracována poměrně rychle, do letošního podzimu, a má obsahovat návrhy, jakým způsobem bude možné vodu ochránit ústavou a také analýzu zkušeností ze zahraničí.
Navrhne možnosti a formy ústavní ochrany vody novelou české ústavy nebo formou samostatného ústavního zákona. Součástí bude podrobná analýza, jak vodu chrání zejména v ostatních státech Evropské unie.
Podobně jako v případě slovenského infringementu chceme čtenáře Kulturních novin o obsahu a závěrech této studie informovat. Ovšem jak naznačeno výše, předpokládáme, že i kdyby současné snahy o „ústavní ochranu“ půdy a vody nevyzněly do ztracena, skončí přinejlepším nevýznamným gestem. Nebo snad současná politická garnitura, a hlavně současná česká a evropská společnost dovolí podvázat výrobu a spotřebu? Nic jiného totiž vodě a půdě nemůže opravdu podstatně, radikálně pomoci.
Je tomu přibližně 28 let a jedenáct měsíců… čili napřesrok to bude kulatých třicet let, kdy Ludvík Vaculík publikoval v Literárních novinách článek Jinou ústavu! Navrhoval v něm, arciže marně, aby byl v připravované první ústavě samostatné České republiky opuštěn technicistní pojem životní prostředí a nahrazen zásadou rovnoprávnosti Země. „Jsme jen částí vesmíru, a to částí vědomou si sebe i ostatního bytí: z tohoto vědomí přiznejme právně existenci nevědomé a nemluvné části. (…) Uzákonit právo věcí být sebou; jednat s přírodou jako rovný s rovným, tedy beze zbraně; užívat jí lidsky jen ve shodě s její povahou.“
Nepřekonatelně – nebo přinejmenším od té doby nepřekonaně – lidsky a srozumitelně vysvětluje, jak lze právě s onou oporou v ústavě dosáhnout skutečně udržitelného rozvoje: „zákon znemožní, abychom my, jak tu náhodou zrovna žijeme, spotřebovali a zničili Zemi většině lidí, která se teprv narodí“. Pojem udržitelného rozvoje jsme od té doby citýrovali tisíckrát, v globálním měřítku jistě miliónkrát, ale jakž takž udržitelně zatím žijí pořád jen Bhútánci a Amišové.
O šest let později glosoval Vaculík svůj neúspěch takto: „Představte si, že by tehdy ten jeden článek do ústavy dali. Už by ho od té doby jistě byli zrušili. Vždyť ten článek chtěl podřídit člověka přírodě! (…) Právníci, že byli tak chytří anebo úplně hloupí, říkali, že příroda nemůže být nositelem práv. To je samozřejmě výmysl, protože příroda může mít své mluvčí. Oni ovšem věděli, že by to podvázalo výrobu a spotřebu.“

Mimochodem, Ludvík Vaculík se v tomtéž článku pohoršuje nad oprášením „jednoho starého projektu“, totiž stavby průplavu Odra–Dunaj. Zase se schyluje ke zločinu, napsal tehdy.