Poezie Kultura

Co si beru na cestu

Borová Lhota, Foto Pavel Hrdlička, Wikipedie

Další báseň inspirovaná krajem okolo Sázavy - tentokrát od Ivana Skály.

Naproti přes řeku Sázavu od domova umlčovaného básníka a dramatika Josefa Topola měl svůj letní byt privilegovaný básník Ivan Skála. Krajin jeho srdce bylo zřejmě povícero, mj. Vysočina, Polabí a Křivoklátsko. Do titulní básně sbírky Co si beru na cestu, mimochodem oceněné Státní cenou Klementa Gottwalda, se ale dostal právě „pohled z okna na střechy Borové Lhoty“ (a na Městečko a Poříčí nad Sázavou, dodáváme se znalostí terénu a místopisu).

Sbírce se věnovala ve své bakalářské práci z r. 2014 Petra Hofmanová:
„Sbírka Co si beru na cestu mi byla, stejně jako její autor, při zadání mé bakalářské práce neznámá. Do jaké míry byla v letech normalizace adorována, tak přibližně do stejné míry je v dnešních osnovách opomíjena, ne-li úplně vynechána. Dle mého to můžeme klást za vinu malému prostoru, jenž je na středních školách věnován poezii druhé poloviny 20. století a poezii vůbec. A pokud je čas na toto období vymezen, je věnován spíše samizdatové a exilové literatuře, té oficiální jen zřídka, pokud vůbec. Do jisté míry to může být tím, že oficiální socialistická literatura ztratila v polistopadovém světě hodnotu.
(...)
Sbírka na mě nepůsobí jako prvoplánová agitace. Po seznámení se s autorovým životem a dílem se domnívám, že agitační projevy ve Skálových verších pouze vykrystalizovaly z autorova přijetí socialistických hodnot jako svých vlastních. Celá sbírka je v intimně-přírodním tónu, skrze který vychází na povrch i linie agitační.“

 

Co si beru na cestu

Jako na letišti u turniketu,
kde váží zavazadla při každém letu,

každé ráno mi lomcuje paží,
co si na cestu beru a kolik to váží.

Co mám přiznat? Co zamlčeti?
Beru si trenčkot. A fotografie dětí.

beru, co mne těší i co mne drásá,
úsměv Jessiky, za nějž se platí librou vlastního masa,

kouzla prastará, jednu peroutku z Ikara,
potok, který bublá jak fujara,

pohled z okna na střechy Borové Lhoty,
pět čerstvých smyslů a sedmimílové boty,

dělnickou hrdost na dobře udělanou práci
a horoucí srdce, svou rudou legitimaci,

dudy jak ze Shakespeara, sudy mešního vína,
operu mraků, která se do větru vzpíná,

staleté zamyšlení dubů, třpytné pavoučí sítě,
tranzistorová rádia cvrčků vyhrávající skrytě,

pro svoji dcerku červené plavky s puntíky,
pro básníky Měsíc jak meloun veliký,

radost i slzy světa, ani je nepoberu,
pár kapek živé vody pro Jairovu dceru,

pár šupin z kapra, aby byl celý svět sytý a bohatý,
několik vášnivých taktů z Měsíční sonáty,

beru déšť pro žitné pole, snad zaprší ještě,
a pestrobarevný deštník pro ty, kdo bojí se deště,

pro opuštěné děti medvídka s očima na nitce,
aby usnuly krásně jako ve vánoční povídce.

Zvedám své zavazadlo schýlen v ramenou,
nadváhu platím veršem, verš krví tepennou.

 

 SKÁLA, Ivan. Co si beru na cestu. Československý spisovatel. Praha, 1975