Kultura a umění Kultura

Filosofové, čerti, samopalníci a sloni

Život na Donbase koncem 19. století (autor obrazu Nikolaj Kasatkin)

Vladimir Rafajenko popisuje prostředky postmoderní literatury poměry na Donbase, které se naopak vracejí dávno před modernitu, kamsi do časů Boje o oheň.

Nikdo už neví, jak a proč vlastně válka na východní Ukrajině vznikla. Stejně tak se ani pořádně neví, jestli už skončila. Před pár lety plnila titulní stránky zpravodajství, dnes skončila na smetišti dějin podobně jako AIDS, ozónová díra nebo kolaps řecké ekonomiky – problém se sice nevyřešil, ale prostě už přestal tuzemské novináře i čtenáře bavit. Ovšem nemá-li o něm co nového říci publicistika, může ji zastoupit beletrie.

Autor románu Dlouhé časy Vladimir Rafajenko se narodil v Doněcku a žije v Kyjevě, už z toho se dá jeho postoj k těm novoruským nebo spíš starosovětským republikám odhadnout. Jeho kniha však není dokumentárním záznamem konfliktu, spíše prudkou reakcí intelektuála na totální selhání rozumu všude okolo něj.

Děj knihy se odehrává ve veřejných lázních (typicky sovětská instituce a zřejmě i metafora všežravého kolektivismu), které spravuje bývalý filosof s křestním jménem Sokrates spolu se svým asistentem Koljou a jurodivou schovankou Lízou. Nejsou to ovšem jen tak obyčejné lázně – v důsledku dávného armádního experimentu se stávají centrem paranormálních aktivit a dost možná zde leží klíč k vyřešení všech problémů lidstva. Vědeckofantastický motiv není samoúčelný, ale vychází z celkem logické úvahy, že pokud se Doněcká lidová republika z geopolitického hlediska nachází mimo veškerý čas a prostor, může tomu tak klidně být i z hlediska fyzikálního. Ani mysticky laděný závěr nepůsobí nijak násilně, záchrana od kouzelného slona se totiž pořád ještě jeví realističtěji než představa, že by se život na východě Ukrajiny vrátil k normálu z vůle místních obyvatel (koneckonců ani takový racionalista jako Bulgakov nevymyslel proti stalinismu nic lepšího než povolat na scénu starého dobrého Wolanda).

Hlavní dějová linie je ovšem přerušována příběhy různých obyvatel města, jimž se v důsledku válečných událostí nenávratně změnil život, i rozsáhlými úvahami o minulosti, současnosti i budoucnosti Ukrajiny, Donbasu i Ruska, nesenými v duchu groteskního automatického textu. Kniha je prošpikována intertextovými narážkami na Hvězdné války, Alenku v říši divů, antickou mytologii i budovatelské písně ze sovětských časů (mottem jedné z kapitol je i výrok Karla Havlíčka Borovského: „Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.“). Zkrátka – i obyvatelé obklíčené enklávy blogují a chatují, důkladně znají současnou americkou popkulturu, jen s tím rozdílem, že postapokalyptickou sci-fi zažívají denně na vlastní kůži.

Vlastně by Dlouhé časy mohly být skvělým humoristickým románem, nabitým slovními hříčkami a jiskřivými paradoxy, kdybychom nevěděli, že ty absurdní promluvy jsou autentickými citáty politiků a že ty masakry prováděné pod falešnou vlajkou se skutečně staly. A tady právě narážíme na otázku, kde u Rafajenka končí Wahrheit a začíná Dichtung, co je míněno ironicky a co vážně. Obávám se, že obdobný problém má většina současné literatury, v níž se cení především provokativnost a originalita a která má údajně právo (v praxi ale spíš tvrdě vyžadovanou povinnost) nadřadit autorův tok vědomí nad zájmy čtenáře. Pokud literatura vnímaná jako hra narazí na silné téma, stává se jaksi bezradnou, neboť realita dokáže překonat veškerou imaginaci. Podobný pocit jako z Dlouhých časů jsem měl třeba i z Náměsíčné země, v níž Mia Couto zobrazil absurditu občanské války v Mosambiku – že by totiž kniha byla přesvědčivější, kdyby autor stále nepředváděl, co všechno si ještě dokáže vymyslet. Pokud nastavíme zdeformované realitě křivé zrcadlo, může se někdy obraz vyrovnat, ale není to pravidlo.

Rafajenko každopádně zaslouží uznání za anarchistické gesto, s nímž posílá do pekel stupidní nacionalismy obětující lidské životy vyčpělým modlám (převážně se strefuje do velkoruské ideologie, v níž se rigidní pravoslaví pozoruhodně dobře snáší s kultem Stalina, ale nešetří ani Ukrajince s jejich hrou na demokracii pod vedením čokoládového oligarchy a skálopevnou iluzí, že Západ podpořil „majdan“ z nezištné sympatie ke kozáckým chocholům a vyšívaným košilím). Za patetickými frázemi se skrývá naprostý cynismus, leckdo naráz využívá možnost hojit si svá sovětská i postsovětská traumata na úkor ostatních: „Teď kdo má samopal, tak šéfuje všemu.“ Rozmáhá se animální nenávist k „těm druhým“, bývalým krajanům, které propaganda onálepkovala tak, že si nikdo z nich nezaslouží přežít: „Jako kočičí děti, jako když topí malá koťata, dát každého do vany s carskou vodkou a nahlas jim číst básně jejich vlastního ministra zahraničí. Jen ať se rozpustí v umění.“

Region Donbasu v mnoha ohledech připomíná Ostravsko zbavené jakéhokoli lidského měřítka – také zde se vše točilo kolem těžby a těžkého průmyslu a útlum těchto aktivit vyvolal chaos, také zde se jen těžko hledá společná identita, protože většina obyvatel sem přišla kvůli práci v dolech z nejrůznějších koutů Sovětského svazu a jen málokdy dobrovolně. Není pochyb o tom, že na poměry v separatisty ovládaném Doněcku „difficile est satiram non scribere“, je ovšem otázka, nakolik je tamní situace vůbec sdělitelná zbytku světa. (V televizi bylo možno při záběrech z nedávné návštěvy českého delegáta-nedelegáta v Doněcku zaznamenat, jak se v ikonografii tamního režimu prolíná nostalgie po SSSR s globálním nevkusem mafiánského kapitalismu.)

České vydání Dlouhých časů může českému čtenáři osvětlit mnohé z fungování postsovětského prostoru – nemůže ovšem naráz nahradit léta nezájmu o tuto problematiku. Stojí tedy za zaznamenání, že vydání v nakladatelství Větrné mlýny má 340 stran, z toho přes padesát zaujímají poznámky k překladu (originál totiž střídá ukrajinštinu s ruštinou způsobem, který je jen obtížně převoditelný) a vysvětlivky místních reálií. Nutno poznamenat, že v současné ukrajinské realitě se obtížně orientujeme i my, kteří víme, kdo to byl Taras Ševčenko nebo Nestor Machno. Co si z Rafajenkovy knihy vezmou ti ostatní, to si ani nezkouším domyslet. Vzhledem k nedostatku spolehlivých faktů je postoj k ukrajinské krizi u většiny Čechů a Moravanů předem dán tím, co si myslí o domácích zastáncích bojujících stran. Můžeme si ale zkusit alespoň představit, jaké to je, když váš rodný kraj rozdělí frontová linie a vy se navíc ocitnete na té nesprávné straně: „Ukrajina drtila město během časného nekonečného jara a vymazávala ho z povrchu zemského. Úmyslně i neúmyslně zabíjela svoje vlastní občany, zajatce ruského světa, kteří v téhle válce chtěli jednoduše přežít.“

Vladimir Rafajenko: Dlouhé časy. Přeložily Jekatěrina Gazukina a Tereza Chlaňová. Větrné mlýny, Brno, 2019.