Počteníčko: Maceška a ti druzí
Bedřich Rohan vzpomíná, co všechno nabízela Praha mezi světovými válkami těm, kdo si to mohli dovolit.
Na „své“ uzenáře (jak se říkalo řezníkům) a jejich speciality byli Pražané řádně hrdi. V těchto obchodech bylo možno nejen nakoupit uzené maso, vuřty, salámy, čerstvě připravené saláty nebo huspeninu a odnést si je domů, ale také se tu u vysokých stolečků s mramorovou deskou vestoje pojídaly předchozí noci vyuzené párky nebo opečené vuřty s právě tak čerstvými křupavými slanými tyčinkami. Obzvláštní specialitou byla dršťková (němečtí čtenáři původního vydání těchto mých vzpomínek se jistě raději ani nepokoušeli jméno této typicky české polévky správně vyslovit), která jinak bývala servírována po půlnoci v putykách a nočních lokálech jako tradiční životabudič pozdním pijákům s těžkou hlavou, podobně jako marinované sledě v jiných obchodech, a „držkovka“ se pak asi v půl jedenácté dopoledne jako „gáblíček“ aneb teplá svačinka ve větších řeznictvích a v dalších rychlých občerstveních naběračkou nalévala z obrovitých, blahodárně vonících hrnců přímo do talíře.
Mnozí z velkouzenářů mívali své speciality. Tak například břichaté čajovky firmy Maceška se všeobecně považovaly za zvláštní pochoutku, a proto bylo možno je koupit nejen u výrobce na Václavském náměstí, nýbrž v lahůdkářstvích po celé zemi. Ještě to aroma cítím v nose, když si vzpomenu. Když jste v Ústí, v Liberci, v Brně či v Karlových Varech žádali „jednu macešku“, omyl byl vyloučen: předložili vám čajovou paštiku pražského uzenáře, která se stala institucí.
Tato okolnost způsobila jednomu z mých přátel napůl komický, napůl nepříjemný incident. Krátce předtím přijel do Prahy, aby tu na univerzitě studoval práva. Hned prvního dne v hlavním městě se vydal opatřit si něco k večeři. Dostal speciální chuť na čajovku, a vešel proto do prvního lepšího uzenářství, nalákán příjemnými vůněmi. Když na něj došla řada a prodavačka se ho zeptala, jaké má přání, žádal, jak byl zvyklý, „jednu macešku“.
Tvář oné dámy zkameněla v masku. „Tady jste u Seidla, vážený pane, nikoli u konkurence,“ pronesla záhrobním hlasem, jako by právě utrpěla smrtelnou urážku. Můj přítel načisto zesinal, cosi zakoktal na omluvu a dal se na útěk.
Za vrchol dokonalosti všech pražských uzenin však ve třicátých letech platily úžasné vuřty řeznického mistra Kouly, před jehož obchodem nedaleko Národního divadla stávaly frontu paní domu i kuchařky z nejrůznějších pražských čtvrtí. Koula už svým jménem vyvolával představu čehosi kulatého, a specialita, na kterou se u Kouly trpělivě čekalo, dělala jménu svého tvůrce čest: byly to dokulata zaoblené miniaturní vuřtíky, které nebylo možno dostat nikde jinde, a které byly obzvláště lahodně kořeněné.
A tím jsme dospěli k poslední kategorii staropražských kulinárních drahocenností: k cukrářům. Neboť nedaleko od pana Kouly a jeho zakulacených vuřtíků zase stála fronta – tentokrát před obchodem jistého pana Tomana, jehož produkty ve městě platily rovněž za jedinečné. My děti jsme jim říkali „tománky“. A vůbec jste nemuseli nahlížet do krámu, abyste poznali, na co se i zde tak trpělivě čeká: do nosu stoupalo aroma, úžasně smísené z mandlí, kandovaného ovoce, marcipánu, čokolády, kokosové moučky, cukru a dalších mlsot, které tu byly zpracovány do výtvorů rovných malému zázraku – na páně Tomanovo zcela obzvláště jemné luxusní čajové pečivo. I v takzvané haute volée, české jako německé, platily nikterak levné „tománky“ za cosi nepřekonatelného.
I další pražští cukráři byli „kapitola sama o sobě“. „Nejlepší Sachrův dort se vůbec nedělá u Sachra, ale u Bergra,“ vysvětlila mi teta Elsa kategoricky. A patriotismus mlsných jazýčků sahal ještě dál. „Kam se hrabe Zauner na našeho Myšáka?“ ozvalo se, když se někdo zmínil o cukráři z Ischlu, proslaveném po celém starém Rakousku – „s naším Myšákem se nějaký Zauner vůbec nemůže srovnávat.“
Berger se svými dorty s těžkým máslovým krémem a Myšák se svým pěnovým cukrovím – „bezé“ – si tvrdě konkurovali; oba podniky tehdy ležely šikmo naproti sobě ve Vodičkově ulici, a dopoledne i odpoledne bývaly kavárny nad oběma cukrářstvími stále plně obsazené korpulentními dámami, které se tu zotavovaly po nákupech a pod jejichž vahou jemné židličky – u Bergra ve stylu Ludvíka XV. a u Myšáka v čínském stylu – hrozily zborcením. Zdá se, že tehdy nikdo nedbal na štíhlou linii, na kávě plavaly kopce šlehačky a na talířcích vedle šálků se vršily sladkosti.
Třetí „velký“ cukrář, Štěrba, měl jeden neméně krásný na dolním konci Václavského náměstí a filiálku na Perštýně. I tam byly k dostání nejjemnější dorty, ale kavárna na Václavském náměstí v prvním patře, s dvojím výhledem na chrám Panny Marie Sněžné i na hlavní pražskou dopravní tepnu, měla jistou zvláštnost: u četných stolečků tam pravidelně sedávaly mladé nastrojené dámy osaměle a jednotlivě, dokud si někde vedle nepřisedli pánové, kteří je pak diskrétně oslovili a „angažovali“. „Nesedej si ke Štěrbovi,“ varovaly matky své teenagery. „Tam můžeš mít nepříjemnosti.“
Ještě o jedné „stravovací atrakci“ je třeba se zmínit: o takzvaných automatech. To byly (a dodnes jsou) pražské jídelny k rychlému občerstvení, s tím rozdílem, že tu ve 20. a 30. letech byly skutečné automaty. V Koruně, pojmenované tak proto, že byla umístěna na rohu Václavského náměstí a Příkopů v paláci stejnojmenné pojišťovny, jste hodili korunu nebo dvě do mincovního automatu: nato se zařízení otočilo tak, že z otvoru bylo možno vyjmout obložený chlebíček, masový salát nebo matjesa a hned na místě sníst. Majitel Koruny, jistý pan Bloch, který si změnil jméno na Bárta, otevřel pak druhý „automat“ na Karlově náměstí v takzvaném Černém pivovaru, a další podnikatelé ho napodobili.
Automatická zařízení, odkoukaná od Američanů, zmizela; název „automat“ pro rychlé občerstvení zůstal dodneška.
Bedřich Rohan, vlastním jménem Fritz Rothbaum (1920–2006) byl novinář a spisovatel, zpravodaj ČTK a BBC, dramaturg barrandovského studia a šéfredaktor Televizních novin. V letech 1939–1945 a od roku 1969 žil v exilu. Ukázka pochází z knihy Kafka bydlel za rohem (Vzpomínky na Prahu dvacátých a třicátých let), kterou vydalo v českém překladu Lenky Chytilové v roce 1997 pražské nakladatelství Torst.