Poezie Kultura

Co dělá? Píše? Jaký to má smysl?

Přiveze vlak někdy muže, jenž by si čajové růže navždycky zamiloval? Foto archiv

Tři básně italského autora Marina Morettiho (1885–1979).


JEDINÁČEK

Jen trochu lásky na kraj talíře
od Cateriny nebo Lorenzy…
Anebo od vás, dívko z Faenzy,
nevšímavé, až je to k nevíře!

Jste zarputilá jako bekyně,
když vezmete si ty své bílé šatky
a cupitáte v doprovodu matky,
aniž váš zrak na někom spočine.

Vím, kde vám mohu složit poklonu:
nádražní třídou se prý procházíte,
i za město se někdy vypravíte,
na promenádu podél Lamonu.

Krásná…? Ach ne, ta tvář, z níž čiší chlad,
pod směšným kloboučkem spíš budí lítost.
A přece… už ta vaše odtažitost
přiměla by mne napsat: Mám vás rád…

Matka by řekla: „Blázen, buď jak buď…
výstředník… trochu vyšinutá mysl…
Co dělá? Píše? Jaký to má smysl?
A potom: tihle lidé odjinud…“

Byl by to skandál? Byl, a nemalý.
Plakala byste, ale za čas krátký
znudila by vás trapnost téhle hádky.
A šedé oči by vám zaplály.

A probuzena vztekem bezmoci,
vzpurnější, než je běžné u děvčete,
vy řekla byste otci, matce, tetě
neústupně a klidně: „Já ho chci!“

Okamžitě by dali pod zámek
obálky, pera, papír, dopisnice.
„Náš souhlas nedostaneš, nevděčnice!“
„Za rok jsem plnoletá. Počkáme!“

Do rodin by se vášně přelily
a zášť by byla záhy obapolná.
Tvá teta byla by zvlášť nepovolná,
můj strýček byl by zvláště zavilý.

Tak vedli bychom nyní sami dva
s matkami, otci válku nebezpečnou.
Až by si na mne zvykli. Nu a já
po vší té kanonádě bych vás, slečno,

miloval láskou věrnou, nekonečnou.

(ze sbírky Básně psané tužkou)

 

NÁDRAŽNÍ ZAHRÁDKA

Zahrádka u kolejí v San Giovannim nebo v San Siru,
kde se v poledním míru květy mučenek chvějí.

Je chráněna před nenechavcem plůtkem z mladého proutí;
po něm se plazí a kroutí krásné růžové svlačce.

Uprostřed v kruhovém disku jezírko, jasné a čisté;
z čajových růží se lístek snáší do vodotrysku.

Jako by vánky všude hnaly motýlí šiky
na bílé pámelníky, na květy kaktusů rudé.

A jako by ze zlaté chatky slunce sneslo se na zem
a nebožsky vstoupilo rázem dovnitř nízkými vrátky.

Nádražní budova hned se zbarvuje dorůžova
a říká nám pokorně znova své jméno, jméno světce.

Nás, co hledáme štěstí, iluze stále dál ženou
za bůhvíjakou změnou, za stále novými městy.

Žijeme jako ve snách, a tady na zahrádce,
již z vlaku jsme spatřili krátce, září celičká vesna.

A veselé děvče je tu, jež neptá se na jména stanic,
ba neptá se vůbec na nic a směje se celému světu.

Zahrádko u kolejí v San Martinu nebo v San Pietru,
kde se ve vlahém větru květy jasmínů chvějí!

Uprostřed věčného jara, neznalá nepohody,
nasloucháš zvonění vody, bzučení brundibára.

Ach, dcero přednostova, přiveze vlak někdy muže,
jenž by si čajové růže navždycky zamiloval?

(ze sbírky Básně všedních dnů)

 

V CESENĚ

Prší. Je středa. A jsem v Ceseně.
Jsem u sestry, na její pozvání.
Vdala se loni, koncem jeseně.

Nad šedým městem protrhly se slapy.
Déšť smáčí střechy, věže, parkány,
do oken tluče, slintá pod okapy.

Usmíváš se. Má tvář je zasmušilá.
Což nermoutí tě tenhle městský déšť,
ta nová láska, jež nic nezměnila,

ta naděje, jež odplynula za sny,
sestřičko, jež mi stále říci chceš,
jak je tvůj život krásný, krásný, krásný?

Ach, děvčátko, má sestro, snacho, ženo,
vidím teď tvého muže; zpovzdálí
slyším, jak jedné paní dáváš jméno

maminky; vím, že tchán je hodný člověk;
že po obědě bývá ospalý;
že má tě rád rád a vždycky stojí v slově.

„Maminko!“ voláš, chceš, abych se stále
věnoval tchyni, v dobré pohodě
jí vypravoval o svých cestách, ale

když jsme pak sami (ach, déšť stále sílí),
hovoříš o jakési neshodě;
vykládáš, kdy, kde jste se poškorpily,

proč a jak; a pak znovu, trnouc strachy,
kdy, jak a proč; a prosíš o radu,
s úsměvem ne už svým, s úsměvem snachy.

Pak mluvíš o švagrové, co jen střádá
a kašle na zbytečnou parádu;
nevíš, zda se jí bát, či mít ji ráda.

O strýci svého Dina; všichni tuší,
že je moc zazobaný; říkáš mi:
„Buď bez obav, však já vím, co se sluší…“

Hovoříš o městě a o procházkách,
o ženách, které žijí bez vášní,
o štěstí, o láskách a sebeláskách.

Prší. Je středa. A jsem v Ceseně
u vdané sestry. Moje sestra tu
s manželem, jejž znám jenom vzdáleně,

žije u cizích lidí a má jiné
starosti, jiné smutky… Ve chvatu
říká, zatímco déšť se z nebe řine:

„Nejspíš ti taky není neznámo, že…
Ach ano, ano… žádné pověsti…
jsem těhotná… Mohlo to počkat, bože!

Kojnou však nechci, budu kojit sama…
Hledáme mu teď jméno… Naštěstí
mám dobré těhotenství, žádné drama…“

Mluvíš a mluvíš. Pohled klouže po zdech,
po věcech kolem. Prší. Zakrátko
se snese soumrak. Zvoní zvon. Je pozdě.

A loni bylas ještě děvčátko.

(ze sbírky Ovocná zahrada)


Přeložil Jiří Pelán