Společnost a politika Zahraničí

K moři před půlstoletím a dnes (1. část – Tehdy)

Varna

Porovnávací zpráva cestovatelky do jednoho místa v rozmezí bezmála padesáti let

Přípravy

Je začátek 70. let, je mi dvanáct let a za pár dní jedeme do bulharské Albeny. Tetelím se neuvěřitelným štěstím. Naše máma už přinesla balík látky. Vždycky, když se tam chystáme, dáváme tetě látku, aby nám ušila něco nového hezkého na sebe. Tentokrát jsme se rozhodly pro kalhoty s tmavomodrými květy pro nás tři – mě, mámu a sestřenici Martinu. Tři grácie, říká táta, když nás v tom vidí. S mámou už měsíc po večerech sedí a vymýšlí jídelníček. Není to jednoduché, vymyslet snídaně, obědy a večeře na dva týdny pro čtyři lidi, aby to bylo zdravé, dobré a dalo se to uvařit na plynovém dvouvařiči ze surovin, které si od A do Z musíme do Bulharska přivézt. V obchodě, který je v kempu, se dá koupit nanejvýš jejich žemlový chleba po tom, co si odstojíme asi třičtvrtěhodinovou frontu. A jíme vždycky královsky a moc nám to chutná. Táta má starý dřevěný vojenský kufr a ten je vždycky plný konzerv. Je tam svíčková, vepřové, paštiky, rybičky, také knedlíky v prášku, rýže, těstoviny, polévky atd. – přesně podle vymyšleného jídelníčku. Ovoce a zeleninu k tomu koupíme tam. Kufr už je v Bulharsku, poslali jsme ho tam předem vlakem, kterým se vezly asi před měsícem stany a jejich stavěči, abychom měli všechno připravené. Je dojednáno, že tam bude v chladnu, aby se nic nezkazilo. Rodiče systematicky snášejí domů potřebné věci. Hlavně emulzi, kterou dává máma vždycky dělat v lékárně podle speciálního receptu, kdybychom se náhodou spálili.

A dnes jedeme! Vše je sbaleno, vyjíždíme dnes v noci, zítra pojedeme celý den a pozítří ráno tam budeme. Kufry zůstanou zavřené, vše na cestu máme zvlášť. Napečeno je kuře, sekaná, štrůdl a další dobroty. Každý z nás má svůj úkol: já se starám o pětilitrový kanystr s vodou, tranzistorové rádio (na kterém tam, jak zjistíme později, nic nechytnem) a klobouk proti sluníčku. Máma, která zařizovala většinu příprav, domyje nádobí a pak na poslední chvíli skočí do vany. My s tátou už vykoupaní jsme.

Je tu taxi (kterým pojedu prvně v životě) a my stěhujeme všechno do auta, které nás z našeho městečka odveze do hlavního města.

Ve vlaku

V Praze na nádraží je živo. Lidé se rojí kolem vlaku. Kolem projíždí zřízenec s dřevěným vozíkem s kufry. Je půl dvanácté v noci a já ještě nespím, to je dobrodružství! A teď dovnitř. Prolézáme uličkou a hledáme kupé s naším jménem. Na dveřích kupé je vždy cedulka se jmény lidí, kteří tam pojedou. Tady jsme!

Nastoupit není jednoduché, v lehátkovém kupé nás bude pět; nejvyšší lehátko je určeno na kufry. Spouštíme lehátka do spací polohy, ještě vyzvedneme pro každého dvě čistá prostěradla a deku, převlékneme se do spacího, vyčistíme zuby a už se šplháme na lehátka. My se sestřenicí na ty prostřední, táta chudák nahoru pod strop, máma na to nejnižší. Páté místo také pod stropem obývá jakýsi cizí pán, který celou cestu prospí. Druhý den odpoledne mu (podobným naivním způsobem, jakým Švejk ve vlaku do Budějovic mluvil s generálmajorem von Schwarzburg), řeknu, že spí jako šestinedělka a divím se zuřivým pohledům rodičů. Babička to přece také říká – a najednou to vadí.

Prostřední lehátko je úžasné, ležíme na břiše a sledujeme nádraží – barevná světla, semafory, světla za oknem. Jsme zvláštní vlak, takže nás občas dají na odstavnou kolej, kde čekáme třeba dvě hodiny, a během nich spíme. V Bratislavě nás rodiče pravidelně budí, abychom viděly Bratislavský hrad a čichli si vůně po zkažených vajíčkách ze Slovnaftu. Pak usneme a za chvilku nás celníci musejí zatahat za nohu, aby se přesvědčili, že jsme opravdu ty děti, které máme být, a ne jiné. (Dětské pasy tehdy ještě neexistují.) Kupé jsou otevřená a ze všech se napřahují dětské ruce s vyhrnutým rukávem. Celníci se usmějí a na naše předloktí dávají razítko „Komárno-Komárom“. (Když později dostaneme ještě razítko „Biharkeresztes-Episcopia Bihor“, a „Giurgiu-Ру̀се“, několik dní si odmítáme ruce mýt.)

Ráno se vzbudíme s pohledem na nedozírnou maďarskou pustu, jejíž jednotvárnost ruší jen pohled na veliké vahadlové studny. Snídáme, steleme, hrajeme hry, povídáme si, stojíme s tátou nebo s mámou u okénka a pozorujeme, drbeme se vzájemně na zádech a vůbec se nenudíme. Po obědě vyžebráme zase spuštění lehátek. Máma pod nimi sedí zkrouceně, tak si radši také lehne. Mlsáme – jednou za rok při téhle příležitosti sežene sestřenčina druhá babička pod rukou uherák a čabajku. Já mám ráda salámek, sestřenka raději čabajčičku. Nesním kousek najednou, nejdřív pomalu ohryžu tvrdý okraj, pak zmáčknu prostředek a olizuji tuk, a nakonec sním po kousíčkách zbytek.

Rumunská chudoba, Ceaușescu i Delon

Maďarskou pustu za oknem vystřídá rumunská a já zírám na jiný svět, vypadá to jako na obrázcích z padesátých let, v jejichž posledním roce jsem se narodila: traktory, auta, oblečení lidí i chudoba. Polní cesty, po nichž jezdí povozy s koňmi, chudé baráčky, z jejichž oken vykukují lidé i domácí zvířata a všude rudé hvězdy a nápisy Republica Socialistă România. Když vlak zastaví mezi těmi pláněmi, ihned se odkudsi vyřítí špinavé, otrhané děti a začnou do okének natahovat ruce. Jsem v šoku a cítím se nemístně bohatě. Házíme jim jídlo, žvýkačky, bonbony, pastu na zuby, kosmetiku. Berou všechno.

Je vedro, ale vystrkovat ruce z okýnek není radno, větve stromů u trati švihají až do okének. Najednou pláč – jakýsi mladý otec svlékl dvouletého syna do naha, na rukou ho drží úplně celého ven z okna, neboť právě začalo pršet a chce ho osvěžit. Kluk se mu v rukou strachy kroutí a řve, hrůza. Oddechli jsme si, když byl zpátky. Při jedné cestě jsme zastavili na půl dne v Bukurešti a já jsem poprvé v životě viděla žebráka na plný úvazek; ženu s dítětem na schodech největší budovy v Evropě: výstavného Ceaușescova paláce.

Na jedné zastávce v Rumunsku sestřenka opět na břiše na prostředním lehátku zakvílí: „Delón!“ Její idol na ní kouká z novinového stánku na nádraží. Než se naděju, mrskne sebou a už je polovinou těla venku z okénka. Chytnu ji za nohu: Kam jdeš? A táhnu ji dovnitř. Ona by z toho okna opravdu skočila. Mě nechává Delon chladnou, já mám svého Vinnetoua, který se v našich časopisech dá vidět spíš než Delon, který je zase spíš doma v Rumunsku, které se po Ceaușescově kulturním odklonu od Sovětského svazu vrací k tradiční kulturní orientaci na Francii.

K večeru se krajina mění, vjíždíme do Transylvánských Alp. Nádherné hory, zeleň a krásná nádraží: Predeal, Oradea. Jak už nám velí tradice, po překročení rumunských hranic se sesedáme v kupé a táta vytahuje becherovku. Začínáme léčebnou kůru proti balkánskému průjmu, zvanému mamaika. Každý večer budeme i my, děti, konzumovat štamprli. V noci se pak trochu bojím, jak svištíme z hor dolů a vlak se naklání.

V kempu

Je zase ráno, města jsou bohatší, upravenější, u každého domku zastřešené zápraží s mnoha květinami, lidé sedí venku. Jsme v Bulharsku. Rychle se nasnídáme, sbalíme a pak už jsme všichni s napětím u oken v uličce a čekáme, kdy se objeví. Varenský záliv! Moře! Krásné, modré pod žhnoucí oblohou, s vysokými jeřáby v přístavu.

Vlak stojí na nádraží ve Varně. Trochu mátožně vystupujeme, dlouhá jízda, plno dojmů a hlavně vedro nás zmohly. Zástupy lidí se zavazadly se táhnou k autobusům, které stojí opodál, odhodlány pojmout všechno a všechny z našeho dlouhého vlaku. Bulharští řidiči bodře vtipkují, nevšimla jsem si, že by se někdo hádal nebo zlobil. Autobusy jsou pěkné, zájezdové, všichni sedí. Vlastně ani svému štěstí nevěřím, když jedeme silnicí nad nedozírným mořem. Všichni nalepení na oknech pozorujeme tu krásnou scenérii. Asi po třiceti kilometrech vjíždíme do kempu v Albeně. Nacházíme svůj stan, který tam poslal zaměstnavatel mého táty, základní škola ve Mšeckých Žehrovicích (který se v tomto letovisku ocitl díky patronátu kladenských dolů), i svůj černý vojenský kufr. V předsíňce stojí sbalené kufry našich předchůdců, kteří večer odjedou stejným vlakem zase domů. Ti už se tak šťastně netváří. Čtrnáct dní pobytu, který máme před sebou, si oni již odbyli.

My děti hned většinou míříme do centra Albeny. Ve večerním chládku procházíme kolem restaurace Morski car, nakukujeme tam, jak tam Němci a Švédové večeří a tančí, a vůbec nám nevadí, že tohle je jen pro bohaté cizince, zrovna tak jako hotely. Vždyť i u nás v kempu je to jeden velký sen. V kempu je stále na co koukat, počínaje tureckými záchody z vlnitého plechu. My, děti z celé východní Evropy, máme jednu důležitou povinnost. Myjeme nádobí. Chvíle této činnosti, strávené u dlouhých dřevěných žlabů, nad nimiž je roura s kohoutky, se mi vryly do paměti. Na dně žlabu leží jemný písek z pláže, kterým drhneme nádobí až se leskne, a cítíme se velmi důležitě. U drhnutí se seznámím s polskou holčičkou Goškou, která se se mnou baví o seriálu Čtyři z tanku a pes (několik let si potom budeme psát). Goščini rodiče tráví dovolenou po svém, ve stanu se zubrovkou, a tak Goška chodila s námi. V kempu se také člověk leccos naučí: jeden večer havíři z Kladna spontánně objevili techniku akupunktury: jeden ležel na lavici, na pupek mu položili zapálenou svíčku a přiklopili skleničkou. Za chvíli vznikl podtlak a pupík vylezl do skleničky za řevu majitele, který nemohl skleničku odtrhnout. Místní rozhlas stále hraje krásné písničky, z nichž mnohé jsou od nás z Československa – Hana Zagorová a její Gondola lehoučká a bílá ve mně budí pocit dojetí, že toto vše po dvou týdnech opustím.

Nejzajímavější z celého tábora je jeho vedoucí. Je to Bulhar a jmenuje se Darek. Má stále plné ruce práce, z rozhlasu se každou chvíli ozývá: „Voláme Darka, vedoucí Darek ať se dostaví tam a tam“. Ale večer bere Darek do ruky svou mandolínu a procítěně zpívá. Nejkrásnější je písnička Moja strana, moja Bulgaria. Je vidět, jak moc miluje svoji vlast, kterou se od něj učím milovat taky. Jdu po hlavní ulici kempu a nechci myslet na chvíli, kdy měsíc doroste do určitého tvaru a my pojedeme domů. (Kolikrát za ta léta znovu dorůstal a couval, kde je teď Darek, kterému tenkrát bylo asi padesát let? Ale holčička Krysia, kterou jsem před nedávnem našla na internetu, tuhle písničku dosud zpívá stejně krásně jako on…)

Moře a život v Bulharsku

Ráno se vždy sbalíme a pochodujeme k moři. Nejdeme rovně, brzy uhneme na klikatou cestičku pralesem. Tenhle prales, to je něco. Větvemi není vidět oblohu, vykotlané kmeny stromů by objalo 5 lidí, bylo úžasné se v nich schovat. Neznámé zvuky, liány visící za stromů. (Dnes je to přírodní rezervace Baltata a už se do ní běžně nesmí.) Když projdeme pralesem, čeká nás ještě přejít pláž, která zde již byla divoká a plná šedavých pichlavých rostlin. Slunečníky v centrální části patří k hotelům, my slunečník nemáme. Jedno prostěradlo položíme na zem a zatížíme pantoflemi-žabkami a na druhý konec uvážeme tyčky, které najdeme v lese – a máme stříšku. Hloubíme tunely, stavíme hrady, sbíráme mušle a plaveme a plaveme. Potápíme se a děláme průzkumy. Někde se objeví průhledné medúzy, jinde zase pijavice.

Když neplaveme, děláme průzkumy okolí. Zamiluji si ty pyramidové hotely, každý jiný a jejich jména – Slavuna, Gergana. Uprostřed města stojí obchodní dům Bazar, spíš pavlačový domeček, v němž jsou obchody po obvodu v několika patrech. Procházíme i kolem krámečku, ve kterém se pečou bulharské kremrole. Jsou jiné než naše, asi třikrát větší a jiného tvaru: drobně kostičkovaná oplatka barvy růžové, světle zelené nebo žluté, zatočená kolem bílé dobroty uprostřed. Za letoviskem na druhou stranu se jde na osadu Balčik. Pláž se tam úží, stojí tam velká pirátská loď Arabela a dál za ní už jen obrovské bílé ohlazené balvany, o něž se tříští vlny. Tam sedávám a sním o tom, že jsem královna Kleopatra (na filmu o níž jsme předtím byli v letním kině). Nad Arabelou vedou do stráně nahoru nekonečné bílé otřískané schody k chatičkám a spoustě krámečků. Tam nakupujeme svetry z česané vlny, stříbrné šperky a bulharské dečky a keramiku, abychom každému něco přivezli. Táta to má jednoduché: pro něj je Slnčev brjag – výborný bulharský koňak.

Město mi ale nestačí: chci poznat normální bulharský život a nutím rodinu k výpravám do okolních vesnic. Za pralesem je jedna rybářská – Kraněvo. Vyjdeme z pralesa přímo na zahradu jednoho domu a tam – býk. Lekneme se my i on, nahrbí se, zafuní, zahrabe nohou a už peláší za námi. Sestřenice trhavým hlasem volá, že někde četla, že když nás honí býk, máme postupně odhazovat kusy oblečení, on se jimi bude zabývat, a to ho zbrzdí. Ta rada se ale nedá uplatnit; máme totiž na sobě všichni jen plavky…

Také jezdíme na výlety do Varny, kde mě ohromí mešity vedle pravoslavných kostelů, veliký přístav, rackové chechtaví a malíři, kteří v parku prodávají obrazy moře a upražené rybičky v kornoutu, které se jí celé i s hlavou a jsou vynikající. Také je tam akvárium a v restauraci, kde hráli Kornovu Ivetu, jsem se přecpala játry, které nikdo z rodiny kromě mě nechtěl, protože byla krvavá. Navštívíme i Mys Kaliakra, na němž se v době turecké nadvlády svázaly dívky z vesnice za vlasy a raději skočily z útesu do moře, než by padly do rukou Turkům.

(Jednou se mi podařilo si dovolenou prodloužit, když jsme v prvním turnusu jeli my s mámou a tátou, babička s dědou nás tam vystřídali a já jsem tam zůstala s nimi. Byla to jejich druhá dovolená v životě a první v zahraničí. A tam mě děda prodal Turkovi. Děda, havíř a šprýmař, si nechtěl dát říct, že bulharské slunce je jiné než naše a že musí mít s sebou klobouk. Protože rodina nedala pokoj, vzal si karnevalový turecký papírový červený klobouk s půlměsícem a tak tam chodil, v jedné ruce slunečník. Babi to taky nezvládla, i přes varování, že slunce tam opaluje a spaluje, i když je pod mrakem, se spálila nadranc. Celý pobyt pak trpěla a chodila s plenou přes ramena a deštníkem nad hlavou. A v téhle sestavě jdeme a potkáme Turka. Ten uviděl dědův klobouk a začal turecko-rusko-český rozhovor: „Ty Turek?“ A děda: „Já Turek.“ „To dcera?“ „Jo, dcera.“ „Dej mi ji.“ „Tak si ji vezmi.“ „Kolik za ni?“ Cena byla usmlouvána, Turek mě vzal za ruku. Děda, který řeč vnímal jako legraci, nevěděl nic o kulturních odlišnostech mezi Bulhary a Turky, babička nadávala, a já jsem se začínala bát. Zabralo, až když děda prokázal, že je mi teprve třináct a jsem pod zákonem.)

Předposlední den pobytu rodiče sečtou zbytky jídla, a zjistí, co už nebudeme potřebovat. To nám dají do tašky a jdeme na lov. Největší zájem ze strany Bulharů je o konzervy. O ceny se smlouvá. Máme už předem vyhlídnuto, co se nám líbí a k příslušnému krámečku jdeme. Vyndáme konzervu, ukážeme na věc a většinou ji dostaneme. (Však jsme už pár dní před tím hlídali, aby konzervy zbyly, i za cenu osobního strádání.) Když konzervy „rozprodáme“, je to horší. Sestřenice smlouvá jak o závod, já, trochu starší, dbám na to, abychom se zachovaly alespoň trochu slušně. Jednou vyměníme knedlíky v prášku za krásnou vázu. Chci „zákazníkům“ vysvětlit, jak se to vaří, ale oni, že prý vědí. Druhý den, když jdeme kolem, nám trhovci vylají. Rozmíchali knedlíky s vodou a dali je péct na pánev.

Vázu jim ale nevrátíme…

Vyprávění o podobě týchž míst v Bulharsku dnešních dnů najdete v příštím čísle KN, v další části „porovnávací“ reportáže.