KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Proč je důležité historii jedné tragédie zhlédnout právě teď – a v čem nám může připomínka výbuchu pomoci i s naší budoucností.

„Není to hezké, ale vidět se to musí.“ Tak nějak zněla reakce na sociální síti Instagram, ve kterém autorka psala o pětidílném seriálu Černobyl z produkce HBO. Dál v příspěvku bylo ještě varování, že většinu zhlédnutého prvního dílu měla autorka příspěvku ruce před očima.

Právě varování v mém případě paradoxně rozhodlo, že se na seriál podívám. Nejsem žádný masochista, naopak: na brutální a explicitní scény nemám žaludek a bylo mi předem jasné, že s těma rukama před očima skončím taky. Pokud ale zhlédnutí Černobylu vnímali jako nutné i další strašpytlové, naznačovalo to, že seriál bude opravdu poučný.

Návštěva na místě činu

Co je tedy na Černobylu k vidění? Po krátkém úvodu, který se odehrává dva roky po katastrofě, se děj první epizody přenese Pripjati a následně do velína 4. bloku elektrárny. Píše se 26. dubna 1986, je dvacet minut po jedné hodině ráno, prakticky veškeré bezpečnostní kontrolky blikají, ozývá se hned několik varovných signálů a mezi vším tím stojí tři muži – Ďatlov, Akimov, Toptunov. Jména, která před rokem 1986 nikdo za hranicemi SSSR neznal, ale během několika let mají obletět doslova celý svět.

Děj pak pokračuje chronologicky. První čtyři díly mapují všemožné následky katastrofy, její likvidaci i postupnou změnu atmosféry na nejvyšších místech i ve společnosti. Nenásilnou formou navíc přibližují i okolnosti a technická, fyzikální či chemická specifika, které prolínají s lidskými osudy. Poslední, pátý díl se vrací do dne, který osudné noci předcházel, a mapuje kroky vedoucí k výbuchu.

„Není tam žádné jádro, vybuchlo.“ „To se pleteš. Jádro reaktoru RBMK nevybuchuje.“

Citace v mezititulku naprosto přesně vystihuje aroganci, nedostupnost důležitých informací a benevolentní zacházení s pravdou, které běžně pokládáme za průvodní rysy minulého režimu. Možná je ale načase položit si otázku, nakolik tyto toxické rysy s přechodem k demokracii zmizely alespoň z nejvyšších míst – nebo zda se je jen představitelé naučili lépe skrývat či otáčet a prezentovat jako výhody.

Myslím, a v Černobylu to jde pěkně vidět, že se nám někam vytratil respekt k věcem, co tu byly před námi, a které jsou z hlediska důležitosti v hierarchii vysoko nad lidstvem. Články v posledních číslech Kulturních novin, které se týkají ekologie, environmentálních témat a klimatické změny, to pouze potvrzují.

Důležitost seriálu tak nespočívá jen v tom, že je precizně zpracovaný, výborně hodnocený nebo že připomíná jednu tragédii – koneckonců, zkázné dílo dokonala konstrukční chyba v kombinaci se specifiky reaktoru RBMK. (Kromě několika zjednodušení a dramatizaci vzájemných vztahů by seriál měl být poměrně přesný. Jednak se shoduje s vyjádřeními odborníků a dostupnými informaci a také se snaží vycházet zejména z výpovědí svědků a potvrzených faktů. Snad jen výskyt radiačních popálenin je proti realitě o něco uspíšen a působí tak mnohem hrůzněji.) Nespočívá samozřejmě ani v tom, že česká veřejnost získala spoustu materiálu k nejrůznějším legráckám, kdy postavu soudruha Ďatlova přetváří v „populární“ české politiky. Dokonce ani v přiblížení jaderné energetiky široké veřejnosti není jeho hlavní přínos.

Černobyl naprosto přesně ukazuje něco, na co máme my lidé tendenci čím dál častěji zapomínat: přírodní zákonitosti se neptají na zájmy člověka. V ekonomii se trh vyrovnává a snaží se dostat na rovnovážnou hladinu, i pokud se nám to nelíbí a znamená to krizi. Lidské tělo bojuje proti cizímu, i když je to třeba potřebný transplantovaný orgán. A pokud si z planety tvoříme skleník, bude v něm teplo.

RBMK, VVER… a není to jedno?

Nadsazování ega, osobního prospěchu nebo pověsti nad fakta, přírodu a vědu je neuvěřitelně nebezpečný postup. Jaderná elektrárna, která je způsobem ovládání dohnána k reakcím vedoucím k výbuchu, se před explozí neptá, proč se to děje, ani jestli je to fér. Radioaktivní grafit na střeše nezajímá, jestli je, nebo není v zájmu SSSR prozradit rozsah katastrofy a požádat o pomoc.

Příroda se chová podle toho, k čemu je naprogramovaná. Akce (ať už je to stisknutí tlačítka v Černobylu nebo vykácení pralesa) vyvolává dle přírodních zákonů reakci, která je v souladu s konstrukcí celého systému. Pokud narušíte cyklus balance energie, energie se nahromadí a způsobí explozi. Pokud narušíte rovnováhu v prostředí, výsledkem budou ztráty ekvivalentní zásahu. Ať už to tlačítko stisknete v dobré víře, nebo se zlým záměrem, na výsledku se nezmění vůbec nic. A na řešení? Jen málo, protože ani dobré úmysly nejsou široce sdíleny.

Jak už jsem zmínila, i charakteristiky reaktoru RMBK (angl. LWGR) přispěly k událostem 26. dubna 1986. Tento typ reaktorů už se nestaví a používá se poslední desítka z nich. Uklidňující zpráva? Ne tak docela. Pokud budeme mít neustále pocit, že lidstvu někdo svěřil roli bohů, kteří mohou vlastní zájmy nadřazovat všemu ostatnímu, povedou lepší technologie jen k ničivějším výsledkům. Názornou ukázku, jak by takový svět vypadal, lze najít ve vědeckofantastickém seriálu Black MIrror.

Seriál Černobyl tedy není jen vyobrazením hrůzné události, skrývá se v něm i morální poselství a varování. Věřím, že to, že příběh ukrajinské tragédie ožívá právě nyní, má svůj důvod, a že je důležitý i pro ty, kteří nechtějí trávit 5× 60 minut nad „dávným výbuchem nějaké elektrárny na východě“.