Kultura a umění Politika,Kultura

Ponižovat se je práce jako každá jiná

Domovská scéna souboru. Foto Venuše ve Švehlovce

Sálek v pražském sídle Nadace Rosy Luxemburgové nabídl exkluzívní divadelní zážitek: polopremiéru nové divadelní hry Romana Sikory Zámek na Loiře. Trochu neohrabaný pojem má vyjádřit, že to bylo něco víc než jen původně avizované scénické čtení.


V krátké době už podruhé referujeme o působení pražské pobočky Nadace Rosy Luxemburgové, ovšem pokaždé v jiné rubrice. Připomeňme, že tato organizace je afiliovaná ke straně Die Linke (Levice) a je založena podle německého práva s posláním politického vzdělávání. Projektový koordinátor pražské pobočky Jiří Silný svižně dohání náskok zavedenějších „sester“ (Nadace Konráda Adenauera, Nadace Fiedricha Eberta nebo třeba Nadace Heinricha Bölla) a posledním kouskem jim dokonce předvedl, jak přitažlivé a působivé také může „politické vzdělávání“ být.

Prostor zasedací místnosti v pražském sídle nadace totiž nabídl ke scénickému čtení nové či spíše už jen zánovní hry Romana Sikory Zámek na Loiře. Nenápadný titul je doplněn podtitulkem Aristokratická komedie a řekněme rovnou, že zhruba tři desítky diváků se bavily takřka královsky.
Titulní zámek obývá prapodivná Milostpaní (živočišná Zuzana Onufráková), rádoby bytová designérka. Její určují kvalifikací a životní zkušeností je manželství s česko-slovenským oligarchou, který ji do Francie fakticky odklidil, protože dokonce i tam ve východní Evropě mu dělala ostudu. Milostpaní má k ruce dva novodobé lokaje (Jindřich Čížek a režisér Michal Hába) a víc než jen bodyguarda jménem Boris. Nastupující francouzský (!) kuchař je smutným hrdinou příběhu, protože musí akceptovat konfekční polotovary, produkty východoevropských potravinářských fabrik, a naopak jeho gourmetskými lahůdkami Milostpaní prostě opovrhuje. Mj. mu tím přivodí šok, který Bořek Joura odehraje fascinujícím, protože několik desítek minut trvajícím štronzem.
Dočasně se tím vyřazuje z jiskřivých a zároveň částečně absurdních dialogů, velmi přibližně srovnatelných třeba s dávnou produkcí bratří Justů. Příjemně je ozvláštňuje charakteristický sikorovský vyšinutý slovosled, tentokrát decentně uměřený, takže snad i nepřipravený divák resp. posluchač do něj snadno vplyne. Sloužící na zámku si vydělávají násobně více než v původních povoláních (historik, teatrolog), takže i když občas zavzpomínají či zapochybují, jestli má smysl se ohýbat, přizpůsobovat a ponižovat, dojdou k závěru, že má – je to přece práce úplně jako každá jiná. „Člověk za svými sny jít měl by si, za sny?“ Ale když eura tak pěkně cinkají.
Vcelku poklidně plynoucí scénické čtení (sám autor se ujal scénických poznámek, důležitých pro porozumění) poznenáhlu „ožilo“ díky skutečnému a skutečně konzumovanému jídlu, aby se posléze „zvrhlo“ v bezmála regulérní inscenaci, i když mj. bez kulis a specifického osvětlení. Všichni herci předvedli na minimální ploše (doslova i obrazně) mistrovská sóla a dohromady něco jako komorní koncert.
Kdo jen trochu sleduje tvorbu Romana Sikory a souboru Lachende Bestien, dávno ví, že dělají skvělé divadlo, které je zároveň hlasitě, ale přitom organicky a jaksi samozřejmě angažované.
Je nepochopitelné, že Zámek na Loiře, mj. už předloni oceněný v soutěži Státního divadla v Norimberku nazvané Talking About Borders, dosud nebyl řádně inscenován. Lze si jen přát, aby se Michal Hába s kolegy pokusil přenést spoustu skvělých gagů a jiných nápadů na prkna třeba i méně alternativní, než je jeho domovská Venuše ve Švehlovce.