Společnost a politika Domov,Vzdělávání

Jak jsem křičela na jednu maminku aneb Ponižovat se je práce jako každá jiná

Foto Tomáš Koloc

Děti jsou fajn, pravidla platí a škola není servisní organizace, i když ty poslední dvě věci občas někdo zkouší změnit, a to s pomocí vulgarismů.


Při čtení 26. čísla Kulturních novin jsem musela ukrást titulek. Protože postihuje víc, než autor asi původně zamýšlel.

Tak máme konec školního roku, je červen, je horko a jezdí se na výlety. A děti jsou fajn, ostatně ty jsou skoro pořád fajn. Sice to někdy je složitější, když fakt trvám na tom, že když se odevzdávají peníze, tak se neodevzdávají kartičky pojišťovny, a když si domlouváme hodinu srazu, tak se fakt ten fotbal nehraje. Ne, nehraje. Ještě jednou opakuju, nehraje.

A tak jsme z toho jednoho výletu přijeli. Přijeli jsme o půl hodiny dřív, a pro koho si nepřišli rodiče, ten prostě musí čekat, protože děti nemůžu před ohlášeným koncem školní akce pustit samotné domů. Ne, nemůžu. Ještě jednou opakuju, nemůžu. A tady nastává kámen úrazu: zatímco dítě to nakonec vezme a někdy i doopravdy pochopí, že když je pravidlo, tak to tak prostě je, u rodičů je to problém. Učitel pak jen tiše zírá a nechápe ten řev popuzené matky prokládaný vulgarismy, která to prostě nebere a pak to ještě zkusí v ředitelně, co si to ta kráva vlastně troufá. Třeba to v té ředitelně bude jinak, třeba tam to pravidlo přestane platit.

Prý jsme výběrová škola. No nejsme, máme spádovou oblast jako každá jiná, ale pořád se to o nás říká. Kdybychom byli, tak bychom vybírali hlavně rodiče. Protože děti jsou fajn. Ty jsou totiž skoro vždycky fajn. Ale někdy se nám to najednou nějak zvrtne. A dítě se chová tak trochu divně, zlobí, sebevědomí z něj odpadává na všechny strany, žák o ně cestou k tabuli zakopává a autorita učitele, tak ta je prosím kde? A pak člověk potká rodiče a jsme doma.

Kvalifikovaní učitelé chybí. Počet chybějících učitelů závisí na novinách, které si zrovna otevřete. Kvalifikovaní učitelé prý nebudou, nikdo nechce učit, ale to neva, budeme to řešit, budou učit lidé bez pedagogického vzdělání. Tak fajn, řešení je, před každou tabulí budeme někoho mít, nic se neděje. A vlastně je to tak v pořádku. Vnímání pedagogické profese se rok od roku posouvá od učitelství na úroveň servisní organizace. Zde odevzdávám dítě, vy se postarejte, máte veškerou zodpovědnost za jeho výsledky, bezpečnost, a to i v době kdy má dítě na starosti rodič (viz poučení o bezpečnosti před dnem ředitelského volna, kdy se o děti mají starat rodiče), budete plnit to, co my vám nadiktujeme (požadavky rodičů, co bude učitel učit, nejsou ojedinělé) a především budete skákat, jak my rodiče budeme pískat. A když snad budete mít na něco vlastní předpis nebo nedejbože názor, tak vám to vysvětlíme, a to pěkně nahlas a pěkně před dětmi. Aby bylo jasno. A že si trváte na svém? No tak musíme přitvrdit a nějaké to sprosté slovo vám snad konečně otevře makovici.

Na to všechno nepotřebujete pedagogické vzdělání. Stačí, když správně vyplňujete třídní knihu a od rodičů se s pokorou necháte ponižovat. Protože pokud to berete takhle, je ponižování se práce jako každá jiná, zaplaceno za to dostanete a vzdělání, nebo snad dokonce nějaké ideály si můžete zastrčit… Volbu nechám na vás podle vašeho osobního založení. U čtenářů Kulturních novin očekávám například za paspartu kvalitního akvarelu.

A nakonec tedy zpátky na začátek – tak jsem na jednu maminku křičela. Pořád se ještě necítím jako servisák, nýbrž lidská bytost a pořád ještě mám chuť učit. Protože děti jsou fajn. Ty jsou totiž skoro pořád fajn.

Vaše učitelka s ideály v šuplíku, připravená je zase vytáhnout.