Společnost a politika Zahraničí

K moři před půlstoletím a dnes (2. část – dnes)

Foto Tomáš Koloc

Dokončení porovnávací zprávy cestovatelky do jednoho místa v rozmezí bezmála padesáti let.

Dva mušketýři po 50 letech

Za pár dní jedeme do Albeny a já se zase tetelím blahem. Těším se moc a jsem napnutá. Jak to tam asi teď vypadá? Je to víc než čtyřicet let, co jsem tam byla naposled. Buď nebyla možnost, nebo čas, nebo peníze. Ale zlaté semínko hluboké lásky k tomuto kousku země se zlatými písky se nepřestalo ozývat. Není ale jednoduché sehnat někoho, kdo by tam se mnou jel - frčí jiné destinace. Až nakonec moje velká kamarádka Dana už nevydržela moje škemrání a rozhodla se. Vždycky jednou za rok děláme dámskou jízdu, začínaly jsme víkendem v Karlových Varech, pak v Bechyni, v Mnichově, loni na pět dní v Sasnici a Stralsundu. Tohle bude zatím náš největší náš podnik. Nebude to obyčejná dovolená, je to svým způsobem návrat domů. Budeme bydlet v hotelu Mura, v jednom z těch, které jsme tenkrát se zájmem okukovali a pozorovali lidi na balkónech. (Byla bych spokojená i v kempu, ale moje plotýnky by už tak spokojené nebyly.) Vzhůru z kempu do hotelu!

Tentokrát jsme také nejely vlakem - jsme brzo ráno na letišti ve Varně. Malé, útulné letiště, které jsme tehdy před půl stoletím se sestřenkou také objevily, se nezměnilo. Venku nastupujeme do připravených autobusů a řidiči jsou opět přátelští. Po probdělé noci jsme trochu mimo, možná zlatý vlak. Těším se na známou cestu nad mořem, ale ejhle - jedeme cestou necestou vnitrozemím. Vjíždíme do Albeny, kterou - vůbec nepoznávám. ,,Ale je to tady pěkné“, říká Dana a já jsem ráda. „Jsem tady!“ říkám bulharskému moři, a zdá se mi, že to není možné.

Hledání ztraceného času

První cesta vede samozřejmě do kempu. Má teď nový tržní název „Laguna“ a veliká vrata. Polovina kempu už neexistuje, ve druhé nacházíme zanedbané a poničené chatičky z dob, které hledám. Na jednom z domků je napsáno „Supermarket“, který ale vypadá nepoužívaně. Je opravdu dost těžké se orientovat, vycházím proto k silnici do Varny a podle toho najdu přibližné místo, kam kdysi přijížděly autobusy. Podle toho odhaduji, že Supermarket by možná mohla být dřívější restaurace. Ale něco je přece jen na svém místě. Měsíc a stromy. Jsem moc ráda, že tu jsou, že je neporazili. Přes plot koukám na ty, pod kterými stávaly žlaby, kde jsme myli nádobí, a nacházím i ty, které byly vysazené právě v době, kdy jsme přijeli. Jsou to krásné, vzrostlé stromy.

V horní části Albeny jsme toho našly hodně, tam jsem si připadala jako doma. Vzbuzovaly jsme údiv a podezření (co kdybychom byly ze stavebního úřadu, a chystaly nějakou kontrolu!), když jsme si fotily staré dlaždičky, které znám z dřívějška, ba i rozbité schody, které jsou, považte, opravdu takové jako dřív, dokonce i barva na zábradlí je stejná - a to mezitím uplynula celá produktivní část mého života (kromě nich je tam naštěstí ještě úplně nový eskalátor, po kterém se lze dostat nahoru velmi pohodlně). Našly jsme i letní kino, ve kterém se ovšem tentokrát nepromítá, ale tančí.

Propátráváme střed města, ale to je trochu oříšek. Albenu původně stavěli Francouzi podle krásného projektu, byla krásná, čistá a bílá. Přibyla hřiště, autobusové nádraží a park, ale také nelogické spojovací asfaltky měnící původní koncepci města, a mezi hotely plno různých atrakcí. Vycházím na pláž, na níž se orientuji mnohem lépe. Jako první nacházím Bazar, který je první věcí, jenž slouží ke stejnému účelu. Jen sortiment je jiný, dříve tu bývaly věci zvláštní a typické pro Bulharsko - dnes globální produkce.

Postupně nacházíme i dřívější hotely, v nichž ze starých časů nacházíme ještě dost, což je pěkný a uspokojující pocit. Některé hotely přibyly: krásný Paradise blue, který se hodí do původní výstavby a výstřední Flamingo, věrný svému plameňákovskému jménu, který se sem hodí jako pěst na oko. Stojí na místě někdejších zlikvidovaných hotelů Praha a Bratislava, což mi připadá jako škoda. Nejvyšší hotel Dobrudža si z minulosti vůbec nepamatuji, ačkoli jsem ujištěna, že zde stál dávno před mou první návštěvou. Vyjíždíme do 17. patra, kde je z terasy krásný rozhled. Když jsem začala být ochotná přijmout změny, ukazuje se, že původního je ještě dost. Moje velká vděčnost patří Daně, která se mnou oddaně běhá po všech možných a hlavně nemožných místech, až si udělá puchýř, zničí kolena a je celá poštípaná od komárů. Občas se při tom ztratím i já, takže po několika dnech už nás po místech, které už poznala, vede ona, protože má lepší smysl pro orientaci.

Bulharská metoda

Do osady Balčik se kolem moře dá jít jenom kousek, pak přijde oplocená část, a prales Baltáta, skrz který jsme se kdysi „prosekávali“ k moři, je oplocený celý, což je asi dobře. Je to unikátní ekosystém, dýchající velkou silou. Směrem na osadu Kraněvo se do moře vlévají dvě říčky, jejichž vody se mi (i přes globální oteplování) zdá být mnohem víc. Kraněvo samo je pak úplně jiné. Tam, kde na nás vyběhl býk, stojí hotely a chudé kamenné domečky nahradily modernější domy. Když to ale porovnám s Českou republikou, Bulhaři nejdou v urbanizaci do takových extrémů, takže stále je tu milo. Bulharsko, které na přelomu 60. a 70. let neslo ještě silné stopy turecké minulosti, udělalo velký krok směrem do evropské civilizace, v hotelích je čisto, vše funguje a vše je včas - což s sebou ale na druhé straně nese unifikované řetězce a zboží. Jen Bulhaři se nemění vůbec: jsou milí, vstřícní, s otevřeným srdcem, a též skromní. Je to metoda národa (který má kočovnou turkotatarskou krev a nese jméno původního národa z Uralu, přestože už v raném středověku přijal místní slovanský jazyk a kulturu) jak smířit zdejší dva hlavní napříč dějinami se střetávající vlivy: křesťanství (které se po Bulharsku rozšířilo „od nás“ - s žáky Cyrila a Metoděje) a islám (který sem pronikl s Turky, kteří po pádu Byzantské říše v roce 1453 drželi Balkán po 400 let), proti nimž novodobé vlivy jako Tisíciletá říše či Tábor míru byly jen dobovou změnou.

Zase pozoruji měsíc a on, potvůrka, dorůstá a dorůstá, jak se nám to krátí. Mám v srdci klid a radost, že Albena a Bulharsko jsou stále krásné, ačkoli to s nimi mohlo dopadnout hůř. Kdo ví, možná někdy zase na shledanou…

První část cestopisu zde.