KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rubrika Poezie v KN přináší různé básně – kvalitou, povahou, stářím. Proto také báseň doprovází komentář. A právě ten je u básně Ivana Skály „Co si beru na cestu“ podle mého mínění kamenem úrazu a důvodem této reakce. Obhajuje totiž Skálovu tvorbu i báseň samotnou argumenty, které jsou nebezpečně hloupé.

Předně to, o čem dle mého mínění není pochyb a čemu se dále nechci věnovat. Báseň „Co si beru na cestu“ je básní velmi špatnou. A Ivan Skála byl špatný básník a špatný člověk.

I přesto si dokážu představit, že by báseň v rubrice otištěna, a to, pokud by ji doprovázel text, který by nezastíral její kvalitu a uvedl obhajitelné důvody pro její uveřejnění (například, že je o krásné sázavské krajině, ke které má redaktor osobní vztah…).

Tvrzení Petry Hofmanové, které báseň doprovází, jsou ukázkou podivné nivelizace hodnot, která se objevuje při hodnocení oficiální literatury předlistopadové doby (a nejen jí) stále častěji. Autorka ve své obhajobě Skálovy tvorby píše: „domnívám se, že agitační projevy ve Skálových verších pouze vykrystalizovaly z autorova přijetí socialistických hodnot jako svých vlastních.“ Jinými slovy: pokud tedy dané ideologii věříš, je takto koncipovaná literatura „v pořádku“, vadilo by jen, pokud by to nebylo upřímné. Jenže tak to opravdu není. Není obhajitelná poezie rasistická či nacistická, protože je autor upřímným rasistou či nacistou. A stejně tak není obhajitelná agitace Ivana Skály. Napsat v sedmdesátých letech do básně verše „dělnickou hrdost na dobře udělanou práci /a horoucí srdce, svou rudou legitimaci“ je svědectvím urputné dogmatičnosti, která je prostě s dobrou poezií neslučitelná. To, že je poezie Ivana Skály dnes vynechána z osnov, není z důvodu nějakého předsudku, jak by se z komentáře Petry Hofmanové mohlo zdát, je to jednoduše proto, že ve stejné době vzniklo velké množství poezie kvalitní a proto nemá jakýkoliv smysl věnovat pozornost hojně vydávané, leč špatné poezii Skálově.

Ano, upřednostňování či naopak eliminace té či oné poezie či poetiky, protože je tou oficiálně správnou či naopak nesprávnou, je vždy chybné, ať se to týká poezie normalizační či třeba samizdatové (i zde vznikla spousta nekvalitních textů). Skálově poezii však současné opomíjení právem náleží a obhajovat ji tímto způsobem je buď jakousi křečovitou pseudokorektností nebo zkrátka hloupostí.

Petr Čermáček

Redakční poznámka:

A jako malé doplnění báseň, kterou Ivanu Skálovi věnoval jeho krajan Josef Topol: 

Podsvětí

Ivanu Skálovi

Ve škole jsme se ptali: A tak

je ještě podsvětí když je svět?

My drzé děti!

Nikdo nám neodpověděl

Nuže tedy my sami

si odvětíme: Nevíme to dost přesně

nic určitého

nic co by se dalo zaoblit

zaokrouhlit zanést do kartotéky

nebo z toho aspoň udělat

senzaci do novin

Ale tu a tam se nám stane

že přece jenom potkáme mrtvého

dosud fungujícího nebožtíka

poznáme to

i kdyby se tvářil jako bůhvíjak živý

a lísal se k políbení

nastrkuje holokrk i zmizelou tvář

a ovane nás hrobový dech

Jdem se umýt

ale nezapomeneme

ten pokus vysát z nás život