Vysvědčení
Fejeton o posledním dni školy.
Denně chodím do práce kolem základní školy, kde se před prvním zvoněním scházejí žáci, a i když nezvolňuji chůzi (protože jdu většinou pozdě) vidím příběhy. Asi před půl rokem jsem viděl jeden, který jsem nazval „Tři tetičky-sudičky a strach“: Když jsem šel ráno do práce svou obvyklou trasou kolem školy, proplétal jsem se nekonečným davem rodičů, kteří mávali na své děti asi tak z první nebo druhé třídy, jež učitelé někam odváděli. Vypadalo to na nějaké velké Poprvé (zřejmě školní výlet). Nejmilejší pohled byl na malého cikánka, který vlekl na zádech obrovskou školní tašku, s níž vypadal jako když mravenec táhne bonbón, přičemž se ale tvářil stejně blaženě, jako by ten bonbón právě snědl. Na břehu davu stály ve sněhu tři tlusťoučké černé sudičky (nejspíš maminka a dvě tety) a rděly se hrdostí s ním – a na něj. Chlapeček mával a tety mu fandily: „Máš tu nejkrásnější! Nádhera!“ (Tehdy jsem si vzpomněl na svoji tetičku, jak přišla do nemocnice s taškou sladkostí zahnat můj strach, když mi chtěli z tváře vyříznout pihu.)
Jedna z tetiček-sudiček se náhle rozkročila a po způsobu italských pouličních pěvkyň zakřičela: „Maňifíííko!“ po čemž se chlapeček zarděl jak anděl vyslaný do boje za svatou věc a z nosu mu vyjela cherubínská nudle.
Jak krásné je být jižními tetičkami-sudičkami a jejich synovcem…
Ale zpět k dnešku, poslednímu dnu školy. Kromě nekonečného davu rodičů a dětí se musím proplétat mezi hordou aut. Za nás bylo asi méně strachu (chodili jsme do školy většinou bez rodičů) a taky méně aut (chodili jsme pěšky, přespolní autobusem). A dnes bylo navíc všeho ještě víc! Víc aut, víc dětí (přišli očividně i záškoláci, kteří normálně do školy nechodí) a hromada krásně zabalených exotických kytek, které mě potěšily tím, že tahle tradice z našich dob přetrvala, ačkoli dnešní kytky a jejich obaly byly o několik řádů nóblejší než naše někdejší dva karafiáty zabalené v celofánu.
Jak jsem se od školy vzdaloval, dýchla na mě atmosféra posledních školních dní mého dětství: radost, že už ten nervák konference, zkoušení, písemek, opravování známek a klasifikace mám za sebou (za nás se kromě toho vyhodnocovala soutěž ve sběru papíru a léčivých bylin, pročež už asi nadosmrti budu mít vysvědčení spojené s vůní kvetoucího bezu), ale i smutek, že budu zas dva měsíce sám, bez kamarádů, kteří se rozprchnou po plážích celé země a celé (tehdy jen východní) Evropy. Nejhorší to bylo po maturitě, kdy jsem měl sice euforii, že jsem se k ní přes svůj hrozivý prospěch v přírodních předmětech vůbec dostal (udělat ji na průměr s vyznamenáním pak už nebyl problém, protože předměty na ní jsem si mohl vybrat sám), ale odcházet sám z té prázdné školy vonící po nově zřízeném stánku s párky v přízemí – z toho jsem měl skoro na krajíčku. (Ještě štěstí, že mě cestou potkali Marek s Vaškem, kteří se se mnou vsadili, že nedokážu vypít Metaxu s Magi ochucenou pepřem s cukrem.)
I dnes mi bylo z toho posledního dne tak smutno, jako z poslední večeře. Uvědomil jsem si, že mám ten pocit, že odcházím ze školy a nikdo nejde se mnou, vlastně pořád – že je to jeden z mých základních pocitů. Stál jsem na hrázi staré secesní vodní elektrárny, chlouby našeho městečka, a jako Šrámkův Jan Hlubina jsem pozoroval řeku. Uprostřed ní stál na lodi bagr a upravoval dno. Vzpomněl jsem si na Továrnu na absolutno, kterou Karel Čapek z větší části umístil k nám, do města, kam chodil na gymnázium on. Vybavil jsem si dělníky, kteří se s panem Kuzendou scházejí k modlitbě na říčním bagru s pohonem Absolutna, které tím, že proměňuje všechnu energii hmoty v sílu spouští i v lidech nespoutatelnou duchovní proměnu...
Pak, ještě předtím, než jsem si zas vzpomněl, že jdu do práce a přidal do kroku, jsem vyfotil tuhle fotku a zapsal tenhle párek veršů, inspirovaný jednou dětskou vzpomínkou, spojenou s dnešním dnem a vedrem:
zazdálo se mi
že už jenom jeden krok
a musím sebou prásknout k zemi
když se v tom pádu zpoza rohu
mé malé opuštěné vsi
odlepil barevný autobus společnosti Fischer Reisen
a já jsem zůstal trčet v úžasu
ta společnost už tu dneska není
barevných aut je už dávno všude dost
jenom ten dětský úžas ve mně zůstal
a jen on
mě dodnes nutí zůstat na nohou