Společnost a politika Zahraničí

Amerika v nás

Obálka knihy

Podoba české debaty o situaci ve Spojených státech amerických vypovídá také o momentální náladě v české společnosti, o jejích preferencích, nadějích i obavách.

Domácí amerikanofilové svojí nekritičností a horlivostí Čechům bohužel dokázali Ameriku spíše zošklivit. V mnoha ohledech je to chyba – už proto, že tam vznikají mnohé trendy předjímající budoucí dění u nás, na něž by bylo záhodno se připravit. Kniha Kryštofa Kozáka, vedoucího katedry severoamerických studií na Karlově univerzitě, deklaruje snahu porozumět dění v USA bez předsudků: „Současné závažné problémy uvnitř americké společnosti ukazují, že ne všechno je na USA hodno obdivu a automatického přejímání. Definitivně se tak můžeme rozžehnat s naivní představou začátku 90. let 20. století, že pokud budeme dělat všechno jako Američané, tak se tím naše problémy vyřeší. Začalo být velmi důležité rozlišovat, které aspekty fungování americké společnosti jsou stále vhodnou a lákavou inspirací, a kterých by bylo lepší se naopak vyvarovat.“

Pro období po roce 1989 byl typický obraz Spojených států jako nejspolehlivějšího garanta naší demokracie a suverenity, iluzi o americké všemohoucnosti a vševědoucnosti však rozmetaly nepovedené intervence v Iráku a Afghánistánu. Kniha připomíná také dnes už pozapomenutý konflikt ohledně stavby radaru v Brdech, v němž se tuzemští obdivovatelé Ameriky poněkud zesměšnili. Postkomunistické země patřily v minulé dekádě k těm, které nadšeně podporovaly jakékoli nápady amerických neokonzervativců (kteří tehdy dokonce začali Evropu dělit na „starou“ a „novou“, tedy lepší), a momentálně naopak přejímají mnohé recepty putinovského Ruska. Možná to není až takový paradox, jako spíše věčné hledání silného vzoru, který má zakrýt vlastní nejistotu.

Samozřejmě zdaleka ne všichni u nás byli po roce 1989 tím všemožně propagovaným americkým způsobem života nadšeni: kovbojský klobouk byl v polistopadových komediích základním atributem primitiva. Dost lidí už tehdy projevovalo spíše skepsi vůči novému velkému bratrovi, ovšem nikdo se jich moc neptal. Dnes zase nejsou mediálně vděčné postoje proamerické a z toho vzniká optický klam zásadní změny orientace. Často navíc nešlo o reakci na skutečnou podobu Ameriky, ale na domácí představy o ní: euroatlantickou orientaci naší země logicky podporují především ti, kteří vnímají polistopadové období pozitivně.

K Americe patří jak nejsilnější armáda světa, tak i velmi silná pacifistická tradice. Kozák tyto tradice personifikuje v osobách George Pattona a Allena Ginsberga a k tomu připomíná: „Z hlediska českých intelektuálních tradic je ostudné, že Češi nepatřili k nejhlasitějším kritikům mučení zajatců podezíraných americkými bezpečnostními složkami z terorismu. Česká vláda měla například dávno nabídnout Edwardovi Snowdenovi politický azyl, protože upozornil na závažné zneužívání moderních sledovacích technologií nikým nekontrolovaných bezpečnostních služeb USA. Invaze do Iráku, zřízení věznice na Guantánamu, zabíjení lidí bez soudu pomocí dronů a další flagrantní porušování mezinárodního práva byly v Čechách blazeovaně přecházeny, hlavně aby se americká vláda náhodou nenaštvala – třeba by nás pak nechtěla zachraňovat před Rusy. (…) Ti praví spojenci nejsou ti, kteří „drží hubu a krok“, protože za to pak dostanou cukřík – jsou to mnohem spíše partneři v dialogu, kteří sdílí určité hodnoty kritického uvažování a kteří se navzájem obohacují i nepříjemnými pravdami.“

K pozitivnímu obrazu USA mezi českými intelektuály paradoxně přispěla i kulturní politika minulého režimu – tím, že preferovala umělce a myslitele kritické vůči Bílému domu, utvrzovala nás v představě Ameriky jako země, kde svobodné myšlení jenom kvete. (Typickým příkladem byl vážně míněný návrh na Franka Zappu coby hlavního styčného důstojníka mezi oběma zeměmi.) Teprve až jsme se mohli seznámit s americkou popkulturou ve skutečné podobě nefiltrované železnou oponou, ztratili jsme mnohé iluze. Tolerance americké veřejnosti ke kýči a demagogii je podstatně vyšší než u nás, vzhledem k tomu, že „z amerického pohledu je kultura pouze jedna ze součástí ekonomiky a snahy o její ochranu či státní podporu jsou brány jako hřích proti volnému trhu.“


Profesoři a pistolníci

Kryštof Kozák zdůrazňuje individualismus jako výrazný rys americké mentality, který se projevuje například důrazem na právo nosit zbraň. Pro tamní společnost je také charakteristická nedůvěra ve státní instituce, jejichž fungování mnohdy nahrazují lokální a náboženské komunity a také autorita zákona, jež je podstatně vyšší než na starém kontinentu. To vede k tomu, že Američané mají sklon ze svých neúspěchů vinit spíše sebe než společenský systém, což může být někdy pozitivní (u nás je občas toho kverulantství a ublíženosti více, než je zdrávo), tento přístup však vede také k vyšší míře stresu, která se vybíjí bizarními způsoby. Izolovaní jedinci pak jen těžko mohou prosadit společný zájem a míra svobody, které se občan těší, je do značné míry závislá na výši jeho příjmu. Američané jsou značně citliví na pokusy o cenzuru, což vede k tomu, že se ve veřejném prostoru objevují různé monstrozity, ale zároveň praktikují dost silnou autocenzuru. Jejím projevem je i důraz na „politickou korektnost“, kterou však Kozák převážně obhajuje jako logickou reakci na společnost polarizovanou zkušeností otrokářství a občanské války, v níž některé výrazy jsou skutečně vnímány jako smrtelná urážka a je řada dobrých důvodů se jim vyhnout (jinak je věc vnímána v kulturně podstatně homogennějších společnostech evropských).

Autor vychází i z osobních zkušeností ze studia na University of California: „Ve škole nešlo příliš o rozšiřování obzorů či poznání, ale o získání takových zkušeností a dovedností, které umožní porazit ostatní v souboji na pracovním trhu.“ Ve skutečnosti jsou ovšem vysokoškolští absolventi zoufale zadlužení a bez reálné šance na slušné výdělky, takže odcházejí za prací do ciziny, dokonce i do České republiky. Pro současnou atmosféru je charakteristické, že „řada vzdělaných lidí v USA je pevně přesvědčena o tom, že jejich děti se budou mít hůř než oni sami. Navíc si pak myslí, že s tímto stavem nelze realisticky nic udělat – politický a ekonomický systém je tak zakořeněný v myslích lidí, že reálná změna je nemožná. Deziluze z Obamova prezidentství v tomto ohledu hraje velkou roli – řada lidí v USA si od Obamy slibovala opravdovou změnu, ve kterou by mohli věřit (byl to koneckonců jeho oficiální slogan), ta však rozhodně nenastala. Pak se stal prezidentem Donald Trump, což byla pro řadu spíše liberálních vysokoškolských pedagogů další velká rána – jejich celoživotní snažení o vzdělanější a informovanější populaci, která se nenechá zmanipulovat jednoduchými hesly, přišlo evidentně vniveč.“ Kozák poukazuje i na to, proč Obamova politika selhala: v situaci, kdy je stát proti velkým korporacím ve slabší pozici, musí sebelépe míněná snaha o regulaci ekonomiky skončit neživotným kompromisem, který nakonec poslouží jen jako další mediálně vděčný důkaz teze, že státní zásahy nikdy nemohou fungovat.

Pro americkou společnost je také charakteristická narůstající politická polarizace. Většinový systém vede k tomu, že příznivci demokratů a republikánů jsou odděleni geograficky i mentálně, sledují jen určitý typ médií, která je utvrzují v jejich postojích; ve většině volebních obvodů je předem rozhodnuto, která strana vyhraje, a narůstající kmenová mentalita vede k tomu, že umírnění kandidáti nemají ve volbách šanci na úspěch.

Ameriku potřebujeme jako spojence, nikoli jako protektora. Obě strany Atlantiku se od sebe mohou mnohé přiučit, pokud se povznesou nad pocit vlastní nadřazenosti, zároveň by se ovšem při zavádění novinek měl brát ohled na odlišný historický a sociální kontext. Je třeba umět rozlišovat, nenechat si vnutit primitivní stranickou optiku: „Jednoduchou cestou, která vede na rozumné stezce mezi Reaganem a Stalinem, je cesta větší občanské pozornosti a důslednosti ohledně veřejného prostoru, který zahrnuje jak vzdělání, tak zdravotnictví, veřejnou správu i samotná místa ve městech i v krajině.“

Kozákova kniha samozřejmě není prvním pokusem o esejistický pohled na USA očima evropského intelektuála. Kvalit Baudrillardovy Ameriky nebo Debeljakova Temného nebe Ameriky přeci jen nedosahuje; občas poněkud rozvláčně poučuje čtenáře o samozřejmostech (dalo by se trochu lacině zažertovat, že „objevuje Ameriku“), jindy až příliš zobecňuje osobní postřehy. Rozsáhlý výčet bakalářských a diplomových prací věnujících se USA a Severní Americe vůbec má také hodnotu především pro člověka z univerzitního prostředí. V knize se najdou i drobné chyby (například ke svržení atomové bomby na Hirošimu nedošlo 6. července, ale 6. srpna). Každopádně je nutno ji ocenit jako každou snahu o diferencovanější pohled na společenské otázky, byť tento postup nemusí publikum pokaždé vděčně přijmout.

Kryštof Kozák: České probuzení z amerického snu: Proč a jak se v České republice zabývat Spojenými státy. Karolinum, Praha, 2019.