Fejeton Kultura

Jak mi pomáhá, že pomáhám

Fejeton z míst, kam i císařpán chodí pěšky.

Poslední dobou chodím děsně rád čurat. Jako každé zacílené úsilí má i čurání přirozeně svůj vývoj; byly doby, kdy jsem se při každé návštěvě nejmenší místnosti cítil naopak velmi provinile. Ale začnu raději víc zeširoka. Jedním z projevů klimatické změny je sucho. Z kohoutku ale voda furt teče, hospodu taky nezavřeli. Děje se to prý v krajině. Normální obyvatel je tak odkázán na dramatické televizní záběry rozpraskané půdy a zoufalých zemědělců. Namalujte krajinu vašeho rodiště, zadávám studentům úkol a jako obvykle slyším, že tahle to má do lesa daleko a tamten nerad stromy. Jakmile si ujasníme, že domy, sloupy elektrického vedení, dokonce i bizarní satelity a dětské bunkry jsou součástí krajiny, máme problém, protože tím pádem se sucho týká i nás, a to přitom voda z kohoutku furt teče a hospodu taky nezavřeli. V Sýrii prý bylo sucho jednou z příčin válečného konfliktu a teď tam už osm let mnohde ani nemá, z čeho by teklo a co by se zavřelo.

Jako snad každý muž rád močím v otevřené krajině. Ten výhled, to zlatožilné propojení s šírou zemí, (snad jako paralela k vertikální stříbrné niti spojující lidské temeno s nebem), akt uvědomované sounáležitosti! Rozhodl jsem se tedy sounáležitě bojovat se suchem také na naší zahrádce. Pravda, zdravíte-li při tom sousedy za jedním i druhým plotem, často minete potřebný cíl. Nicméně pořád je to lepší, než plýtvat močí do porcelánové mísy, kde nadto ještě spotřebujete galon pitné vody, aby se zlato mísy nedrželo. Ano, nemáme na toaletě zavedenou užitkovou vodu, což je právě zdroj mých frustrací z vyměšování. Vracíme se tím konečně na začátek. Poslední dobou chodím děsně rád čurat doma. Ne že by se močení na zahradě zcela neosvědčilo, právě naopak; děti to přijaly za své rychle, žena je zvyklá z nespočtu dlouhých výprav cizími končinami, do boje proti suchu se na našem pozemku zapojují i cizí venčení psi a vratce se vracející hosté hospody, co nezavřela. Problém mé radosti z domácího močení spočívá v tom, že jsem se rozhodl bojovat s nedostatkem vody ještě intenzivněji. Nezadržuji vodu ve volné krajině, ale právě doma. Děti se ještě vejdou spolu do vany, koupou se tedy naráz. Poté vanu uvolní své mamince a po ní se do ní nořím já. Proti suchu bojuji od dětství, takže se rozhodně nekoupu každý den, přesto mě uhranulo, kolik kýblů vody po takové rodinné očistě z vany vytahám! A tedy, kolikrát nemusím použít záchodové splachovadlo!

Má to jen několik, abych tak aptudejt hantýrkou řekl, nekomfortních příznaků. Prostor před dveřmi na toaletu je neustále obestavěn kýbly s vodou obohacenou o naše vlasy, kůži, mýdlo, dětské pískoviště, atd., a vana zůstává naplněná týmiž poklady, neboť nemáme dost kýblů na její úplné vynošení. Což o to, mastný černající ráfek na stěnách vany další vodu na své odstranění nespotřebuje, postarají se o něj rybenky a člověk má navíc hřejivý pocit, že se ekosystém domácnosti zdařile rozrůstá, ale je tu ta obsesivní radost z čurání, rozumějte z čurání bez splachování! Mám totiž podezření, že jsem začal víc pít, pochopitelně jen proto, abych častěji zažíval tu rozkoš z boje proti suchu. Moje šetření na splachování je tak ohrožováno plýtvavým pitím a v konečném důsledku i větší poptávkou po vodě z vany!

Kdo by byl ochotný uskromnit se pro záchranu planety? ptala se rozhlasová redaktorka svých hostů a den před tím mi tutéž otázku položila moje blízká příbuzná. Cítím, že jedna věc je, co si myslím, že dělám, a jiná, co dělám skutečně. Přestože mi chybí smysluplné systémové opatření, svatý boj mě zatím v očích rodiny ospravedlňuje; hospitalizace doporučena nebyla. Na druhou stranu teď v něčem rozumím všem zavilým bojovníkům za zpochybnění svéprávnosti letenských demonstrantů, i vlastencům hrdě semknutým proti příchodu těch, kterým už nemá, z čeho by teklo a co by se zavřelo; vedou svůj svatý boj zdola, z domu, a mají z toho dláždění dobrými úmysly stejnou závisláckou radost jako já, když čurám. Všichni jsou v plné polní a všichni jsou ochotní uskromnit se pro záchranu planety. V některých případech je ale zkrátka stále lepší po sobě spláchnout.