Téma Kultura

Bez těla an sich

A COOL BREEZE, pohled do instalace, foto Martin Polák Ron Mueck: Muž ve člunu,2002, kombinovaná technika. Foto Petr Kovář Frank Benson: Lidská socha (bronz)_2009_bronz, polyuretanový akryl, olej. Foto archiv Galerie Rudolfinum

Trojí pohled na jednu výstavu – Dunja Slavíková, Petr Kovář a Jozef Cseres o výstavě pražského Rudolfina, A Cool Breeze.

Výstava v Rudolfinu má název A Cool Breeze a podle katalogu představuje nový přístup ke klasickému sochařskému námětu, k figuře. Autor katalogu, kurátor výstavy a ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma si zde klade otázku, zda je dnes v sochařství ještě možné použít lidské tělo jako prostředek vyjádření a zda může zobrazení figury přetrvat – po předchozí „svazující náloži“ v historii sochařství – jako nositel informací fixovaných materiálem.

Figurální zpracování této problematiky sedmnácti umělci patří „k těm nejprogresivnějším a nejinovativnějším příkladům současného sochařství. Výsledkem je konfrontace klasických estetických hodnot a modernistických forem se současným způsobem reprezentace identity a sociálních pozic uměleckého světa, kulturních hodnot a symbolik.“
Cílem expozice je tedy současná reflexe sochařského zpodobení tématu – lidské figury. Samotný název výstavy v angličtině, A Cool Breeze, sugeruje natolik inovativní a osvěžující proudění, pro něž by titul v češtině prostě nebyl dostatečně cool. Co svěžího, jaký vánek nás tedy ovane při návštěvě Rudolfina?
Na výstavě jsou zastoupeni umělci z několika světadílů. Převážnou většinou patří ke špičce dnešního uměleckého světa a trhu s uměním. Nejmladšímu účastníkovi Atharu Jaberovi je 37 let a dal by se charakterizovat jako politicky korektní shooting star (tedy budoucí klasik). Tito renomovaní světoví umělci starší a střední generace vyučují na nejlepších uměleckých vysokých školách, vystavovali a někdy působili také jako kurátoři na bienále v Benátkách, na Dokumenta atd. Vystavená díla jsou datována od roku 2003 až k roku 2017. Umělci jsou zastoupeni nejserióznějšími galeriemi, které vystavená díla také zprostředkovávají.
Klasická a vybraně komponovaná výstava v Rudolfinu okamžitě zaujme výběrem exponátů, čistou, citlivou a harmonickou instalací, která každému dílu garantuje vlastní prostor. Je zde k vidění mnoho zajímavého. Exponáty nejsou v konkurenčních pozicích, díla se vzájemně doplňují a posilují. Nelehká rozhodnutí, jak umístit jednotlivé objekty ve vztahu k prostoru a k sobě navzájem, jsou tu bravurně vyřešena. Nedostatkem je absence sálových textů, nezbytnost katalogu je zjevná. Katalog je přehledný, některé texty ovšem obsahově příliš mnoho nevyjadřují.

U objektů není pochyb o jejich kvalitě, prezentace je působivá, efektní, katalog je vcelku velmi zdařilý. Jsou tu prezentována díla stěžejních umělců, je tu zřejmé, že příprava výstavy si vyžádala spoustu práce. Nabízí se otázka, je-li zde zřejmé nové pojetí klasického sochařského námětu?

Důraz na materiál

Současné umění zrcadlí náš zmatený komerční svět, řízený stále výrazněji doktrínami politické korektnosti. Nicméně snaha oslovit tradici z hlediska dnešních post- post- post-prizmat se tu také projevuje. Dějiny světa stejně jako dějiny umění jsou cyklické, vnímání tradic se stále – a to nikoli lineárně – posouvá a umělci v budoucnu možná budou se stejným odporem zamítat současné umělecké dění, jako je dnes zamítáno akademické sochařství devatenáctého století a jeho fašistoidní a sociálně realistická kontinuita heroických figur 20. století. Kinterův ironizující památník na velkém soklu nepřináší nic nového a přes svůj název (Modlitba za ztrátu arogance) je nositelem čisté hybris současného nazírání. Není lepší než to, co kritizuje.

Poté, co konstruktivní umění již figuru definitivně zlikvidovalo, od 80. let se jí, díky George Segalovi a Duan Hansonovi, poznenáhlu podařilo přežít. Tato figura již nebyla založená na formálním akademismu, ale přiblížila se současným populárním žánrům všelijakých panáků a figurín a vedla přímou cestou k hyperrealismu (Mueck, Benson). Další vlna sochařů 80. a 90. let se dostala k figuře přes minimalismus (Balkenhol, Gormley), kdy se figura používá jako jednotka umístěná buď jednotlivě nebo v repetitivních skupinách, aby se vybudoval prostor či místo. Cítění figury jako individuálního protagonisty conditio humana je potlačeno soustředěním na materiál a na výrobní (tvůrčí?) proces. Objekty se většinově vyhýbají internímu zobrazování člověka, jeho bytí, jeho těla an sich. Jejich působivá materiálnost není materiálností lidské zkušenosti. Navíc se ozřejmuje stejný problém, se kterým se potýkala skulptura už od nepaměti, a to, že její médium je spojeno s reprodukcí. V dnešní době vystupuje tento problém ještě silněji tím, že mimo vábení k serialitě jsou všichni autoři zcela logicky zaujati novými technikami, s nimiž také pracují. 3D skeny, přístroje pracující s CNC atd. umožňují umělcům, kteří pracují tradičními metodami a používají tradiční materiály, užívat je jinak než v minulosti. Také dialog mezi objektem a tvůrcem se proměňuje a jen málokdy vnáší do díla vitalitu.

Procházka Rudolfinem

Procházka Rudolfïnem začíná v první místnosti se zeleně patinovanou, hravou variací na malou mořskou vílu od dvojice Elmgreen& Dragset, která je subverzivním zpodobněním symbolu Kodaně a zároveň slovní hříčkou na křestní jméno Dragsetova přítele. Skulptura nabízí mnoho interpretačních možností. Významná je hra se serialitou a s materiálem. Původní verze umístěná v plenéru je provedena v nerezové oceli, která vzbuzuje iluzi tekuté rtuti, ale dílo je vyrobeno i v malém měřítku, a to z mramoru. Australan Ron Mueck i přes precizní řemeslnou práci, která vyjadřuje silný cit a myšlenku, změnou měřítka způsobil, že jeho osamělého umělého člověka, který se nachází v opravdovém člunu, nelze přijmout jako iluzi reality. Instalace ztracené osoby v lodi bez pádla a na suchu je umocněna krásou architektury průchozí místnosti.

Nadživotní plastika bezhlavé baletky nejistého etnického původu od Yinky Shonibare balancuje na nukleárním oblaku. Kontrasty destrukce a světa umění a postkolonialistický příběh voskové batikové látky baletčina dresu a její tutu sukénky, která oslňuje krásou materiálu, nepřináší žádné poslání, je to půvabné a dekorativní. Sousedící baletka na soklu Stephana Balkenhola je soběstačná dřevěná figura v nadživotní velikosti, vytesaná umělcem. Jsou na ní viditelné zlomy, autor při výrazném pracovním procesu opracovává povrch, figura je polychromovaná, Balkenhol pracuje na svých skulpturách i jako štafíř. Kompaktní postava má ruce pevně opřené o boky. Není to žádný transcendentní model, žádná experimentální figura. Umístěním těchto dvou baletek do stejného prostoru nevzniká konfrontace, skulpturální hodnoty se jasně prosazují.
Instalace Palomy Varga Weisz, autorky radikálně konceptuální, dokonale zobrazuje mýtický obraz, ve kterém spojuje reálné prvky s imaginativním světem. Padající gigantická a zároveň neskutečně jemná ženská figura, tvořená lomenou drapérií s dřevěnýma rukama, nohama a Janusovskou hlavou, má jak zavřené, tak i přivřené oči. Ve stejné místnosti Stella Hamberg vystavuje patinovaná bronzová torza nohou v nadživotní velikosti. Její koncepty vsadily na citlivost k materiálovým a formálním stavům.

Ve velkém sále se představují skupinové reprezentace Isy Genzgen a Melika Ohaniana, Roger Hiorns zobrazuje figury v prostoru, visící a padající antropomorfní těla z různých odpadových materiálů, která se všelijak hroutí, zřejmě pod tíhou Heideggerových textů, kterými jsou snad vycpána. Pod schody je umístěna hyperrealistická plastika muže od Franka Bensona, perfektně zpracovaná digitálními prostředky, použitím umělých technologií. Štíhlá figura naznačuje kontrapostní pozici akademických modelů, její zmražená poloha a lesk povrchového zpracování připomíná dnešní pouliční tableau vivant.
Georg Herold se zabývá otázkou skulptury v prostoru, zde je kromě materiálnosti, pojednání ploch a spojů, zajímavá i hra se stabilitou plastiky. Fragmentovaná figura Christiana Hollstada z glazované keramiky evokuje archeologický nález, zdůrazněné genitálie a mumifikovaná hlava mají totemický charakter. Figura je působivá estetizací keramického materiálu.

Totemický je i sehnutý tanečník Thomase Houseaga. Monumentální plastika z kombinovaných materiálů, mužná postava pevně ukotvená v prostoru. Kolos heroických měřítek a pocitů vyjadřuje silné emoce, ale bez zbytečných řečí. Je to veskrze fyzická socha. Spojuje nadživotní měřítko s vitální hmotností, s živelnou kresbou. Stejně jako Boltenholm zanechává stopy vzniku, kovová kostra vystupuje z šablonovitých sádrových desek, kde plošnost kontrastuje s prostorovými dimenzemi. Zobrazení člověka a jeho opravdových pocitů; jeho grotesknost vzbuzuje strach i smích. Anthony Gormley a také Thomas Schütte jsou klasiky dnešní skulptury. Gormleyho figura z geometrických mnohostěnů má lehkost, klasický půvab i přesto, že je utvořena z těžkého materiálu. Schütte, který vždy znovu a znovu stylisticky vynalézá, vystavuje dva ohromné třímetrové válečníky smíšených etnik z naolejovaného konstrukčního dřeva; jeden má neporušenou hlavu a rozbité tělo, nohy jak od Giacomettiho, druhý drží kopí, oba mají na hlavě jakýsi škopek, podivně na sebe hledí, jako by si vyměňovali komentáře o našem, či v každém případě jejich, příšerném světě.
Co tedy svižného, čerstvého přináší tato bezpochyby velmi významná, skvěle instalovaná výstava, která bez patosu ukazuje výběr z nejlepšího, co dnešní sochařství nabízí? Všechno je politicky korektní, až na zcela nenaplněnou ženskou kvótu. Jako by se tu potvrdilo, že sochařská figurace stále trvá na konceptuálních kořenech, že převládají post-moderní pochyby a obavy, hyperrealismus je jako dříve závislý na iluzionistických pomůckách a umělci se stále koncentrují primárně na povrch a materiál. O současných otázkách reprezentace identity a o sociální problematice vymezených skupin a kulturních hodnot, jak se postuluje v katalogu, se dozvíme jen málo nového. Pravda je, že ke skulpturálnímu kánonu máme přidanou digitální technologii, která dokáže zázraky. Jen zřídka ovšem vidíme přínosné pokusy aktivovat naturalistickou prezenci figurativní sochy. Stejně zřídka jsme svědky snahy o zpodobení toho, jak by měla existovat sociálně emblematická lidská figura s její tělesnou zkušeností v současném světě.

A Cool Breeze, Galerie Rudolfinum, Praha, 25. dubna – 11. srpna 2019