Téma Kultura

Krásné politikum

Elmgreen a Dragset On (zelená) 2013 epoxidová pryskyřice, polyuretanový odlitek, metalický lak (měď), zelená patina, v pozadí Ron Mueck Thomas Schütte: Válečník, 2012, dřevo. Foto Petr Kovář Melik Ohanian: Dívky z Chilwellu - Pozastavené jednání. 2014, 3 samostatné postavy v sádře, kombinovaná technika. Foto Petr Kovář

Trojí pohled na jednu výstavu – Dunja Slavíková, Petr Kovář a Jozef Cseres o výstavě pražského Rudolfina, A Cool Breeze.

 Za metaforickým názvem „A Cool Breeze“ (Svěží vánek) se skrývá ambiciosní výstavní projekt. Je to nesporně kvalitní výstava, její kurátor Petr Nedoma v ní klade aktuální poetické otázky figurativního sochařství s přesahem do ožehavých sociálně-antropologických témat, jaké umělci, pracující s koncepty těla a tělesnosti, odjakživa rádi řeší. Z hlediska sedmnácti přizvaných autorů není Nedomův výběr nejreprezentativnější, chybí mi v něm třeba Robert Gober, z mladších Berlinde De Bruyckere či Doreen Garner i mnozí další, jež tam měli nebo mohli být, výstava však jistě měla své limity (prostorové, finanční, apod.), a tudíž musíme být organizátorům vděční za takovou, jaká je, protože je prostě skvělá a výpravná. A vkusně nainstalovaná. Prostřednictvím asi dvou desítek vhodných ukázek z toho, co je dnes v klasickém sochařském kumštu „in“, nám odhaluje introvertní hlubiny a přibližuje extrovertní projekce lidské tělesnosti, která bývá často traktována v interdisciplinárních souvislostech a rodových, eugenických a multikulturních kontextech.

Sochařská reprezentace lidské figury přešla od starověku po dnešní infověk od schematického znázornění přes organické formy, její prostorová usouvztažnění, destrukci a dekonstrukci, různé podoby bodyartu a performance, plastinátové readymades až ke konceptuálním konstrukcím a nehmotným projekcím. Tuto vývojovou trajektorii doprovázely různorodé estetické ideály, zobrazovací kánony, poetické konvence, psychologické reflexe a etické předsudky, jež střídavě brzdily nebo urychlovaly rozvoj žánru. Jakkoli, v dnešním pluralitním světě je už lidské tělo vnímané spíš jako nelineární systém odolávající strukturalistickému uchopení. „Je to figura, nikoli struktura,“ poučil nás Gilles Deleuze, když interpretoval malířské dílo Francise Bacona. A Roland Barthes nabídl tělo (včetně svého vlastního) jako metaforu pro nekonečný text – nástroj na identifikaci monstra totality. Když jsem se v Rudolfinu procházel mezi exponáty výstavy, honily se mi hlavou zejména myšlenky těchto dvou velkých filozofů. Zároveň jsem si však uvědomil, jak byly poplatné uměleckým konceptům (Arcimboldo, Artaud, Bellmer, Bacon, aj.), formulovaným bezprostředně tělem a masem, skrze percepty a afekty, jež předcházejí interpretačním distancím a zaručují reflexivní diference.

A CoolBreeze je pestrá výstava z hlediska estetiky, poetiky i tematické angažovanosti. Zahrnula radikální i umírněnější přístupy k médiu i k tělesnosti jako sociálnímu fenoménu. Někteří umělci využili lidské tělo jako antropomorfní text, v němž byly zapsané kontroverze a dilemata naší pluralitní situace. Polyfrenickou a tekutou identitu mnoha dnešních lidí nejlépe vystihovaly výstřední figuríny Isy Genzken. Inscenované v uzavřeném kruhu v koutě sálu, skýtaly bizarní pohled zvenčí na uzavřený svět pozérů a odlidštěných simulaker a symbolizovaly společnost spektáklu, transvestitismu, pokrytectví a přetvářky, jak ji svého času trefně diagnostikoval Jean Baudrillard. Jinou podobu odcizení vyjadřovaly realistické sochy Melika Ohaniana, umístěné v těsném sousedství. Postavy pracujících žen v životní velikosti, vyvedené v neutrální bílé sádře, vznikly podle dobových fotografií z 1. světové války, kdy byly ženy nasazovány do zbrojařského průmyslu. Jejich nepřítomné pohledy, zachycené při životu nebezpečné manipulaci s bombami v továrně, odrážejí obludnou zvrhlost válečné mašinérie, v níž jsou lidské bytosti degradovány na vyměnitelné součástky strojového mechanismu. Instalace, přestože vypadá jako absurdní památník, fakticky žádným památníkem není; její záměrem není připomínat historické události, nýbrž je ztělesnit v umělecko-estetickém monumentu. Ještě absurdnější monument vztyčil v Rudolfinu Krištof Kintera. Jeho Modlitba za ztrátu arogance je uštěpačnou perzifláží falešného patosu, dílo, jež se neštítí extrémně „zhovadit“ lidské tělo a zpochybnit i samotné sochařské médium. Spolu s dvěma „heideggerovskými“ oběšenci Rogera Hiornse a levitující Padající ženou od Palomy Varga Weisz patřína výstavě k nejextrémnějším příspěvkům.

Antikizující, resp. klasicizující tendence reprezentují tři díla – Mramorová figura od Athara Jabera, bronzová „živá“ socha od Franka Bensona a mužský akt On od dua Elmgreen & Dragset. Všechny jsou nádherné ukázky posunů v reprezentaci nahé mužské figury, polemizují s historickými konvencemi v její zobrazování, zbavujíce se genderových, etických i estetických klišé, aniž by rezignovaly na krásu. Dvojice kolosálních dřevěných Válečníků od Thomase Schütteho, monstrózní Sehnutý tanečník Thomase Houseagoa a keramický Koupající se od Christiana Holstada jsou zase důkazem, že remytologizace a ritualizace se v umění ještě pořád těší oblibě. Přestože tato tři díla spojuje silně expresivní vzhled, estetika jejich autorů se výrazně liší. Zatímco Schütte vsadil na účinnost groteskní nadsázky, Houseago na art brut, Holstadův výraz osciluje někde mezi modernistickou destrukcí a exotickým primitivismem.

Jedním z nejpřitažlivějších děl výstavy byla instalace Rona Muecka Muž ve člunu. Kombinace hyperrealismu s ready made zaujme již na první pohled proporčním paradoxem. Nahý muž, sedící v přední části skutečného člunu, je nepřiměřeně malý ve srovnání s plavidlem, co ještě víc zvýrazňuje jeho existenciální samotu, zračící se v nepřítomném pohledu, letargické poloze a odevzdaných gestech. Navíc je zoufale nahý. Ačkoli v dokonalém hyperrealistickém ztvárnění ze sklolaminátu, avšak nepřirozeně zmenšený, vzbuzuje v divácích empatický soucit. Vypadá jako podivná rekvizita, která k nám doplavala odnikud.

Na výstavě A CoolBreeze je nejsympatičtější to, že ukazuje lidské tělo jako citlivé politikum a zároveň představuje různé estetické a poetické strategie, jak ho vhodně reprezentovat v podmínkách multikulturalismu, genderových reflexí, zmnožené identity, genetických experimentů, reprodukčního lékařství a kosmetické chirurgie a nezříct se přitom krásy, jež se v konceptuálním (resp. post-, či neokonceptuálním) umění příliš nenosí.

A Cool Breeze, Galerie Rudolfinum, Praha, 25. dubna – 11. srpna 2019