Kultura a umění Kultura

Uprostřed Evropy, ale na konci světa

Zrušená továrna Bieltex, která se v knize stane místem mariánského zjevení. Foto Wikimedia Commons

Osm a půl povídky polského prokletého prozaika coby výpověď o jednom zapomenutém kraji.

Polský spisovatel Hubert Klimko-Dobrzaniecki (*1967) prožil na současného literáta nezvykle pestrý život zahrnující nejrůznější školy, profese i bydliště – a také ve svých knihách vystupuje v roli člověka, který zná svět a nedělá si o něm žádné iluze. Už dříve jsme mohli v češtině číst jeho knihu Samota, hořkou zpověď „zbytečného člověka“ postindustriální a postfaktické doby. Letos vydaná povídková sbírka Blázen je naproti tomu výrazně polyfonní, ale celkový pocit života jako špatného vtipu přetrvává.

Dějištěm je autorovo rodné dolnoslezské městečko Bielawa (závěrečný dovětek navíc poukazuje na autobiografickou a v jistém směru i arteterapeutickou motivaci textů: „(…) konec světa začíná tam, kde končí láska“). Povídky se tak odehrávají v kraji, kde se neustále posouvaly hranice a střídaly režimy, lidé však vedli pořád převážně fádní životy. Každá postava má v sobě nějakou psychickou odchylku, kterou však není radno dát najevo, aby se člověk nestal terčem pohrdání a posměchu. Hlavním tématem je bezvýchodnost periferního života a snaha nějakým způsobem se z něj vymanit, která však věci zpravidla ještě zhoršuje. První povídka se odehrává ještě v době, kdy v kraji pod Sovími horami žili převážně Němci, v těch dalších je už nahradili pováleční přesídlenci z Polska, Řecka či ještě dálnějšího východu. To se odráží na celkové atmosféře provizornosti a vykořeněnosti, vedoucí až k zoufalé snaze bezuzdně užívat života bez ohledu na následky. „Německé hroby zarůstaly trávou, nápisy na náhrobcích vybledly, lidé v noci odnášeli mramorové desky, opilci močili, kde se dalo, stromy usychaly a nikdo se o to nechtěl starat. Pak se město rozhodlo, že hřbitov srovná se zemí. Netrvalo dlouho a na místě hřbitova vznikl park. Dali tam hezčí stromy, na místě bývalých hrobů naseli trávu, vysadili macešky, postavili několik laviček. Lidem se ta záměna hřbitova za park spíše nelíbila a zdaleka se mu vyhýbali. Kdysi tu byl opuštěný hřbitov, teď jsme tu měli ponurý park.“

Klimko-Dobrzaniecki píše stroze a věcně, bez zbytečného krasořečnění, jeho texty připomínají černé anekdoty s lehce absurdní pointou. Lidé jsou v nich vždy nějakým způsobem zvrácení, amorální, antihrdinští, opakujícími se motivy jsou bolest, nemoc, krev, maso – vše prostupuje animálnost, duchovní zájmy jsou v tomto prostředí vyhrazeny pouze bláznům. Chybí soucit s postavami, pokud se objevuje humor, má podobu sžíravé ironie jako v popisu tureckých záchodů na bielawském nádraží: „Ten, kdo toaletu použil, připomínal skokana na lyžích Fortunu, letícího si pro zlatou medaili na olympijských hrách v Sapporu.“ Ovšem ten pesimismus časem působí až monotónně a autorův sarkasmus se místy překlopí až do cynické misantropie. Někdy je tu až přemíra slovního siláctví a vypravěč jako by se příliš opájel absolutní mocí nad osudy postav.

Z celkově depresivního ladění se vymykají jen dvě povídky. Stříbrná střela poněkud připomíná prózy Karla Poláčka sugestivním vylíčením pozdvižení, jaké za starých časů způsobil na maloměstě příjezd cirkusu, ale také zde mají nezávazně vyhlížející chlapecká alotria drastické vyústění. Povídka Touha vypráví o místním učiteli, který celý život touží překonat hranice, byť by to bylo jen do nedalekého Broumova; je to samozřejmě do značné míry metafora, ale i Československo tehdy Polákům připadalo jako země zaslíbená a navzdory okázale zdůrazňovaným vazbám mezi spřátelenými státy byly jejich hranice velmi přísně hlídány. Polští intelektuálové ostatně dost často projevují okázalou náklonnost k Čechům, která nás poněkud přivádí do rozpaků, čím jsme si ji vlastně zasloužili – snad tradičně ležérním vztahem k vlastenectví a náboženství? Autor ostatně v povídce Zázrak nemilosrdně ironizuje polský bigotní katolicismus, jehož hlavním myšlenkovým obsahem je nenávist k celému světu. Víme ovšem, že i v naší zemi jsou místa obdobně bezútěšná jako Klimkova Bielawa, byť máme sklon na ně zapomínat…

Hubert Klimko-Dobrzaniecki: Blázen. Přeložil Jiří Červenka. Větrné mlýny, Brno, 2019.