Počteníčko: Jak byla zničena Sodoma
Ivan Kříž, v 50. letech jeden z nejstalinističtějších literátů a úředníků Svazu československých spisovatelů, napsal v roce 1968 román Pravda o zkáze Sodomy, v němž v podobenství starozákonního příběhu o Sodomě a částečně i v archaickém stylu tehdejších textů autobiografickými ústy někdejšího kritika režimu v Sodomě a později jeho hlavního propagandisty, písaře Difata, odvyprávěl příběh o ničivé technologii moci. Román později s velkým úspěchem znovu vyšel v roce 1992 jako podobenství o panzersocialistickém režimu – aniž si tehdy kromě několika málo vizionářů (Karel Kryl, Egon Bondy) kdo všiml, že už se vlastně hodí i na nově vznikající moc. Ivan Kříž, který za minulé normalizace nemohl publikovat, se za té současné také odmlčel. Žije na rodné Vysočině a na podzim oslaví 97 let.
„Jak strašný oheň!“ vydychl Lot po mém boku.
„Myslíš oheň?“ obrátil jsem se k němu. „Ale víš přece synu, že to není požár, co ničí Sodomu. Ten, jak se mi zdá, pouze dokončuje práci, kterou dávno předtím započali lidé. Pokud jde o mne, skláním odevzdaně hlavu před ohněm i vodou, ale za skutečně zhoubný živel pokládám lhostejnost, tu hroznou ústupnost nás lidí před násilím, náš hromadný souhlas s pácháním zla, jež se nás přímo netýká. Ale je to jen zdání, opravdu jen zdání, ta podlá důvěra, to spoléhání, že se můžeme bezstarostně spojit k ničemnému cíli, schvalovat zlo a myslet si, že nám osobně se vyhne. Mám dosud plné uši toho Vzhůru na Betsur, toho jásání a přitakávání zvrhlé myšlence, toho bezhlavého opakování výhrůžek, které vymysleli jiní – tady vidíš konec, Lote: Nepřátelské město Betsur přišlo, tiše a neviditelně se přiblížila a vzalo si nás.“
„Betsur?“ žasl Lot.
„No dobrá, tak tedy zlo, které jsme tím jménem označili. Tento Betsur…“
„Betsur?“ opakoval stejně.
„No dobrá, dobrá, tak tedy toto zlo, které jsme zplodili a přivedli na svět, a potom nevěděli, jak se ho zbavit a čím se proti němu obrnit – toto zlo nás teď požírá a stravuje a ničí. Neboť boj je svým způsobem i ztotožněním. Proti své vůli přejímáme vlastnosti svých nepřátel, a to i tenkráte, jestliže jsme si je pouze vymysleli. Neměl bys na to nikdy zapomenout, Lote!“
„Na co?“ nechápal.
„Že se nevyplácí probouzet zlo a strach, který přivedeme na svět pod jakoukoliv záminkou, vždycky nakonec zasáhne i nás samotné.“
„Máš pravdu,“ souhlasil. „byl to zejména strach, co nás změnilo a posléze i zahubilo. Strach ničivější než požár."
„Jsem rád, že tak dobře chápeš, co jsem ti potřeboval zdůraznit, synu. Má-li být tvůj odchod ze Sodomy vykoupen a ospravedlněn, pak nezapomínej, že jsi povinen odevzdat tuto zkušenost a toto varování všem, které potkáš. Neboť věru, živly jsou tiší laskaví beránci proti zlu, které dokáže rozpoutat člověk proti člověku.
Člověk sám proti sobě,“ dodal jsem po chvíli. „Nezapomeň odevzdat ostatním toto varování.“
„Jaké varování?“ optal se Lot snaživě.
Ivan Kříž: Pravda o zkáze Sodomy. U nás v ráji, Praha, 1992.