Téma Domov,Věda,Kultura

Potřebujeme posvátná místa?

Měly by existovat prostory, které prostě budou charakteristické a funkční svým vyhraněným symbolickým poselstvím.

Existují v dnešní společnosti místa, jež bychom mohli považovat za posvátná? Posvátné je spjato s pietou a s nepřekročitelnými omezeními? Se „zvláštním režimem“? Mají taková místa smysl – a proč?

Když se koncem června objevila v Lidových novinách zpráva o vyhrocení situace v Památníku Lidice, které tam způsobilo natáčení klipu trash metalové kapely Arawn o lidické tragedii, položil jsem krátce nato na Facebooku okruhu svých „přátel“ jednoduchou otázku: Metalový klip v lidickém památníku – ano, či ne? S dovětkem: Prosím jen o ano či ne, pokud se rozhodnete zareagovat. Díky.

Malá anketa jako zrcadlo pozic

Někteří v tomto duchu odpověděli, další posunuli věc do jiné polohy – nabídli mi ukázky umělecké produkce na jiná traumatická témata z historie (třeba genocida Arménů) či diskutovali o dalších aspektech oné otázky.

Každý zareagoval na to, co vnímal jako podstatné, či co do toho spontánně promítal. Přestože jsem tedy vlastně nedostal jednoznačný soubor odpovědí, celý ten svazek komentářů je pro mne velmi cenný jako obraz širší duchovní situace. Shrnu jen orientačně čísla - na můj status s otázkou jsem získal během týdne celkem 85 komentářů. Z toho zhruba polovinu (42) bylo možno považovat za odpovědi typu ano/ne, 3 zněly „nevím“ nebo „záleží na kontextu“ a zbytek byly diskusní příspěvky. Z převahy odpovědí typu „ne“ (dvakrát tolik co „ano“) neodvozuji nic reprezentativního o stavu celé společnosti, ale jen o povaze mé reagující komunity.

Spíše než početní výsledky mne však zaujaly různé přístupy k důležitému tématu, jímž je bezpochyby vztah ke společensky závažným symbolům a k nakládání s nimi.

Někteří diskutující označili mou otázku za nekorektní, demagogickou či manipulativní, dokonce i za hru na primitivní stereotypy (podprahové oživování nechuti „normálního člověka“ k metalu). Dokonce byla moje otázka označena za pokus zavést cenzuru (tedy hodnocení hudebních žánrů dle nějaké „závadnosti“).

V zásadě lze říci, že se na této jednoduché a ostré hraně vyjasnilo, kdo kde stojí, co v čem vidí a co pak hájí. Jedni hájili prostor s jeho výjimečností a tím i s omezeními, druzí hájili právo uplatnění hudebního žánru bez ohledu na kontext. Jediný ústupek této strany spočíval v tom, že by se hudební počin posuzoval individuálně a buď by z hlediska kvality obsahu prošel, nebo ne (tady samozřejmě vzniká troufalá otázka – a kdo je kompetentní posuzovat tuto stránku věci?). Možnost uplatnění však dle druhé strany existovat musí, abychom byli korektní a nikdo nebyl ve své svobodě omezován.

Co je vlastně posvátné a jaký je jeho smysl?

Ano, „chyba“ byla i na mé straně, neupřesnil jsem v otázce, co chápu pod pojmy „Lidice“ a „metal“, protože jsem měl za to, že to ostatní vnímají jako já. Nu, nestalo se a já musím zopakovat: V té otázce mi nešlo primárně vůbec o kvalitu hudební produkce, ale o to, zdali tak výraznou hudební energii s takovým pietním prostorem vůbec spojovat. Chtěl jsem získat zrcadlo toho, jak tento problém vnímá širší publikum. Jako svého času profesionální hudební dramaturg doufám, že nejen já, ale i další posluchači chápeme například rozdíl mezi biblickým žalmem, prosetým věky a zpívaným prostým způsobem, a individuálním expresívním písňovým či hudebním sdělením. Zajímalo mne také, jak moc jsme ochotni připustit možnost, že existují či by mohla existovat „místa se zvláštním režimem“, například výsostně pietní (nebo liturgická), tedy svým způsobem „posvátná“. Na posvátných místech prostě není povoleno vše, čeho se lidská individuální tvořivost dobrala, protože jejich existence vychází z hodnotového zaměření skupiny lidí, kteří je zbudovali či užívají a spojuje je intenzívní (až existenciálně) vnímání určitých symbolů a duchovních pravidel. Mám za to, že i city takových lidí jsou – když už jim nepřisoudíme žádné další zvýhodnění (například válečné oběti či hrdinové) – přinejmenším hodny naší úcty. Už proto, že jsou to naši rovnoprávní občané.

Z mnohých podobných minulých diskusí, které se například týkaly používání symbolů jedněm lidem drahých jinými lidmi v kontroverzních uměleckých dílech, se vyprofilovaly dvě názorové skupiny. Ta mediálně hlasitější obvykle byla ta, která hájila právo na individuální sebeprezentaci (například uměleckou) před právem na úctu a pietu. V oblasti umění se cíl jejich snahy opisuje formulací „tvůrčí či umělecká svoboda“, která by měla být absolutní a nedotknutelná. A teprve až se umělecký akt veřejně odehraje, tak podle povahy vzniklé rezonance se dá říci něco o jeho kvalitě.

Tento postoj souvisí s moderním vnímáním role umění v otevřené pluralitní společnosti. Jeho cíl se nezřídka redukuje na „vyvolání reakce“. A to i v oblasti veřejných prostor. Že je ta reakce bolavá, vyvolávající emoční trauma či pocit ponížení, to nehraje roli. Dokonce někteří tvůrci a kurátoři s tím kalkulují. V případě emočně rozcitlivěných je taková reakce obhájci tvůrčí svobody považována za projev jisté psychické nedospělosti a nezralosti. Přirovnávají ji k diagnostickému aktu, který identifikuje komplexy nebo traumata, se kterými by se dotčená strana měla nejlépe sama vypořádat a neobtěžovat tvůrce svými obstrukcemi. Tento přístup má teoreticky jistě něco do sebe. Zjevování pravdy, zvláště pak nepříjemné, je často provázeno bolavými reakcemi. Jenže tady se dostáváme do roviny, jež by měla být spíše vyhrazena kompetentní výchově nebo psychoterapii než uměleckým či politickým gestům ve veřejném prostoru. Vzdělávání i terapii, pokud mají mít smysl a nějaký výsledek, nesmí totiž chybět jedna podstatná složka – a to je láska a úcta k člověku, jemuž něco nepříjemného sdělujeme nebo jej chceme někam pohnout.

Posvátné i profánní se doplňují

Ukazuje se nakonec, že ani umění a politice by se úcta k člověku neměla vyhýbat, jinak jsou následky jejich činů problematické. Bez vnitřní laskavosti jsou umění i politika druhem duchovní agrese. Tu agresi samozřejmě nezřídka produkují lidé, kteří také nějakým traumatem či deprivací trpí a myslí si, že od ní osvobodí sebe (nebo své okolí) tvůrčím aktem. Na to mají pochopitelně právo. Ale pokud to myslíme s naší demokracií vážně, tak bychom měli vedle umožňování svobodných gest umožňovat i účinnou obranu proti nim, protože svoboda sama o sobě, bez lásky a bez hlubšího étosu, není automatickou zárukou dobrého konání. A city jakéhokoli člověka by neměly být zraňovány.

Dokonce by prostor – jak fyzický, tak psychický – měl být strukturován tak, aby bylo jasné, že existují místa profánní (parlament, umělecké a akademické scény atd.), kde dochází k duchovním střetům a pak místa posvátná (pietní, liturgická, intimně privátní, ale také vybrané přírodní lokality), kde je naopak duše v bezpečí a může čerpat síly, kotvit svou rozkolísanost a vnímat hlubší řád věcí. Obojí je neobyčejně důležité pro rozvoj zdravé psychiky – jednotlivce i společnosti. Bez existence posvátného se svět stává bojištěm, jehož společným jmenovatelem je na jedné straně všudypřítomná snaha prosadit se a na straně druhé existenciální úzkost. Tu podle svého založení a dispozic jeden typ lidí řeší více či méně vědomou agresí, druhý naopak obranou se všemi průvodními zátěžemi na psychickém i fyzickém zdraví. To není cesta pro zdravý vývoj společnosti jako celku.

Ve svém pohledu pracuji se dvěma krajními situacemi – profánní místa bez omezení a posvátná místa s omezeními. Ve skutečnosti se nutně musí rozlišit škála míst s rozličným stupněm omezení či individuální svobody. To je otázka obecně dramaturgická a v životě se to také děje. Například jsou umělecké scény, kde je možné téměř vše, a scény placené z veřejných peněz, kde musí fungovat nějaká dramaturgická koncepce či oponentura, která zohledňuje zájem veřejnosti jako celku. Míra rozlišenosti takových prostor, stejně jako jejich důsledné provozování je odrazem politické a sociální kultury.

Ale já bych rád zůstal u té možnosti, že by měly existovat prostory, které prostě budou charakteristické a funkční svým vyhraněným symbolickým poselstvím (Lidice jako symbol nejhrůznějšího systémového genocidního jednání v dějinách jsou příkladem par excellence) a tím také svými dramaturgickými omezeními. A budou vždy takové, podobně jako každodenně vycházející slunce či měsíc. Výhodou by bylo jak to, že tam člověk najde jasné historické, sociální, náboženské či etické sdělení, tak i to, že jednotlivec ve vedení neudělá svévolný a nekompetentní přešlap, který poškozuje poselství onoho místa, jako se to stalo v Lidicích.