Sedmnáct haiku rozv(o)lněných mořem
Náš redaktor Tomáš Koloc se minulý týden ve skupině poutníků vydal na pouť Lužicí, východem Německa a polským Pomořanskem, o níž v budoucnu KN uveřejní reportáž. Nejdůležitější z cesty byl pro něj však fenomén moře, které autor nepotkal řadu let a na Baltu je potkal vůbec poprvé. Zapůsobilo na něj silou, která zrodila i tyto rozv(o)lněné verše.
Za mnou poledne: Polsko,
nalevo západ: Němci,
napravo východ: Rusko,
přede mnou půlnoc: moře!
Celý den jsem ležel v moři:
celou noc se mnou vlny
hýbají ze strany na stranu.
Moře.
Bůh v noci oddělil vodu od nebe
světlem obzoru
a ohněm čínských svíček štěstí.
Moře zalévá
kůru vlnolamů
že řasy na nich jsou jak orchideje.
Moře. Plavu.
Z vlnolamu
odlétá malý racek.
Moře:
rackové kolébající se ve vlnách
jak plastikové kachničky.
Moře:
voda před sebou hrne
bělostná moříčka kapek.
Moře. Vlna
pokládá kůly vlnolamů
jako domino.
Mořská pláž:
záběry písku vypadají
jak letecké snímky skalních měst.
Mořská pláž po ránu:
od obzoru k obzoru
stopy racků.
Moře dětské:
dychtivý pohled
němých očí.
Moře turistické:
kopeček zmrzliny
v moři písku.
(Rodina jde po břehu moře
v čele ji otec
točí ze selfie sticku.)
Sudetské moře:
zamřížované moře
v domě na prodej.
Moře: voda a síla.
Písek: posel stříbrného větru.
Padesát let
po lidech na Měsíci
tři lidé dorazili k moři.
Bože,
Tvou velikostí je moře…