Komentář Zahraničí

Vztyčený Johnson, zbořený de Gaulle

Padlý generál v Évreux.

Reflexe dvou politických událostí minulých dvou týdnů.

Minulé dva týdny jsem byl na zahraniční cestě, a díky tomu, že jsem s sebou nemohl vzít počítač a můj mobil neumí přijmout ani MMS (čímž čtenáře prosím, aby mi je neposílali), natožpak internetový signál, veškerá moje povědomost o světovém dění se omezila na informaci, že představitel kováře Barana z filmu Je třeba zabít Sekala Olaf Lubaszenko ztloustl a opět zhubnul – kteroužto novinku jsem si přečetl na titulním snímku trafiky Polo v polském Rewalu. Po návratu se na mě z českého mainstreamového tisku nahrnuly především zprávy podobné informační hodnoty. Přesto jsem (i díky sociálním sítím) zachytil jednu událost, kterou chci nasvítit tak, jak to pravděpodobně nikdo jiný neudělá, a jednu, ke které se v českém tisku vyjádří asi jen málokdo…

Radost z nového britského premiéra

Minulou středu, 24. července, se britským premiérem stal bývalý starosta Londýna a ministr zahraničí Boris Johnson. Mám radost. Proč? Protože Johnson je po tatínkovi turecký Čerkes (potomek sultánova ministra vnitra Ali Kemala), Francouz a Němec. (Je potomek britského krále Jiřího II. z Hannoveru a prvního württemberského krále Friedricha I., který se narodil v dnes polském Trzebiatówě, jímž jsem v pondělí projížděl… Po něm je Johnson šlechtic s rodovým přídomkem de Pfeffel.) Po mamince je Johnson vnukem Helen Tracy Lowe-Porter, která pomohla udělat světové jméno Thomasi Mannovi jako jeho první překladatelka do angličtiny (byla Američanka ruskožidovského původu a pro ruskou tradici, která se po ní v rodině udržuje, dostal nový premiér jméno Boris) a vnukem Eliase Averyho Lowa, významného znalce starých písem, který byl Američan litevskožidovského původu (snad po nich Johnson získal talent, s nímž se po vystudování těchto oborů stal uznávaným odborníkem v oblasti anglosaské a latinské filologie). Johnson se narodil během návštěvy svých rodičů u dědečka v New Yorku a do roku 2016 tak měl kromě britského i americké občanství (kterého se vzdal až jako britský ministr zahraničí).

Jaký nádherný exponát do mé sbírky etnologicko-genealogických synchronicit!

(Johnsonova premiérská funkce pak bude zcela jistě perlou do mé sbírky strašlivých historických průšvihů.)


Vstanou noví de Gaullové?

Předminulý pátek 19. července zbourali noví obyvatelé Francie ve městě Évreux v Normandii pomník někdejšího vůdce francouzské zahraniční války proti Hitlerově nadvládě a prezidenta Charlese de Gaulla (záběry destrukce zde). Roznětkou pro výtržnost bylo finále Afrického poháru národů (tj. mistrovství Afriky ve fotbale), v němž Mali vyhrálo nad Senegalem 1:0. Při zhlédnutí záběrů jsem si vzpomněl jednak na naši hokejovou krizi v roce 1969 a jednak na to, co generál de Gaulle znamenal pro Alžír a částečně i pro Senegal, někdejší francouzské kolonie, jejichž vlajky během výtržnosti zavlály. Je skutečností, že generál de Gaulle (jehož „armádě Svobodné Francie“ my Češi spoluvděčíme za svou národní existenci a znovuobnovení své země po 2. světové válce) než dal z nutnosti své koloniální říši samostatnost (respektive předtím, než si z neevropských součástí Francie, jejichž státní správu ponechal jejímu osudu, ponechal jen podniky zpracovávající tamní přírodní bohatství) provedl v Alžíru jednu z nejkrvavějších genocid francouzské koloniální historie a těsně před opuštěním země provedl na jihu Alžíru první francouzský test atomové bomby. Spad z tohoto výbuchu měl vliv na celou tehdejší středozápadní Afriku včetně Senegalu. V tomto smyslu je jistě reakce demonstrujících pochopitelnější, než když noví, často ilegální migranti ze zemí, jako je Kosovo, kteří by za normálnějších okolností (jež - jak musí uznat každý kriticky uvažující člověk - v jejich vlasti představoval už spíše de Gaullův současník a bojový přítel Josip Broz Tito) ve Francii vůbec neměli být, bezdůvodně ničí okolí Calais, Rennes a dalších francouzských měst. Co je však nepochopitelné především, je faktické nezasáhnutí francouzské policie, která je naopak v případě demonstrací žlutých vest za sociální práva tak brutální, že už to stálo deset životů. Připomíná mi to československý vládní rozkaz „největší ohleduplnosti“ při řádění německých henleinovců v českém pohraničí 30. let, zatímco do nezaměstnaných všech národností, kteří tehdy za svá práva demonstrovali (i v Sudetech) se tehdy u nás tu a tam „nedopatřením“ i střílelo. Kdo zná historii, ví, co tehdy následovalo…

Daladierovský postoj mnichovanství dnešního francouzského státu (dnešní francouzský premiér Philippe je synchronně křestním jménem taky Édouard - stejně jako Daladier) si svým stejně nerovným postojem ke žlutým vestám versus destruktorům de Gaullovy sochy koleduje o to, že se může stát, že přijde nová válka, z níž vstane nový de Gaulle, který se namísto dnešních Daladierů opět stane hlavou státu, jenž svou policii tentokrát nechá jednat padni komu padni (což de Gaulle vždy dělal) - a za to (ne za jeho genocidy!) mu bude na místě odstraněného generála z 20. století postavena nová socha…

Je-li ještě čas, prosím spolu s Čapkovým doktorem Galénem maršály dnešního světa, aby se to nemuselo stát – aby tento vývoj zvrátili!