Fejeton Kultura

Babiččí léto

Autofoto Zuzana Krejčí.

Do jakého času napíšeš příběh? Do jakého času se narodíš? Do jakého času porodíš své děti? V jakém čase odcházíš? V čase, kdy Chronos protíná Kairos, se jedeme rozloučit.

(Umírající. Jsou krásní, když odcházejí jako květiny, jako moře. Na stole trochu poklizeno. Jejich těla dostávají sněhobílá křídla.)

Cesta je lemovaná sluncem, ozářenými vršky stromů, perlivým vínem Teraso, zbloudilou bolestí hlavy, zvukem hracího strojku, který si nastavil starý pán jako zvonění ve svém mobilním telefonu.

Jsou cesty, které s láskou objímá čas, a tahle k nim patří. Je den mých narozenin. Jste hodní, že jste mi nedávali dárky. Darem mi bylo narození. Do tohoto světa jsem se narodila pro lásku a z lásky. Při příchodu na svět si podávali dveře andělé. Všechny jsem je znala. Ve chvíli narození, jsem jejich jména zapomněla. Jsem na světě 48 let. Dráha vlaku vyměnila vršky za údolí. Jedu do Banské Bystrice. V prvním vlaku sama, do druhého už nastoupíme dvě.

Kuchyně, které opouštějí hospodyně, vždycky vyvolávají chaos, zmatek, paniku a zneklidnění. S blížícím se časem odjezdu jsou slova o třetinu kratší. Co budeme jíst? Jsou zásoby? Poslední cíp zástěry vlaje v opuštění. Ve vzduchu je nejdřív ohrožení, pak napětí a odevzdání. Za den, dva jsme zpátky, říkají hospodyně. Za celý dlouhý den?

Ráda pozoruju lidi, říká babička a hledá místo v obrovské nádražní hale v rohu, kde bude vidět a nebude viděna. Koutek utajení. Svět roztáhl oponu a na jevišti nádražní haly se odehrává představení pro dva diváky s platnými lístky na vlak do dálky. Pohledy vtažené do děje obdivují odvahu každé z postav, odhalujících o půl sedmé ráno, své umění života. Nápověda nádražního rozhlasu nabízí nástupiště. Před ní jsme si všichni rovni. Diváci i herci. Třídí nás a radí. Bez rozdílu nastupujeme do pomalu rozjíždějících se vlaků.

Babička bloumá očima přes vagón k oknu. Sedne si. To je klid, jen tak jet vlakem a dívat se sem tam. Včera jsem zavařovala okurky v prádelce, šťastná, že na mě nikdo nemluví, na nic se mě neptá, nic po mně nechce. A děda pošle Mišu, aby se mě zeptal, jestli nechci do prádelky přinést rádio. Zasměje se. Ostrava-Svinov. Všechno zabetonovaný, pak se nemají divit, že není voda, utrousí babička a sundává si boty. Mám nový botky, od Vietnamce. Obracím je v ruce nahoru dolů nápisem Chun Sen. Miša říká, stejně se ti rozpadnou. Všechno se rozpadne, řeknu polohlasem.

Je léto, výpravčí odklánějí vlaky. Děti se nedočkaly svých tunelů, kvůli kterým se na cestu vydaly. Místo nich je vmáčkli do sedadel autobusu, aby pozorovaly auta, deroucí se v serpentýnách velkou rychlostí dopředu. Rychle do kraje, ve kterém nezdržují autobusy. Rozhlížím se kolem. Jak by to asi vypadalo, kdyby z ničeho nic zmizely barvy na vlasy.

V autobuse by se doprovody dětí staly opravdovými babičkami, s vlasy heboučkými, bílými jak chomáčky bavlny, jak babiččí léto.

Z Bystrice odjíždíme na druhý den. Jdeme pomalu na nádraží chodníkem kolem Hronu. Dívám se, jestli v něm nejsou vidět ryby, omlouvá babička své zalomení přes zábradlí. V duchu malých dětí na chvíli ztrácí cíl cesty a soustředěně se oddává perifernímu vnímání. Možná taky rafinovaně přede mnou i před sebou skrývá, že už nemůže. Od každého trochu. Dnes nás na autobus neodkloní, jedeme vlakem, babička počítá tunely.