Společnost a politika Domov

Cestou po severozápadu

Oblast autorčiny cesty.

Prázdninové náladě odpovídá, že začínáme cyklus poetických vandropisů. Snad vás hodně potěší, trochu pobaví, trochu poučí, něco možná připomenou, a hlavně ledaskam pozvou či nalákají. První díl je datovaný v květnu 2015. Přesněji „čtvrtek 20.16 Olomouc – neděle 13.11 Litoměřice (16.44 Olomouc)“.

Večer po osmé vyrážím vlakem na Prahu. Průvodčí si čte lístek (Olomouc –Kadaň) a říká: tam ale dnes nedojedete (pravdu dí…).

Od nádraží vedou dvě cesty, jedna k zooparku, jedna do města. Potmě je každá mapa černá, a tedy se mění na aromapu – po smrádku vyhmatám nejdřív zoopark, posléze město. Chomutov mezi druhou a čtvrtou ranní: tma milosrdně skryje doly, dálniční přivaděče a paneláky a lucerny vykreslí ty pohlednější části.

Kadaň v pět ráno je přímo okouzlující, na vysokém ostrohu nad Ohří starobylé náměstí, vodní brána, hradby. Neméně zajímavý systém kadaňských autobusů: v prvním, jedoucím zhruba dobrým směrem, se dozvím, že za ním jede kolega, který jede přesně tam. Má jet za pár minut. Po půlhodině zkřehlého čekání dojede další, který jede sice taky tím směrem, ale míjí cíl asi o dva kilometry a vůbec jsem jím původně nemínila jet. Už nic neriskuju a radši se projdu dva kiláky po silnici. V půlce cesty mě předjel ten správný, měl skoro hodinu sekyru…

Půvabný zámecký park v údolí u Krásného Dvora, solitérní duby, včetně opásovaných obrovských torz, drobné stavby zasazené do komponované krajiny, nad obzorem se pokouší slunce o průnik. Další háček na podbořanském busovém nádraží: Asi jsem naivní, ale čekám, že bus staví u toho označníku, kde má vylepený jízdní řád. Tak tady pro jistotu maj na všech označnících asi všechny jízdní řády a cestující musí číhat na to, kam autobus lstivě zajede právě dnes. Šišoidní rozhledna v Kryrech, lesnaté hřebeny milé pahorkatiny. A úplně červená zem na polích – že by z toho byl ten žatecký chmel zvaný „červený“? A v pučící doubravě schované žulové vršky, balvany a skalky.

Kounovské řady jsou… neobyčejné. Řady kamenů od severu k jihu, teď na průsecích v lese, na prvním hřbetu Poddžbánské vrchoviny. Větší, menší, srovnané celkem přesně. K tomu dva ještě větší orientační, zaměřovací. Megalitický megakalendář. Nikde nikdo…, mystické místo, ostatně stejně jako každý pěkný les bez lidí. Ale tohle má ještě kus navíc. A kus dodala i prohlídka nejdřív večer s čelovkou a potom časně ráno. A taky kapli sv. Vojtěcha se studánkou (suchou) a přístřeškem (taky suchým, hurá). První nocleh a už vím, o čem je rčení „být zmrzlý jak preclík“ – asi že se nohy zapletou a nedaj se rozmotat…

Ráno začíná kratším krupicobitím (kroupy to nebyly), ale pak se to trhá a zvedá se stálý doprovod: severák, severák, severák. Vzhledem ke směru mojí cesty vlastně ani ne doprovod, spíš odpůrce… Ta tenká košile nebyla úplně nejlepší nápad. Cesta hore-dole, les, ves, pole, klasika. Jimlínský hrad je obrovský, opravený a snad úplně neznámý. Stíhám jen pohled na nádvoří, další bus nepočká (a zdržela mě ranní prohlídka u Kounova). Zase asi naivně čekám zastávku busu v centru vsi a ona je na okraji. Bohužel ji v kilometrové vesnici hledám na špatném konci a pak letím zpátky za mnohého sakrování (i horší termíny by se našly). Doletím tam, bus přijede, naskočím a frčíme. Na hranici zázraku…

Louny mají nicmoc okolí, nicmoc periferie a krásný kostel a jádro města. Z kostelní věže je rozhledna, fikaně tam člověka zamknou a po skončení prohlídky se má zvonit, aby otevřeli. Výhled parádní, hlavně čedičové čepičky Středohoří. A ovšem Ohře-Louny, i když mladý převozník Helmut není v dohledu.

Z Loun-město do Libochovic-město je to hodina vlakem, ale stíhám usnout tak, že při jedné zastávce mrknu z okna, přečtu ceduli a pak letím jako tryskomyš ven. Asi to byla zase intuice, zastávek jsem prospala celou řadu a nic… Na nádražce čepuju pokoutně vodu a dávám si světlé lounské pivo a velmi světlé kafe. Kroky se mi protínají s cestou před dvěma lety, kdy jsem šla od Slaného dál do Středohoří, na Házmburk a k Portě Bohemice. Tentokrát vyhrává Ohře, čili směr Budyně a dál na sever. V luhu nejsou komáři, kopřivy ani bláto, zato to tu kvete, i česnek se najde (to budou mít spolucestující ve vlaku radost…).

Za Budyní zalehnu v lese hned na břehu Ohře, snad mě nevezme nějaký noční příval. Libuju si nad objevenou hromadou suchého dřeva. Bohužel je to asi jediné samozhášivé dřevo na světě, čili vaření se sestává zejména z foukání pod ešus, které přerušuju jen velmi krátce kvůli nepodstatnostem typu nakrájení cibule, vypláchnutí králičích rudých očí apod. Noc je o něco málo příjemnější, je to asi adaptace, protože na trávě je jinovatka… paráda.

Posledních pár kilometrů do Doksan. O zámek tam momentálně vedou boj dělníci (opravy) a zub času (rozklad). Zatím vede zub, aspoň navenek. Před zámkem zastávka s opravdu zajímavými údaji: u půlky spojů je záhadná poznámka „opačný směr“ (to znamená jako druhou stranu silnice, nebo pořadí zastávek?) a chybí tam ty spoje, které našel IDOS i mobilní hledač spojů… naštěstí mám hodně času a kliku: asi šestý auto na stopu zastavuje a vyloží mě přímo před terezínským památníkem. Chlapec v dodávce měl asi radost z dobrého skutku a pak byl poněkud na rozpacích, o čem si povídat, asi ještě neviděl Moravanku v maskáčích a s megabatohem, nebo co.

Terezínský památník byl v devět ráno liduprázdný a zalitý sluncem. Takže skousnu nechutné vstupné (180 Kč), beru papírového průvodce a po číslech a podle mapky si to procházím. Ratejny, kde bývaly stovky vězňů, studené jak sklep s miniaturními kamny. Samotky, ze kterých se nevycházelo zaživa. Okachlíkovaná umývárna postavená kvůli očekávané delegaci Červeného kříže v roce 1944 (asi 50 kohoutků a dvě koryta na vodu pro t. č. 3 000 vězňů). Uličky a spojovací chodby, kde se moje kroky v pohorách rozléhají asi stejně jako kdysi kanady esesáků. Hřbitov národů s tísícovkami stejných pomníků pro tisíce různých životů, které zde skončily. Záznamy tří útěků z ghetta. Pomni, člověče… To, že jsem si to mohla projít sama, za jasného rána a ticha, vnímám jako velký dar. Hlasy u brány, dětičky, turisti, co se tam později nashromáždili, výklad průvodců, to už je jak na stém zámku, ale tohle by si měl asi projít každý sám. A každý aspoň jednou.

Terezínské město, hvězdice s pravoúhlou sítí ulic. Pevnost nákladně, krásně a důmyslně vystavěná – ale už s křížkem po funuse, v době dokončení tomuto typu obrany odzvánělo. I proto zůstala tak krásná. Cestou v aleji do Litoměřic leží nějaký chlapík. Nevypadá, že by měl úraz, ale radši do něj žďuchám, jestli je v pořádku. V pořádku je, ale je nadranej jak peří. Zajímalo by mě, co si bude pamatovat on, protože mně řekl, že je pořádku, dloubnul mě do kolena v maskáčích a povídá: Ty jsi ale divoká, že jo? Litoměřice rozložené na pahorku, nádraží u vody (asi aby měla co brát, když to na ni přijde). Náměstí převeliké, hrad taky – královské město. Na něj jsou pak naplácané různé více, či méně novodobé přílepky. A méně než více půvabné.

V nádražce si dávám pro vyrovnání ještě žatecké pivo na dobrou noc ve vlaku. Vlaky kupodivu frčí i navazují a s přeskokem v Kolíně jsem před pátou v Olmu a před šestou, tedy za světla, doma. Na zahradě hned vypučely tři chlupaté čtvernohé kočičky – a hlavně všude vykvetly třešně.