Budoucnost zvolna stydne od nohou
Erich Kästner (23. února 1899 v Drážďanech – 29. července 1974 v Mnichově) je autorem dětských knih (Emil a detektivové, Luisa a Lotka), humoresek (Tři muži ve sněhu, Honba za miniaturou), autobiografie Když jsem byl malý kluk a také satirických básní, odrážejících světonázor generace, kterou formovala první světová válka, poválečná bída a nástup nacismu.
Velká doba
Doba je velká; kapku přerostla.
Nadmíru roste. Málo jí to svědčí.
Co den ji měří, a je stále větší:
Tak jako dnes doba snad nerostla.
Roste nám. Roste. Už se rozkližuje.
Co zmůže člověk? Je jak lilie…
Ve vodnatelných hlavách příliv je.
A chytré mozky odliv vylizuje.
Hejl optimista, ten si hvízdá svou.
A dobří lidé dopřejí mu sluchu
a radují se, že je všechno v suchu.
Budoucnost zvolna stydne od nohou.
Kdo varuje, na toho zuby cení.
Hloupost se mění v endemii zla.
Tak jako dnes doba snad nerostla.
A národ klesá do tmy pomatení.
Stručný životopis
Kdo na svět nepřijde, nepřišel o moc.
Spí někde v kosmu jako laskavec.
Já ale narodil se, jakáž pomoc,
a neřek švec.
Ve škole, kde jsem mnohé pozapomněl,
jsem od té doby strávil drahně let.
Odporně dobrá pověst zbyla po mně.
Stydím se dodnes; hanba pomyslet.
Pak místo prázdnin udělali válku.
Já za kanóny zaměnil svůj prak.
Svět cedil krev jak předtím minerálku.
A já žil dále. Neptejte se jak.
Pak přišlo Lipsko, inflace a fámy;
gótština, Kant – makačka na tělo;
pak politika, kumšt a mladé dámy.
A o nedělích beztak pršelo.
Co nevidět mi bude 31.
Mám malou továrničku na rýmy,
prokvetlou hlavu; není nepohledná.
A zvolna tloustnou kamarádi mí.
S oblibou mezi židle sedám si tu.
Společnou větev podřezávám rýmem.
Rád procházím se zahradami citů,
jež umřely, a osázím je šprýmem.
Sám musím nést svůj ruksak jako všici!
Hřbet přestal růst; však ruksak roste stále.
A tak by souhrnem se dalo říci:
Přišel jsem na svět; žiju přesto dále.
Krychlový kilometr stačí
Jistý známý matematik tvrdil
že je čas, i když to divně zní,
dát postavit obrovitou bednu,
tisícimetrovou, stabilní.
V tom jednom kubickém kilometru,
jakkoliv se to podivné zdá,
veškeré nyní žijící lidstvo
(dvě miliardy!) se umístit dá!
Vlákat je do bedny bude prý možné
nejlépe tlacháním o vlasti
a potom je shodit, snad v Kordillerách,
do některé z nejhlubších propastí.
Tam leželi bychom celkem klidně,
balík ne právě lehounký.
A lidstvo by zvolna obrostla tráva
a zavál písek hebounký.
Supi by skřehotem vítali ráno.
Jen lidský svět by prázdnotou zel.
Lidstvo by leželo v Kordillerách.
O tom by žádný však nevěděl.
Přeložil Jindřich Flusser. Z knihy Sólo pro mužský hlas (Odeon, Praha, 1988).