Téma Zahraničí

Z Čech až na konec země. Část první: Lužice

Okno tradičního domu v Krabatově Černém Chlumci (Schwarzkollm). Autorova mapa Lužice dle učebnice Lužice v obrazech (1945). Modrá = rozsah horní, zelená = dolní lužické srbštiny. V trojúhelníku oblast katolické Lužice = zázemí autorovy skupiny.

První čtení z cestovního deníku našeho redaktora-reportéra je věnované vymírajícímu národu našich severozápadních sousedů

Pondělí – Jičín, Šluknovský výběžek, Nebelčice

V říši velikého Valdštejna

Vyjíždíme ve složení řidič Martin (41) a pasažéři Tomáš (41) a Štěpa (37). Štěpa s námi jede podruhé, poprvé tomu bylo před třemi lety, kdy jsme z našich startovacích míst (depo Česká Třebová, odkud mě tamní obyvatel Martin vyjíždí nabrat do Hradce Králové) vyrazili za Hranici „na polskou stranu Náchoda“ s paradoxním názvem Lázně Chudoba (Kudowa Zdrój). My s Martinem jsme toho za dvacet let, co se známe, už sjezdili mnohem víc. Týden před cestou jsem vytvořil hvězdici, která ukazuje, že ze všech osmi základních světových směrů a mezisměrů jsme zatím nedobyli jediný: sever. A na ten se teď chystáme.

Martin dělá v kufru místo pro má rozložitá zavazadla (z nichž dobrou polovinu tvoří kuchyňské nářadí k úpravě jídla a jídlo) a vepředu (snížením sedadla a jeho posunutím dozadu) i pro mé rozložité tělo, které bude na dlouhou cestu autem usazeno na nafukovací kruh, jenž ležící nemocní používají proti proleženinám. V jedenáct hodin (o pouhé dvě hodiny později oproti plánu) vyjíždíme. Na sever míříme oklikou; naší první zastávkou má být Šluknovský výběžek, kam vezeme menší hmotnou podporu pro kamaráda, který je exemplárním vzorkem svého regionu i celé naší země: snaže se z platu redaktora, který je v ČR nižší, než plat popeláře, uživit své čtyři děti, jež s manželkou nechtěli dát v plen interrupci, nemá už na to, aby je pořádně ošatil.

Když jsem jel s Martinem na poslední výpravu, používal k navigaci GPS, nově ale upgradoval a používá chytrou mobilní aplikaci (jak se časem ukáže, nikoli jedinou). Ta bere v úvahu nejen to, aby se na nejkratší cestě k cíli vyhnula aktuálním dopravním zácpám, ale jak vidno i zdravotní problémy cestujících – jinak si neumím vysvětlit, že zvolila cestu přes Jičín, kde mám dnes poslední možnost navštívit svou akupunkturistku, která může mé tělo připravit na útrapy dlouhé automobilové cesty. (To, že během telefonátu s ní zjistím dokonce i to, že má dopoledne čas, už je třeba přičíst vyšším silám, než je jen mobilní aplikace.)

Čas, kdy podstupuji terapii, moji spolucestující (vybaveni mým vyprávěním o významné politické osobnosti, jíž jednu divadelní hru věnoval sám Friedrich Schiller) využívají k návštěvě proslulé Valdštejnské lodžie, letohrádku na konci aleje v polích za městem, který „stínový český král“ sice vystavěl, ale už ho neměl komu odkázat, a tak se dnes v bývalém bytovém i skladovém komplexu odehrávají koncerty v romanticky zašlém prostředí pod padající omítkou. Ve velice podobném (leč horském) prostředí, v romantickém domku (který získal složitou výměnou za předražené bydlení ve městě), leč na druhém konci někdejší Valdštejnovy říše, zastihneme šluknovského kamaráda, který nám – než se opět stihne věnovat svým dětem, jimž je nejen otcem, ale i domácím učitelem – prozradí, že dům, ve kterém rodina bydlí, býval nevěstincem SS, a jeho zahrada se nestala součástí lesa jen proto, že ji po léta udržovala jeho německá sousedka („jedna z nejkrásnějších duší na světě“, kterou jako antifašistku musel poválečný režim ponechat doma). Cestou úzkými lesními silničkami, na něž se těžko vejde i náš osobní automobil (natožpak německé obrněné transportéry, které tento kraj obsazovaly v letech 1938 i 1968) se dostaneme na kozí farmu, kam jsme sice pozváni, ale přicházíme v nevhodnou dobu, kdy její majitelka odjela s celou rodinou na výlet. Při pohledu na naši bezradnou trojici se nás ujmou tři místní děti, které nám ukážou svůj fígl jak se dostat do stodoly, v níž si v malém přístěnku hrají novorozená kůzlátka hru na to, že přijde vlk. Když vyjdu ze stodoly a rozhlédnu se stráněmi Lužických hor do polí, mám, jako člověk, který skoro rok nevykročil z města, taky pocit, že jsem v pohádce – a kdybych svými spolupoutníky nebyl vtažen zpátky do auta, nikdy bych se neodhodlal nastoupit a vyjet vstříc naší cestě.

Německé aluze a iluze

Město, které vede po zastavěné stráni dolů, pod kopcem mění své jméno z Dolní Poustevna (Niedereinsiedel) na Sebnitz (Soběnice), což je jméno, které má už i svou lužickosrbskou variantu (Zebnica). Východnímu Sasku, které zde začíná, se totiž historicky říká – Lužice. A právě uprostřed tohoto města, na hranici jeho dvou jmen, přestupujeme hranice do Spolkové republiky Německo. Necelých deset kilometrů východně od nás (na katastru zaniklé obce Fukov) opouští české území i řeka Spréva, kterou cestou ještě několikrát potkáme. Pět kilometrů od nás jižně, u Hřenska, totéž dělá Labe - i to ještě potkáme. Spréva a Labe ale totéž zažívají už 1500 let – od doby, kdy tyto hranice vznikly, a tak asi nemají tentýž pocit jako Štěpa, která se za německými hranicemi ocitá poprvé v životě. O „kousek dál“ u Smržovky v Jizerských horách, pramení Lužická Nisa (díky jejímuž hornímu toku se jinak "nelogicky" jižní Lužici říká Horní a severní Lužici Dolní), a u Bohuslávek v Nízkém Jeseníku Odra – dvě řeky, které na svém dolním toku od roku 1945 tvoří hranici mnohem novější: mezi novodobým Německem a Polskem. O té si budeme hodně povídat a časem ji přejedeme.

Zatímco Martin přemýšlí, jak se přes ceduli „průjezd zakázán – stavba“ (která zdobí jedinou vjezdovou silnici a na níž žádná stavba není) dostat hlouběji do SRN/Saska/Lužice, já, poněkud zmaten nápisem „Bundesrepublik Deutschland“ vzpomínám, jak jsem někde tady také poprvé překročil hranice. Byl rok 1987, a v těchto místech začínal dnes už neexistující stát Německá demokratická republika. Když Martin ve střídavých vzestupných a sestupných serpentinách zdolává temné uličky prvních lužických měst, ponořím se do tak hluboko do vzpomínek, že se ocitnu v době, kterou ani nepamatuji. Nápis NEUSTADT IN SACHSEN ve mně vzbuzuje dávné vzpomínky na Emila Tischbeina z dětské knížky, kterou jsme měli v povinné četbě, a na jeho autora Ericha Kästnera, který ve svých pamětech Když jsem byl malý kluk píše, jak do Neustadtu jezdil z rodných Drážďan se svou maminkou, která se v době, kdy byl tatínek na frontě, živila jako potulná kadeřnice. Vidím soutěskami procházet vojáky saských pluků mířící do přes Čechy, tehdy území Rakouska-Uherska, na srbskou frontu, a v době kdy Kästner už byl zakázán a jeho knížky pro dospělé páleny, vidím i agenty, cvičené na území německé říše k bojovým činnostem na podporu aktivit sudetoněmeckého vůdce Konrada Henleina. Někudy tudy tehdy ale překročil hranice i Kästnerův scénář ke komediálnímu filmu Tři muži ve sněhu, který byl na pražském Barrandově natočen v hlavní roli s Hugo Haasem proto, aby měl jeho zakázaný autor v Německu z čeho žít. Tehdy tudy taky přecházel hranice pekař Paul Thümmel, rodák z nedalekého pohraničního městečka Neuhausen, který už v roce 1932 (v době, kdy ještě před Hitlerovým nástupem k moci budoval jeho rozvědku) nabídl své služby československé tajné službě, a díky jeho informacím poskytnutým pozdější čs. zahraniční vládě se za druhé světové války ubránila německé okupaci Velká Británie a Island. I jeho zásluhou dnes jsou dnes česko-německé hranice na stejném místě jako před 1500 lety... 

Úzký potůček, tlustá řeka

U Pančic-Kukowa, kde jsme na lužickém hřbitově, na němž jsou všechny hroby stejné, před pěti lety během své první návštěvy Lužice poprvé zastavili, přejíždíme potok Satkula, který měří dvanáct kilometrů a na nich leží posledních sedm vesnic, v nichž většina obyvatel mluví lužickosrbsky. Nejslavnější lužický spisovatel Jurij Brězan, magický realista a (proto asi i) jediný tajemník Svazu spisovatelů NDR, který nebyl spolupracovníkem Stasi, ve své knize Krabat napsal: „Právě v srdci našeho kontinentu – nebo i světa, jak mnozí v skrytu duše sebeklamem věří – vyvěrá Satkula, říčka, která sedm vesnic protká, než střetne řeku, co ji pohltí. Atlasy znají moře a říčku ne, leč bylo by to jiné moře, když nevzalo by vodu ze Satkuly.“ Satkula, potůček na mapě vůbec pojmenovaný jen díky politické korektnosti, se na louce Wulke łuki vlévá do potoka Klášterní voda, který se u Mariiny Hvězdy, jednoho ze čtyř katolických klášterů v Lužici, vlévá do řeky Černý Halštrov, a ta se zase u města Lutherstadt Wittenberg, kde vznikl protestantismus, vlévá do Labe…

Vidím, že řekou, která Satkulu pohltí, Brězan očividně nemyslel klidnou lužní říčku Klosterwasser, ale němčinu a protestantismus. Byl jsem kdysi v jižním Walesu, kde žádní velšsky mluvící už nežijí, nicméně nápisy jsou tam (jako na celém území Walesu) velmi pořádkumilovně dvojjazyčné, první anglicky, druhá velšsky, a to všude: na cedulích označujících začátek a konec osady, na zastávkách, v supermarketech... V Lužici naproti tomu i v této nejsrbštější oblasti panuje neskutečný nepořádek: u téže osady jednou první nápis německy, druhý lužicky, jinde obráceně, a opět jinde německy větší a lužicky menší, jinde jen německy. Od místních z předchozí cesty vím, že místní Němci navíc srbský nápis občas začerní. Je ale třeba říct, že i v jižním Walesu velština vadí. Tamní obyvatelstvo, v drtivé většině naplavované z Londýna od přelomu 19. a 20. století dodnes, brblá a nedává děti do státních škol, kde se povinně učí velština, protože „zbytečný předmět zabere v hlavě místo pro použitelné věci“. (Dokonce jsem ve Walesu slyšel názor, že „celý svět by měl mluvit jen anglicky, tyhle různé jazyky a národy jen přinášejí války“) Menšinoví Velšani naopak v divokých 70. letech házeli těmto globáldutohlavcům do oken Molotovovy koktejly, což se v Lužici ze strany Srbů nikdy nedělo – stejně jako nikoho (snad paradoxně kromě Stalina, který během osvobození v roce 1945 tuto variantu zvažoval) bohužel nikdy nenapadlo, že by se ve školách na území celé Lužice mohla učit lužická srbština. Snad proto, že Lužice je jen historická země, která na rozdíl od nikdy nezaniklého Velšského království nemá ani pevně určené hranice. Její severní hranice dle knihy Lužice v obrazech, která byla vydána ještě před Postupimskou dohodou (která definitivně pohřbila naděje Srbů na sebeurčení) se nalézá na jihovýchodním předměstí Berlína mezi městy Parsk (Mittenwalde) a Sosny (k jejichž německému názvu Zossen mám osobní vztah, protože můj strýček byl za války vězněn v místním koncentračním táboře). Na západě jde přírodním parkem Błota (německy Spreewald – čeští diváci většinou znají podle značky okurek z filmu Good-bye, Lenin!) od měst Dubno (Dahme) ke Złému Komorowu, kde asi kdysi z Blat vzlétali zlí komáři, ale dnes má hořčičný název Senftenberg, a můj kamarád Lukáš Dostal, o kterém jsem psal v cestopisu ze Švýcarska, tam dělá na poliklinice doktora. Na východ pak sahá až do Zaháně (lužicky Zahań, německy Sagan), odkud pocházela paní kněžna, jíž Božena Němcová věnovala svou Babičku (a odkud podle jména jistě pocházeli i předci slovenského cyklisty Petra Sagana) – což je dnes Żagań; město dobrých čtyřicet kilometrů za hranicemi poválečného Polska.

Nebelčická hospoda

Když zastavíme v obci Nebelschütz/Njebelčicy, louky se zdají posekané, nápisy sjednocené a Heldova hospoda (Heldhaus Herberge/Heldec Hospoda) zrenovovaný starobylý dům (jak se později dozvíme, typický pro starou Lužici) výstavná. Jeho jedinou vadou opět je, že u textů pro turisty ve vitrínce na její zdi jsou dvojjazyčné jen nadpisy – a zbytek textu v němčině. Diktuju Martinovi z papírku, kam jsem si vypsal adresy a čísla všech našich ubytování, číslo na správcovou, paní Moniku, která (očividně uspokojena Martinovou briskní němčinou) po několika minutách přijede a po německé větě: „Tady máte klíče od jednoho a tady od druhého domu, když přijedou Pilgrim, tak je ubytujte,“ zase nasedne do svého autíčka. Otevřeným okénkem startujícího vozu se jí ještě každý stačíme zeptat na svou „největší starost“ (Martinovi odpoví, že místní hospoda Zur Kastanie je zavřená, protože hospodského dcera se minulý týden zabila – a mně, že „Sorbisch bin Ich halb und halb, aber Ich spreche nicht“) – než odjede. Pak teprve zjistíme, že následující čtyři dny máme na starosti dva dvoupatrové domy propojené přístěnkem s koupelnou a záchodem. Když se ubytujeme v podkroví jednoho z nich a uklidíme z mrazáku zplesnivělé hotdogy po našich předchůdcích, vydáme se na procházku vesničkou, během níž zjistíme, že jsme se octli v kraji Krabata (na městském úřadě je jeho muzeum), že v Lužici je oligarchie decentralizovaná (co komín a transformátor to hnízdo a čáp), že oblastí srbského jazyka je zde fotbal (nápisy na hřišti jsou jen srbsky) a že jediný prostředek, jak v této zemi Němců se slovanským a Srbů s německým příjmením zjistit, čím se kdo za života cítil být, je jazyk nápisu na jeho hrobě.

První Marcova pohádka

Na zpáteční cestě (hned u billboardu, kde je pod fotkou měsíční krajiny zdejších povrchových hnědouhelných dolů napsáno ZAPŁATA DYRBI WJETŠA BYĆ HAČ DŹÉRA (u níž i nechápavec pochopí, že sociální a ekologická záplata musí být větší než uštědřená díra-rána v zemi) potkáme našeho průvodce Srba Marca (41) ze sousedních Pančic, se kterým si už několik let píšu, který nám sehnal tohle ubytování a který se nabídl, že se na nás každý večer přijede podívat, předtím než odjede čtyřicet kilometrů do "saské Plzně" (Radebergu) na noční směnu v ústavu pro epileptiky. Před spaním nám vypráví první část pohádky o své rodné Lužici:

Kdysi dávno byla slovanská celá východní část dnešního Německa od Rujány až po Alpy, od Hamburku až po Mnichov. Z kmene Milčanů, kteří byli předchůdci Srbů pocházela i první doložená česká kněžna (dnes svatá) Ludmila, která si vzala českého knížete Bořivoje. (A – jak připomínám já – taky můj biřmovací patron svatý Ivan/Jan, syn milčanského knížete, který se namísto nekončících bojů s Němci usídlil v poustevně pod skalou na západ od Prahy v oblasti, které se dodnes říká SRBSKO a tam první český knížecí pár vyučoval ve víře křesťanské. Je možné, že právě on se stal příkladem pro Ludmilina vnuka Václava - pozdějšího českého patrona.). Ve stejné době, kdy jsme my svůj stát získali, Milčané/Srbové ho ztratili, a ani tři sta let, na které Karel IV. Lužici Němcům odebral a připojil ji k Českému království, srbskému národu nepomohlo. Synkové z Lužice, kteří nemohli prokázat, že pocházejí z rodiny, která doma mluví německy, nemohli být přijati na řemeslo. Vadil nejen jazyk, ale i katolicismus národního jádra Lužice. Toho se v době, kdy srbský protestantismus ještě neměl vlastní překlady knih Martina Luthera (který na začátku 16. století prohlásil, že lužickosrbský národ nepřežije sto let), zatímco katolických katechismů v jazyce byl sdostatek, báli protestantští pastoři ze severní (Dolní) a západní Lužice. Ti na začátku 17. století, v době, kdy v dolnolužickém Porchowě chodil do školy syn domkáře Christoph Nyč, zveřejnili tento přípis: „Podle příkazu církve vikář a učitel přikazují všem, aby se vzdali srbské řeči. Vzhledem k tomu, že náš zástupce si důvodně stěžoval, že osoby z Porchowa stěží ovládají v běžné míře němčinu a běžně užívají zakázanou srbštinu, dává se na vědomost, že kněz, pan Jeremias Freybergk, dovolávaje se jejich svědomí a zbožnosti, jim nařizuje, aby se srbštiny úplně vzdali. Ať dají všem na vědomí, že jejich děti i oni sami nepoužívají jiného jazyka, nežli němčinu.“ Christoph si to asi vzal k srdci, protože se po vystudování vynořil jako „Christoph Nietzsche, kurfiřtsko-velkoknížecí saský řádně jmenovaný berní inspektor ve Weissenfelsu u Lipska“ – prapradědeček Friedricha Nietzscheho…

 

Úterý – Kazašský lom a Krabatův mlýn

Svatý Jakub a Krabat

Ráno Štěpa ještě spí, a nás s Martinem probouzejí poutníci. Je to starší pán s asi desetiletou holčičkou. Putují z východolužického Zhořelce (údělného města nejmladšího syna Karla IV., Jana Zhořeleckého) do Eisenachu (kde se vyráběly automobily značky Wartburg, pojmenované dle blízkého hradu, na kterém se Martin Luther, obeznámen s Husovou zkušeností, opevnil před výzvami navštívit koncil, a radši překládal Bibli do němčiny). Na skoro 400 kilometrů, které ujdou toto léto, poutníci naváží další rok – a tak postupně, jako kdysi náš Lev z Rožmitálu s poselstvem, doputují až „na konec světa“, do španělského Santiaga de Compostella, v překladu Svatého Jakuba z Mléčné dráhy. (My letos taky putujem na konec světa, jenomže autem, a máme to na rozdíl od nich neskonale blíž.) Poutníci mají na krku mušli, znak svatojakubské pouti, do jejíhož tvaru, je, jak jsem zjistil vykována i klika našeho poutnického domu-herberku. Nechtějí nic než sklenici vody a během jejího pití nám ukazují mapy tradičních svatojakubských cest, které začínají už na Ukrajině a na Litvě a procházejí i po našem královéhradeckém mostě. (Když můj kamarád Honza dělal kdysi učitele ve Svatém Jakubu u Kutné Hory, vyprávěl mi místní kostelník, že ve středověku byly ubytovnami svatojakubských poutníků fary kostelů Svatého Jakuba, které byly zakládány na den pěší cesty od sebe.)

Během úvah o Svatém Jakubovi vzpomínám na historika Jakuba, který chtěl jet taky s námi, ale jeho zaměstnavatel, majitel pivovaru pro který Jakub koulí sudy (čímž si vydělá dvakrát víc než začínající historik, což je zase historka poněkud naruby svatohavelská) mu nepřiznal žádnou dovolenou.

Jdeme se s Martinem podívat na obecní úřad, kde (jak nám telefonovala domácí Monika) sedí prý starosta, který je velice obeznámený v srbských otázkách a podá nám komplexní informace. Starostu (který má ovšem na starosti všechny obce kolem Satkuly) v úřadě nenajdeme, zato najdeme otevřené Krabatovo muzeum. Sedí tam pán, který mě potěší nejprve tím, že je ještě tlustší než já, a pak tím, že je tu jen na záskok (jinak dělá v infocentru v Kamenci), takže nejenže neví nic o Krabatovi, ale hlavně neví, které exponáty jsou na prodej a které ne. Následkem toho mi v kontumační akci (vše za 6 euro) prodá několik unikátních exponátů: velkou panenku v srbském národním kroji, velkou knihu o Krabatovi od „srbského Mikoláše Alše“ Měrćina Nowaka-Njechorńského (sehnat dnes v Lužici knihu v srbském originále je terno) a několik lahví Krabatova likéru. Vystavené Krabatovo pivo neberu, neb dle etikety prošlo v roce 2011.

Kazašský lom

Po opulentní snídani, vytvořené ze surovin, pod kterými se prohýbá stůl (každý z nás tří účastníků cesty nabalil zásoby pro celou skupinu), se Štěpa, která se postí, dává slyšet, že pro nevolnost zůstane doma a bude přijímat poutníky. My s Martinem se vydáváme dále do Lužice/Německa. Přes vsi s etnicky přehlednými názvy Serbske Pazlicy/Wendischbaseltz a Deutschbaselitz/Němske Pazlicy přijíždíme k zatopenému lomu, u něhož je celý sad cedulí s nápisy pro změnu v prvná řadě lužickými: „ŠKITAJ A HLADAJ SEJ, ŠTOZ SU DRUZI TWORILI, u něhož si díky dávným kurzům staročeštiny u nás na fakultě uvědomím, že mám skýtat (ctít) a hledět si (šetřit), co druzí (nikoli súdruzi - „sú“ je indikativ minulého času slovesa, který v češtině na prahu novověku vymizel) stvořili. Každý rok se tady totiž odehrává dílna sochařů, kteří kámen z lomu a nejen ten, používají na své výtvory, z nichž některé šokují svou imaginací (plot, svařený z jízdních kol, kostra hydry z ornamentů jakési secesní brány, jejž tělo je z propanbutanové bomby s vybělenou hlavou mladého jelena), zatímco druhé ukazují leda na užití nějakého nelegálního dopingu (žulový monolit, do něhož je vysekána tato sekvence: řada komunistických hvězd, emblém anarchie, a pod nápisy LOVE a FREEDOM všem Čechům známé logo skupiny Tři sestry). I tady ale vidíme všudypřítomný symbol této země: sochu Krabata.

Vydáváme se po postranní cestičce k zatopenému lomu, když uslyšíme ruštinu, a já jako člověk, který se v tomto jazyce právě po letech školí, se vydám po zvuku. Dvě tlusťoučké babičky, jedna z mírně asijskými rysy, tu sbírají rybíz, angrešt a černý bez. Osloviv je v jejich rodném jazyce se dozvídám, že jsou kazašské Němky z rodin, které Stalin po Hitlerově okupaci vyhnal z jejich Autonomní sovětské socialistické republiky Povolžských Němců (které do Povolží pozvala už Kateřina Veliká) do Střední Asie - a jejich rodiny se na přelomu letopočtu vrátily do své prastaré vlasti. Pomáhám jim se sbíráním, a když vidím jejich smutné pohledy, poté, co si několik plodů strčím do pusy, ustanu a ptám se jich, co z té dobroty upečou. „Nic, molodčik, prodáme je u silnice. V Německu je draho a my tu ještě nemáme právo na důchody…“

Poutníci v Černém mlýně

Dívám se okýnkem auta do ubíhající krajiny. Je úplně stejná s jedním malým velkým rozdílem: kam se člověk podívá, vidí jako hájky řídké lesíky větrných mlýnů-elektráren. Je to symbolické, protože teď jedeme na sever Lužice; do Krabatova mlýna. Když se dívám do polí, v hlavě mi zní úvodní slova mojí nejoblíbenější kreslené pohádky Čarodějův učeň: „Na celém světě nebyly louky tak zelené a nikde nekvetly pampelišky tak žlutě jako u nás v Lužici. Země voněla chlebem pod pluhem oráče a pyšnila se slávou pod prapory našeho pána kurfürsta saského.“ Pluh oráče na dálnici, jíž jedeme, představuje traktorista, který v jednom místě metá přímo u vozovky, čímž vytváří tak silný mrak prachu, že vozy musí na znamení policie (= biřiců kurfürsta saského) zastavit.

Ve městečku Schwazkollm, které, jako téměř všechna města na severu Lužice, už nehlásá, že se kdysi jmenovalo Černý Chlumec, Čorny Chołmc, vystoupíme u strohého protestantského kostela. Před ním, namísto Ježíše Krista, stojí velká litá socha Krabata s havrany a o kousek dál další, kde má Krabat původní design malíře Nowaka-Njechorńského a podezřele vztyčenou pravou ruku… To ale není všechno: domovní čísla a schránky na dopisy v celém městě mají na sobě namalovaného havrana a na každém volném kameni, a někdy i na plotě, sedí velmi realisticky vyvedení havrani. Na jednoho si sáhnu a zjistím, že je z tvrzené umělé hmoty.

Černý mlýn je za městem a já se tak dlouho zdržuji s focením havranů až mi Martin uteče. Cestou za ním potkám dva asi dvacetileté lidi, kluka a holku ve starých kazajkách, kloboucích a s ranci v rukou. Když si je fotím, křičí na mě něco německy. Když k sobě přijdeme a oni zjistí, že nejsem Němec, přejdeme na angličtinu. Vypráví mi, že jsou tovaryši na vandru. Když se dozvím, že René je Francouz, přejdeme opět na francouzštinu, což upoutá jeho dívku Marii, která se mě ptá, kolikrát jsem člověkem ( = kolik jazyků umím). Když jí vyjmenuji, kolikrát se dokážu domluvit, ukáže se, že jsem potkal toho dne už druhou kazašskou Němku – a už zase se domlouváme rusky. A tak se dozvídám o další tradiční pouti, během níž každoročně nejméně pět set tovaryšů na paměť putování tovaryše Krabata vyjde do světa. Musejí být vyučení, svobodní, bezdlužní a starší dvaceti let. Putují a nabízejí po vesnicích služby svého cechu: Marie truhlářské, René tesařské. Přitom si přivydělávají tím, že kdo si je chce vyfotit, musí jim za to zaplatit. Vysvětlím Marii, že s platem 500 euro za měsíc na zaplacení svého snímku nemám – ale každému z nich dám alespoň broskev.

Když projdu bránou do dvora Krabatova mlýna, který je zevnitř spíš něco jako hrad, přes všechno hemžení se mi zdá, že je jaksi prázdný. Uvnitř mlýna, kde jsou některé nápisy i trojjazyčné (k němčině a srbštině přibyla angličtina) zkouším od úřednice z infocentra vyzvědět, jakým jazykem se zde můžu domluvit - ale zjišťuji, že lužičtinu ani angličtinu neovládá. V nedaleké trafice potkávám Martina, který se už dozvěděl, jak se věci mají: mlýnem se neprovází, protože se dnes připravuje na začátek filmového festivalu (o čemž svědčí řady lavic přes celý dvůr) a otevřeno je jen v trafice s nápisem GESINDELHAUS-ČELADNY DOM (tak zjišťuji, že hezké "české" slovo ksindl vlastně znamená čeládka). Tam kromě obvyklého sortimentu nabízejí ještě palačinky a podmáslí. Náš spor jaký je rozdíl mezi Bratwurstem a Bockworstem, dvěma slovy, které na nás křičí ze zdejších reklam nejčastěji, tady tedy nevyřešíme. Abychom si s Martinem odreagovali nemožnost vstoupit do prostor čertova mlýna, po cestě zuřivě fotografujeme další tovaryše, kteří nám – čeládka jedna – přes pole hrozí. Schováme se před nimi na hřbitov u protestantského kostela, u něhož mě upoutá německy vzorně vyrovnaná řada (nepřivázaných!) smetáčků, ale i informační deska, která zvěstuje, že tak jako hřbitovy v celé Lužici byl i tento hřbitov několikrát „revitalizován“. To – Čechu, div se – neznamená opraven a rozšířen, ale znamená to, že naposled v roce 1989 staří mrtví byli vykopáni a na jejich místa uloženi mrtví noví. Při pohledu na chaloupku s namalovanými lužickými ornamenty, na jejímž tradičním okně visí reklama na firmu LEVI´S a před ní stojí auto s nálepkou Krabata, vzpomínám na Krabatův mlýn, který v Zemanově pohádce shořel. Ten zdejší neshořel – jen kvůli uhlí tu vykopali z domů živé a kvůli novotě z hrobů mrtvé - i s jejich jazykem. 

Druhá Marcova pohádka

Večer nám Marco vypráví druhou část pohádky o své rodné zemi:

Největší šanci na samostatnost měla Lužice v revolučních letech 1848, kdy se uvědomělí Srbové v čele s lužickým Palackým Janem Arnoštem Smolerem jako sebevědomí partneři postavili po bok německých revolučních liberálů. (Je zajímavé, že Smolerova slova z roku 1841: "Kdo svou národnost drží v úctě, ale zároveň cizí nehaní, ten sám sobě žije ke cti nejvyšší." o nějakých padesát let později zopakoval Tomáš Garrigue Masaryk, když řekl, že zatímco nacionalismus je nenávist k druhému, zato vlastenectví je láska k druhému skrze lásku k vlastnímu.) Naděje občanů Saska a Pruska a jejich národů ale byly sfouknuty stejně rychle jako naděje národů Rakouska, jenže slovanské národy, kterých bylo v Rakousku sedm, a tvořily v něm skoro polovinu populace, se na rozdíl od málo početných a osamocených Lužických Srbů, rozptýlených mezi Saskem a Pruskem, mohly navzájem podporovat. Tak se stalo, že kupříkladu Slováci, kteří ztratili svůj samostatný stát stejně dávno jako Lužičané, a byli na tom v maďarském Uhersku stejně bledě, dovedli za pomoci Čechů, Chorvatů a dalších rakousko-uherských občanů svůj národ k úspěšnému obrození, Lužickým Srbům se to nepovedlo. Právě v oblasti Černého Chlumu, kde jsme dnes byli, začal pruský stát tak silně germanizovat, že během třiceti, čtyřiceti let po revoluci (1850 – 1890) se tam z čistě srbských vesnic staly vesnice silně lužické. Když pak o třicet let později, během jednání po první světové válce novopečený prezident TGM přišel s názorem, že by se Lužice mohla připojit k ČSR jako její šestá slovanská země (po Čechách, Moravě, Slezsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi), nebyl už v srbské Lužici partner s dostatečnou autoritou, který by byl Masarykovu zmocněnci pro Lužici, profesoru Josefu Pátovi (popravenému pak za heydrichiády i za tyto aktivity) schopen podat pomocnou ruku – a ostatně ani Masarykova pravá ruka Edvard Beneš, nechtěla v ČSR zemi se 400 tisíci německy a maximálně 150 tisíci srbsky mluvícími Lužičany bez přirozené horské hranice. Totéž se stalo po druhé světové válce, kdy zbyteček národnostně uvědomělých Srbů v Lužici, který se stačil vrátit jednak z wehrmachtu a jednak z koncentráků, sázel na Stalinův válečný panslavismus a na konferenci ministrů zahraničních věcí v Moskvě v roce 1947 (na níž mimo jiné bylo ČSR přikázáno odmítnout Marshallův plán) představil svou mapu československé Lužice. Stalinovi byly daleko bližší německý a český národ s druhou a třetí nepočetnější komunistickou stranou na světě (!), než národ lužickosrbský, jehož národně uvědomělé vrstvy byly konzervativně katolické. Navíc byla Lužice už od Postupimské dohody od jihu zaplavována  levicovými sudetskými Němci odsunutými z poválečné ČSR – i přesto, že od východu stav původního národa doplňovali Lužičtí Srbové vyhnaní z východní části Lužice, která nově připadla Polsku. Tak se stalo, že ani po druhé Německem prohrané válce si Lužice nevydobyla ani krajovou autonomii, ale stala se součástí NDR…

Marcovo vyprávění s námi poslouchají dvě nové spolubydlící, svatojakubské poutnice, pro které už i NDR je historií, již nezažily. Když se dozvím, že jsou z Míšně, jako starý zkušený harcovník jí vyprávím o svém výletu s rodiči, směřujícím do jejího rodného města, kde mě víc než muzeum porcelánu upoutala cukrárna s velikým obrazem Ericha Honeckera a stará barokní lékárna, kde mi máma koupila bylinné bonbóny značky Ricola z dovozu. Míšeňská jablíčka se chvíli po Německu radí, a pak mi prozradí, že ta lékárna v Míšni dosud stojí. Alespoň něco!

Před spaním mi vytane na mysli strašná myšlenka: Vždyť i my Češi bychom tak dopadli, kdyby to naši obrozenci tenkrát nezvládli! Když ale pak s Martinem pod okem slyšíme, jak něčí krásný ženský hlas zpívá lužickosrbskou lidovou písničku, v klidu usínám.

Středa – Kamenec, Budyšín a Horni Hajnk

Kamenec – město Lessinga, anýzovky, matrjošek a NEJVĚTŠÍCH ČECHŮ - KARLŮ

V roce 1346, když připojoval Lužici k České koruně, založil Karel IV. Lužické šestiměstí: spolek silných měst vybavených nejrůznějšími právy, která měla být protivahou místní šlechtě. Spolek, který vydržel až do Napoleonských válek, zahrnoval Žitavu, ležící na české hranici, Zhořelec, rozpůlený dnes na německou a polskou část, dnešní polskou Lubáň, Lobavu u Budyšína, Budyšín a Kamenec. Přestože bydlíme v Nebelčicích, kde šumí potůček, kdákají slepice a každou čtvrthodinu tu odbíjí čas hodiny kostela, do něhož několikrát denně chodí na mši i paní v národních krojích, jsme vlastně na předměstí Kamence. Do něj se rozhodneme podívat, nikoli MHD, která má zastávku přímo před naším domem, ale jako vždy vlastním motorem. První, co v Lessingstadtu Kamenz (rodném městě jednoho z nejslavnějších etnických Lužických Srbů, o jehož slovanských kořenech ale nikdo neví, a tak je právem pokládán za jednoho z největších německých filosofů) v pokročilém poledni navštívíme, je řecká restaurace, kde nám k rybě s pomfrity zdarma nabídnou anýzový likér na ubrousku se základními řeckými slovy. Přestože u cedule označující začátek města je uveden i srbský Kamjenc, srbsky tu z dvaceti tisíc obyvatel mluví maximálně pár desítek, kteří se nedají ani vyčíslit v procentech. Můj kulturní šok ještě podpoří návštěva místní pošty, kde si kupuji známky na pohledy (ačkoli tam sedí živá paní prodávající, nutí mě, abych bankovku vložil do jakéhosi podezřelého elektronického účtovacího stoje podobného mlýnku na maso) a nevyléčí mě z něj ani chrámu svaté Anny, do něhož se dá vejít jen bokem jakousi prosklenou budovou, podobnou zastávce pražského metra, kde nám další paní pokladní sdělí, že kostel slouží výhradně jako výstavní síň starých oltářů.

Jdeme i kolem místní pobočky SPD, která má ve své výkladní skříni velkou karikaturu Hitlera s předvolebním nápisem KREUZE MACHEN OHNE HAKEN (volně jsem přeložil: KŘÍŽKUJTE NÁS, ALE BEZ HÁKŮ). Vzpomínám, jak jsem letos v květnu na návštěvě Rumburka poprvé překročil hranice do lužického Seifhennersdorfu, který proslul tím, že se tam péčí nějakého recesisty pod cedulí obce objevilo jeho jméno i v arabštině, a na reakci německého mladíka, který mi, když jsem se po ceduli ptal, suše řekl: „Tady je VÝCHODNÍ Německo, tady migranty nechceme.“ Měl tím zřejmě na mysli jen migranty z konkrétní množiny zemí, protože třeba zrovna Kamenec je kromě všudypřítomné řecké menšiny (která se zde bezproblémově usadila hned po válce, kdy i Československo ze země bojující proti fašistickému puči, podporovanému Británií, přijalo 15 tisíc levicových Řeků) také "hlavním městem" zmíněných kazašsko-ruských Němců. Tato menšina tu má na hlavní ulici i svůj obchod, v němž zálibně pozoruji exotické „exponáty“: čajové sady maskované jako knihy Lva Tolstého, a tvrdý alkohol v láhvích nejrůznějších tvarů: ruského orla, objímajících se manželů, samopalu kalašnikov, čokolády ve tvaru bábušek, čokolády se státním znakem Kazachstánu… Jednu z nich si koupím, a když ji otevřu, vypadne z ní útěcha uprchlíků, indiánská legenda o vzniku čokolády: "Když bůh Quetzalcoatl vyhnal první lidi z ráje, dal jim, aby je utěšil, na cestu alespoň kakaový bob, z něhož si vyrobili čokoládu". A ještě jednu uprchlickou tradici ve městě objevím: na jídelních lístcích místních restaurací je oblíbenou položkou tradiční slovanská polévka soljanka. Těžko ale v jejím případě říct, zda je jde o vliv kazašskoruský či lužickosrbský.

Hákový kříž na zdejších zdech nevidím ani jeden. Není ani pro koho, protože za třicet let od zániku NDR se počet obyvatel Kamence (který v tomto není na východě Německa výjimkou) snížil skoro o polovinu. Novodobí emigranti v produktivním věku odešli za prací na západ Německa, do Evropy a světa, a důchodci, kteří neměli na německé starobince, se odstěhovali do levnější České republiky i Polska. Pomalu na každém druhém domě a obchodě je tu nápis ZU VERKAUFEN, ale jen pod jedním z nich je skromná nálepka s nápisem, který bych spíše čekal v oné výloze SPD: STOPP SOZIAL ABBAU! Když se pak na město a okolní Lužici dívám seshora (z vrcholu věže Hlavního městského kostela PANNY MARIE – který je kupodivu evangelický a byl v něm pokřtěn a je pohřben patron města G. E. Lessing) vidím symbol „boje nového se starým“: mezi štíhlými lesíky ekologických větrných elektráren se pyšní tři tlusté elektrárny tepelné. (I ta hnědouhelná díra, na kterou je třeba větší zápata, musí z něčeho žít.) Když se pak na město dívám i zdola – z cesty do místního Kauflandu – zjišťuji několik dalších věcí:

Místní oproti nám skoro vůbec nemají na silnicích zebry – zejména ne tam, kde se přechází.

Místní mají oproti našim na bicyklech zvonky, které použijí, když vás předjíždějí.

Místní mají oproti nám vratné PET-láhve.

Místní mají oproti nám u vchodu do supermarketu velký billboard, protestující proti praktikám vytřiďování výživně dokonalé, ale opticky ošklivé zeleniny. 

Místní mají oproti nám daleko víc titulů ŽENA A… Napočítám jich celkem dvanáct různých (Neues für die FRAU, Welt der FRAU, Von FRAU zu FRAU…) Co je ale zde i u nás doma společné: že řada z nich se na titulní stránce zabývá – závětí Karla Gotta. Jediná, která tyto tituly nekupuje, je nejspíš stará paní, která mě v oddělení uzenin požádá, abych jí z horního regálu podal salám a když se dozví, že jsem „von Böhmen“, vydechne s údivem: „Böhmen? So weit…“

Nic ale nemůže být daleko ve světě, jemuž vládne Gott…

Budyšín – město hořčice a rozpůleného kostela

Do Budyšína, hlavního města horní Lužice a symbolického hlavního města Lužice celé, vjíždíme následujíce vůz s krajově řevnivou nálepkou BIN KEIN BAUTZNER, ICH BIN KAMENZER! Garáže, ve kterých zaparkujeme, sousedí s fundusem srbského národního divadelního souboru, který, jak se máme brzy dozvědět, ve zdejším německo-srbském divadle v menšinovém jazyce vystupuje průměrně pětkrát do roka (!) Budova mě potěší trojjazyčným nápisem slavného citátu ze Shakespearova Jak se vám líbí, který je na každé ze tří zdí budovy spravedlivě vyveden v jiném pořadí. My ho napoprvé vidíme takto: ALL THE WORLD´S A STAGE - CYŁY SWĚT JE JEWIŠĆO – DIE GANZE WELT IST BÜHNE.

A je to tak! Cestou do města procházíme kolem radnice a já z reportérského hecu vejdu dovnitř. Na stojanu najdu řadu materiálů o místní srbské historii, osídlení, tradicích, všechny JEN v němčině, jen s povinným srbským titulkem. Zeptám se paní recepční, zda je se mnou na radnici města, kde dle materiálů má žít až 10 procent Srbů, někdo mocen promluvit srbsky – a dozvím se, že neví. Ale kdybych se prý zeptal na tiskovém oddělení (města kde sídlí srbská národní organizace Domowina a od loňského roku i srbský parlament...), třeba by mi tam poradili…

Budyšín není jen hlavní město Lužice, ale i hořčice. V místním specializovaném obchodě s hořčicemi jsou na tom líp i jazykově: kromě německých a anglických tu mají i polské a strašlivě pomršené české nápisy (jen srbské nemají). Že se ale Budyšíňané v něčem umějí spravedlivě dělit, zjišťuji v místním chrámu svatého Petra, který je – katolický i evangelický. Za katolickým oltářem totiž v půlce lodi začínají evangelické lavice a na zadní zdi lodi je protestantský oltář. O čas se pak (dle rozpisu na vratech kostela) farnosti obou denominací dělí spravedlivě. Srbsky se v chrámu ale nekáže: nejbližší srbskou mši najdete na druhém břehu řeky Sprévy (která protéká ještě jedním hlavním městem, jež na své pouti uvidíme) - v kapličce srbské obce Židow. Zato ale v boční lodi Petrova chrámu stojí stojan s papírky, na které návštěvníci obou vyznání píší svoje modlitby. Přečtu si první z nich, psanou česky dětským písmem: "DRAHÝ OTČE PŘEJI SI ABY JSME BYLI VŠICHNI PO SPOLU…"

Muzeum starých časů

Když projdeme věží českého vzdorokrále Matyáše Korvína, který je katolickými Srby milován za to, že její obyvatele už podruhé zachránil od nenáviděných „husitů“ vedených svým tchánem Jiřím z Poděbrad, a mineme exponát, který u českých gotických památek už nevidět: kamenný žlab pro koně, dostaneme se na místo, kde je letní scéna německo-srbského národního divadla. Stojí tam kulisy, které představují berlínský dům, panelák a prodejnu OBST UND GEMÜSE (OVOCE-ZELENINA), v jejímž výkladu jsou vystaveny podobizny dvou legendárních postav německé komunistické strany: Ernsta Thälmanna a Ericha Honeckera, toho přesně stejného, jak jsem ho potkal LIVE v míšeňské cukrárně. Před kulisou stojí pestrá změť trabantů, wartburgů a dékávek – a taky asi sedmdesátiletá manželská dvojice, která to vše pozoruje stejně nostalogicky jako já. Pán ke mně prohodí: „Wir wissen es…“ Mám potřebu mu říct, že rozumím, a tak ze zbytku své němčiny říkám: „Ich auch. Ich bin in ČSSR geboren.“

Pán z recepce vedlejšího Srbského muzea se jmenuje taky Erich. Spřátelíme se hned, i díky tomu, že během zdejších kurzů češtiny se naučil plynně česky.. Za NDR býval jeřábníkem a na můj dotaz, zda se Srbové za NDR co do národního života měli líp, než dnes, odpovídá jasně: „Ne. Němci se nás vždycky snažili potlačit.“ "A co saský premiér Tilich, Lužický Srb, pomohl?" ptám se. „Ne. To byla ještě větší svině.“

Muzeum má tři patra: přízemí představuje středověkou minulost, první patro největší vzmach národa; 19. století, druhé patro (které díky staženým roletám ve venkovní sluneční výhni vytváří scenérie, které jsou pro mě zajímavé i jako pro fotografa) tak říkající dobu současnou. Je to jediné místo za celou dobu naší návštěvy, kde je srbština prvním jazykem popisků expozice, která mě upoutá jednak svou uceleností (nikde jinde, včetně historických knih, člověk nenačerpá tolik fakt jako zde) a jedna svou historickou otevřeností. Je tu všechno: jména všech 170 srbských vesnic, které byly od 60. let dodnes vybragrovány a jsou bagrovány dál kvůli zdejší hnědouhelné pánvi (dnes ji vlastní Daniel Křetínský, kromě jiného majitel Blesku, Reflexu, Sportu, televize Joj…) a jejich obyvatelstvo určené k asimilaci přestěhováno do okolních německých měst. (Hned vedle visí plakát ze 70. let na srbskou inscenaci hry Aloise Jiráska Markýz Gero. Proč právě na hru o uhlobaronovi? Hádejte...) V expozici jsou porovnány i ústavy NDR a Saska z let 1948 a 1990, z nichž je jasně patrné, že za „totalitního státu“ byla (alespoň na papíře) práva menšiny ošetřena líp. Jsou tu vystaveny plakáty a noviny, v nichž Srbové v roce 1945 žádají Stalina, aby je zařadil do „masy 300 milionů Slovanů“, dopisy československých junáků, žádajících prezidenta Beneše, aby „navrátil Lužici zpět do naší země“, i chvalozpěv největšího novodobého srbského barda Jurije Brězana z roku 1950, v němž básník vzdává čest prvnímu (a jedinému) prezidentovi NDR Wilhelmu Pieckovi (který též pocházel z Lužice, ale její jazyk už neuměl) za to, že pozval „své Srby“ do NDR. Je tu náhrobní kámen „lužickosrbského Máchy“ Jakuba Barta-Ćišinského. I jeho vykopali, když se v jeho rodných i úmrtních Pančicích-Kukowě zase jednou „omlazoval hřbitov“… Až nahoře, v nejvyšším patře muzea, je velká fotografie lužické přírody s větou Jurije Brězana o Satkule, kolem níž přežilo posledních sedm srbských vesnic. Ta je, jako jediná v celém muzeu, uvedena jen v němčině. Chápu proč. V srbštině tu být nemusí, protože Srbové ji znají. Visí tu pro Němce... 

Třetí Marcova pohádka (naživo)

Na poněkud smutné cestě z Budyšína domů mi zazvoní telefon. Volá Marco: „Byli jste v Budyšíně? Nic si z toho nedělejte, ukážu vám něco opravdu srbského. Počkám na vás na parkovišti v Nebelčicích.“

Pár kilometrů za Pančicemi-Kukowem, skrytá v březovém hájku, který z ptačí perspektivy vypadá jako čistý les, se nachází osada, která není na žádné německé mapě ani v GPS. Horni Hajnk, jediná obec se stoprocentně lužickosrbským obyvatelstvem. Když s Marcem obcházíme chalupy a hledáme klíč od domu Jurije Brězana, dívají se místní na nás divně. Cizinci bůhvíodkud. Proč vstupují do posledního ráje vymírajícího národa?

„Ty je všechny znáš?“ ptám se Marca.

„Buďto je, nebo jejich známé. Všechny z kostela.“ odpovídá Marco.

S jediným existujícím klíčem, který Marco nakonec v jedné usedlosti sežene, vstupujeme do romanopiscova domu, před nímž stojí socha Krabata, který mu byl tím, čím Goethovi Faust; věnoval mu pět knih. (My z nich v Kulturních novinách jen tyto tři ukázky: zde, zde a zde.) Dům je v tom stavu, v jakém jej zemřelý před 13 lety zanechal. Kromě rodinných obrázků mě upoutá první lužickosrbský překlad Bible z roku 1548 a dopis školáka, který byl napsán během bouří kolem zavření poslední srbské třídy na základní škole Chrósćicích: „Kdybych byl saský král, vrátil bych Lužici Srbům…“ Asi nejslavnější východoněmecký spisovatel pozdního NDR, přeložený do 25 jazyků (který svým nekonečným příběhem příběh věčného souboje Krabata s německým hrabětem Wolfem Reissenbergem donutil světovou literaturu, aby vzala na vědomí jeho slovanské Ě) se rozloučil s levicovým Východním Německem těmito slovy: „Pokud se nám tento veliký experiment nezdařil, pak se do toho lidé za padesát nebo sto let pustí znovu, potom to bude lepší, jak doufám...“

O pár kroků dál tímto lužickým Kerskem jsme přijati legendou stále ještě živou, spisovatelem Beno Budarem (73) v jeho ateliéru, který si (díky „Kohlově vekslu“, kdy střadatelé z NDR mohli své končící východoněmecké marky vyměnit za západoněmecké v kurzu dvě ku jedné, ačkoli na reálný kurz byl pět ku jedné) v roce 1990 zařídil v někdejší stodole svého děda. S poválečným synem Lužické Srbky a sovětského vojáka, jehož ateliéru vévodí veliká grafika znázorňující setkání slovanských a germánských bohů, a fotografie, na níž Putin předává Solženicynovi nejvyšší státní vyznamenání, se o českých básnících Josefu Suchém a Milanu Hrabalovi bavím rusky. Nemocný básník, u něhož obeznámení počítají každý den, kdy je ještě naživu, nás pak obdaruje knihami, a já mu slíbím, že mu na oplátku do sbírky fotografií papežů, která mu visí nade dveřmi, u nás na biskupství seženu ještě Františka. Snad ho ještě zastihne!

Když se vrátíme do Pančic-Kukowa, už se stmívá. Nakupujeme v místním supermarketu, který má pekařství zvlášť, a já mám za úkol koupit chleba. Když na prodavačku pod nápisem VON KORN ZU BROT - NAŠ VŠĚDNY CHLĚB (všimněte si, že zatímco německá verze mluví o postupu výroby, srbská cituje otčenáš!) promluvím česky a zeptám se jí, jestli je Srbka, rozzáří se. Řeknu jí, že se jmenuju Tomáš, a ona mně, že se jmenuje Brigitte. Když odcházíme, místní obyvatel Marco mi prozradí i její příjmení: Brězanowa. Uvědomím si, že Brězan je česky Březina. Nomen omen pro básníka, který vidí do jádra věcí - i pro obyvatele březového Horního Hájku...

Když se jdu rozloučit s Nebelčicemi, poprvé si všimnu, že holubník, který stojí za naším domem, má na svém vrcholu korouhvičku, která ukazuje směr větru, a tou korouhvičkou - je Krabat. Opodál usedají nám Čechům (obyvatelům říše Arabely, v níž motiv havranů inspirovala srbská národní báj) tak blízcí černí ptáci, kteří nás v této zemi provázejí i v létě, a já si uvědomím, že i náš průvodce Marco je vlastně v ptáka proměněný Krabat - jeho příjmení je přece Raab!

V noci se mi zdá sen o tom, že se snažím v jakémsi cizím jazyce odříkat otčenáš. Prý proto (říká sen!), že TO JE TO JEDINÉ, CO TOMU JAZYKU POMŮŽE...

Galerii autorových fotografií k tomuto vyprávění naleznete zde.

Pokračování autorova deníku o pokračování cesty – do Drážďan, Berlína, dalších končin východu Německa a na polský Balt – si přečtete v budoucím čísle KN.