Společnost a politika Domov

Moknutí v nížině i na hoře aneb tři dny a tři noci na severozápadě

Vzácná saská renesance v Benešově nad Ploučnicí. Foto Wikimedia Commons

Vzpomínka na vandr z Ústí nad Labem do České Lípy, kdy meteorologům velmi vyšla předpověď počasí. Bohužel.

Celý čtvrtek si zvyšuju optimismus vybranou předpovědí a to tou, že bude pršet jen sem tam. Tu od ČHMÚ, která slibuje vícedenní chcanec, ignoruji. Pytlíkuji věci, první nezabalené objevy: nemám kartuši do vařiče (ale co, oheň bude, pršet nebude!) a baterku (kamarád půjčil aspoň blikačku na kolo).

O osmé večer svižným krokem s velebáglem na nádraží, utěšuji se tím, že těžší to být nemůže.

Vlak skoro prázdný, návaznost v Praze ok. Mírná ospalost, popůlnoční kafe a tyčinka. Ústí nad Labem v jednu ráno. Jemně mží, lidi se rozchází domů – a já tu mám čtyři a půl hodiny času. Bloumám po městě různými směry, vzpomínám na loňský dramatický přestup a na předloňskou návštěvu města s holkama. Větruše na skále je osvícená, mosty také. Ulice se vyprazdňují, kdo by tu coural v dešti. Leda fízlové, taxikáři a já.

Trénuji orientační smysl, objevuji parky, platany s olbřímími listy, strom, co vypadá jak vrba zkřížená s asparágusem (štědřenec jakýsi, už zase nevím který!). Město je zelené (teď tedy temně zelené), zajímavě rozložené. Ostré inženýrské domy a sítě cest se prolínají s vilkami, sem tam do toho vpadne silnice nebo dráha (a to všechno se musí nějak nacpat do uzoučkého údolí). Kousek po břehu Labe, na nábřeží si dva zajíci domlouvají… co asi v tento čas. Za Mariánskou skálou zoo, na rozdíl od Chomutova ji nejde najít po pachu ani po řevu, všechno spí a asi ani neprdí.

Přejdu řeku, ztrácím se na střekovské straně u jakési velefabriky, asi kus Setuzy. Vzhledem k tomu, že hledám rozhlednu, volím směr vzhůru. Sídliště Kamenný vrch – pokud odsud nebo sem jezdí někdo denně na kole, měl by se přihlásit na Tour de France. Nebo naopak. Samý paneláky, rozhledna nedohledna. Poslední pokus mezi už starousedlickými domky: první silnice nemá značku a je slepá, druhá má značku „slepá“ – a mění se ve stezku na rozhlednu. Prima. V parku se trochu bojím, tma jak v pytli, cítím závan jak od zkaženého alkoholu, ale asi jde o nějakou smradokytku. Nebo si to kdosi rozmyslel, když viděl siluetu s almarou na zádech a dusot pohor (na hady to funguje taky, že). Rozhled kamenná – starý válec zachovali a ovinuli ho dřevěným schodištěm. Užívám si již suchý výhled ve tři ráno na město. Páří se z lesů, Větruše na protikopci už zhasla, dole to žhne. Šupec dolů. Deset minut před nádražím mě zase dohání déšť, tentokrát kategorie průtrž. Vlhké se mění v mokré.

Na nádraží mě cigaretovým smradem vykuřují dva nádražáci (!), vláček děčíňáček je vysvobozením. Pár zastávek, půl šestá, neusnout! Velké Březno mávne zámkem (známým od předloňska), výstup. A zase z údolí tak vysoko, jak to jen jde, cíl kopec Magnetovec a hlavně skalka – Skalní hřib. Styl prádelna, přidává se déšť, naštěstí je teplo. Schovávám bagáž do roští a jdu na naučný okruh kolem Magnetovce. Značili to nějací jelimani, ztrácím se co chvíli. Procházka travou zajišťuje čvachtando v botách, déšť sílí. V nejostřejším bodě okružní cesty hřib nikde a značka ukazuje do lesa. Schrastím pár desítek metrů dolů (podle vydupané cesty to tak udělala půlka návštěvníků), vracím se po cestě. Ještě jedna tráva navíc, druhý pokus. Značka nalezena, hřib za rohem! V deštné bučině skála jak hrom, devět metrů na výšku, u paty průměr tak metr, nahoře tak dva a půl. Mazec!

Vyzvedávám mokrý bágl, umisťuji na mokrá záda a mokrým lesem kloužu vzhůru. Za kopcem je seník, velikost tak akorát, plný sena a nezamčený! Dvě hodinky si dáchnu, až se do mě dává zima a nějaká skrytá kopřiva, brabenec nebo co. Déšť zeslábl a já vyrážím přes louky do Zubrnic. To už jdu vážně v pohorkovém močále se strašnými zvuky, náhodně kolemjdoucí chatař jen zvedne obočí. Zubrnická lokálka zavřená, zubrnický skanzen otevřený, aspoň něco. Roubenky pěkné, rozeseté po vsi. Kašnový altánek, stodoly, domky, některé asi i soukromé. Z nuly zase vzhůru, tentokrát na Bukovou horu. Opět luka, nekonečná cesta obkružuje kopec. Bučiny pěkné, dokonce s parádními růžovkami. Jen kdyby necedilo nonstop. Kdyby tu byl Humboldt dnes, tak by ten výhled tolik neopěvoval (jak tvrdí cedule u „jeho“ vyhlídky; nebo by to nazvali „výhled do syrovátky“).

Po silnici a pak štěrkem dolů zase až úplně dolů k řece. Vesnice s již nezbytnou vietnamskou večerkou, obědvám housky a kukuřici. A opět vzhůru; ta špice, které jsem se doufala vyhnout a která dělá čtyřčetný čedičový klofák nad lesy, je fakt kopec a hrad Vrabinec, další postupný cíl. Výhled je prima, dokonce už i bez deště. A kvetou tu zlatohlavé lilie. Ve schránce v přístřešku pod kopcem nechávám básnickou sbírku kamaráda, který pocházel z tohoto kraje a posmrtně mu ji vydali další dva kamarádi. Před týdnem jsme ji křtili vínem v Olomouci. Kdoví, kam doputuje.

Cesta hore, dole, háj, nakonec rozhledna Velký Chlum. Kamenná stavbička volně přístupná, tříčtvrteční výhled hlavně na Děčín. Dělá se vyloženě pěkný večer, jen mně je teskno. Na oheň kašlu, vše je mokré, i když tu mají pěkné ohniště. Zalehávám mezi dveře rozhledny (vevnitř je bordel a venku může pršet) už v osm. Před půl devátou mě přeskakuje náhodný turista trpící samomluvou. Zbytek noci je v klidu.

Vstávačka časně, snídaně taktéž, pak mokrým, ale jasným ránem na vláček. Přijede něco na způsob hytláku – ptám se trochu nedůvěřivě, ano, je to nostalgická jízda. Dřevěné schody, divná madla, koženka ale přetrvala alespoň na vysočinských vlacích dodnes. To jen my, zhýčkaní tratí Praha–Ostrava, to už nevídáme. Dveře se otvírají zajímavě a až ve chvíli, kdy do nich průvodčí tvůrčím způsobem kopne.

Benešov nad Ploučnicí. Na náměstí se chystá trh a nějaká merenda, nahoře je velezámek, později zjistím, že jde o dvojzámčí ve „stylu u nás vzácné saské renesance“. Budiž. Zase k řece, tentokrát je to už Ploučnice, a zase nahoru, k rozhledně Kohout. Převýšení opět jak prase, ale skoro sucho a skoro horko, nezvyklé na této cestě. Původní kamenný válec je uvnitř vyplněný novým schodištěm a nahoře má kovovou konstrukci. Za bouřky asi prima gril. Výhled třetinový – snad že ji rekonstruovaly Lesy ČR: máš čučet na jejich stromky, a ne do kraje. Opět dolů a opět vzhůru, další rozhledna, tentokrát Strážný vrch. Dřevěná špica čučí nad stromy a taky do mraků. Jeden z nich mě pak olizuje, ale jen pár kapkami, zatím to jde bokem.

Sešup k Bobří soutěsce. V čediči si potok vyoral pořádnou brázdu, dokonce dělá nějaké menší kaskády, peřeje a při dobré vůli vodopády. Cesta cikcak kříží potok, mostky mají parádní, akorát je někdo natřel vrstvou nějaké dokonaleneschnoucí barvy a neradno se držet zábradlí. Cestou z údolí mě dohání a polévá další mrak. Mokrou obludu v pláštěnce nikdo do auta nechce, takže ťapu po silnici až do Kravař. Další skanzen je zase otevřený a je mi téměř vyčiněno, že chodím potichu (v pohorách…? Paní by asi potřebovala pročistit sluch… ale je moc milá). Zastávka na občerstvení, ale jedlá je jen kofola, řídký kafe a tyčinky. Další pokus o autostop – zatím nejlepší v životě, zastavilo hned druhý auto. Mladej kluk, trochu nemluvnej. Potřebuju jet jen pár kilometrů, jak začne mluvit, tak zmíní, že se rozešel s přítelkyní. Povídala bych s ním dýl, ale už je tu moje místo – tak mu jen řeknu, že si tady řeším něco podobného…

Skála Smrtka je fakt nad rybníkem, jak se píše v Urbanově Hastrmanovi. Skoro neskutečná – od břehu se na ni snadno leze, do rybníka se svažuje snad dvaceti metry. Okukuji lysky, mořské orly, havěť všelijakou. A peču se na sluníčku. Popojdu na lágrflek, vybalím věci, říkám si, že z tohoto mráčku nezaprší, najdu vařící šutr, dřevo a… nemám sirky. Na posledním čundru jsem měla snad čtvery, furt mi někde vypadávaly, tak jsem je vyklidila – a na teď mi zbyla jen placatá a dočista prázdná krabička. Nádhera. Za kopečkem se zjevila hlava – maník v indiánském. Poprosím o sirky – nemá, ale má knot, pazourek a ocílku. Po nějakém škrtání rozdýmí knot – ale ani za živýho boha od něj nechytne nic. Pak že není kouře bez ohníčku: Dýmu jsme vyprodukovali spoustu, plamínek žádný. Naštěstí mají za rohem „indiánské ležení“, tak mi tam půjčil zapalovač (ó jak stylové. Asi jako ten druhý indoš, co jsem ho potkala chvíli před tím – mokasíny, pruh kůže prostrčený za opaskem místo spoďárů, kožená brašnička s třásněmi – a pořádná pivní cejcha). Mezitím se ale dalo do ceďáku. O kus vedle jsou chaty za plotem, přelezu ho, okukuji verandu – ale asi tam někdo je. Takže radši venku. Pod zavěšeným ešusem se dá rozdělat oheň i v dešti, ale ve vodopádu se vařit prostě nedá. Stavím tedy přístřešek, večeřím zase nastudeno a jdu spát ve všech stupních vlhka a mokra podle toho, jak dlouho jsem to či ono měla na sobě. Ještěže je dost teplo – a dorážím třešňovici.

Poslední ráno už jen mží, mlha, že by se dala krájet. Snídaně, balení typu „mokrý humus“, po kolejích na vlak do Stvolínek. Snad prvním ranním vlakem do Zahrádek (to jsou názvy…). Hned za vsí začíná skalní soutěska neoriginálně zvaná Peklo. Skály tu blíže, tu dále od sebe, vprostřed potok, přes něj lávky, malý luh. V jednom místě skalní chodba odnikud ven. Pod některými převisy by se pěkně spalo, ale to by nesměla existovat snad všeobecně sdílená lidská touha do těchto míst vykonávat potřebu (snad že jde o takový stísněný prostor nebo co). Na konci se údolí rozevře a vyplivne skálu zvanou Skautská.

Česká Lípa, procházka průmyslovým areálem (ulice se jmenuje vtipně – Svojsíkova stezka. Nevím, zda by nad tou asfaltkou mezi ruderálním roštím a zdí bývalých jatek a současného učiliště zrovna jásal). Nádraží trochu v rozkladu. Městské jádro je o kus dál, mám na něj hodinku. Velenáměstí, uličky úzké i široké, poslední kopec.

Přískoky vláčky osobáčky, Mladá Boleslav, Nymburk, Kolín a poslední skok do Olomouce. Jdu pro kolo do kanceláře a zase mě dohání déšť a hned pořádná průtrž. Zaseknu se v kanceláři, chvíle na internetu. Domů na kole po větru a za sucha. V Týnci celý víkend nezapršelo! Nechalo si to na pondělí… (až pojedu do práce).