O Okakalovi, jeho dvoře, a jiných věčných králích
Každý samec má svou samici, každý optimistický režimní hymnus svou pohřební parodii.
Jdeme zas na výlet s Jardou a tentokrát i jeho synkem Honzíkem a vymýšlíme si. Honzík, který brzy nastoupí do druhé třídy a dosud nemá televizi ani mobil, má ve zvyku všechno, co vypráví, prožívat skrze bytosti, které vytváří. Někdy nás nechá, abych vytvářeli s ním, a tak můžeme určit, že jeho dnešní vymyšlený patron Okakal je králem indiánského kmene Inků. Já navrhuji, aby jeho ženou byla Královna ze Sádry, a Honzík, který má právě Freudovo anální období, navrhuje, aby měli ještě domácí zvíře jménem Kočka Hovnomočka, co sedává u potočka. Protože Honzík ve svých sedmi letech včera prvně ochutnal burgr, já ještě navrhuji, aby se Okakalův nejlepší kamarád jmenoval Burgantuel a kamarádka Burgantule. Tak přijdeme na to, že budeme vymýšlet dvojice různých samců a samic. Do deseti minut přijdeme na tyto: beranidlo – beranice, rosa – Rosice (to je takové město, co sousedí s naším Hradcem), had – hadice, slepec – slepice, krab – krabice, kůň – konvice, palec – palice, mat – matice (anebo matka!), kolo – kolejnice, laso – lasice, ostroh – ostřice, racek – račice, vůl – volavka, tele – televize, a Árijec (kterého mu s Jardou vysvětlíme jako obyvatele Íránu) – árie. Delší dobu pak diskutujeme o tom, zda samice od laku je láčkovka, lakovka nebo laskonka.
Jdeme kolem ohrady s divokými koňmi, které nedávno přivezli do naší přírodní rezervace. Koníci v ohrazeném prostoru centimetr od země hladově spásají poslední cípky trávy. Podíváme se s Jardou na sebe a oba zároveň řekneme: „Nová doba.“ Ten obrázek skupiny zvířat – pro kterou ochránci chtějí podmínky co možná nejpodobnější přirozenému životu jejich předků, ale jí samé dovolí se pást jen na několika vyhrazených čtverečních kilometrech – nám mnohé připomene…
Když přijdu domů, dočítám se na facebookovém profilu slovenské „veřejnoprávní“ radiotelevize RTVS, že: „YouTube zmazal kompletný archív Svobodného vysílače. Populárny web patriaci gigantu Google zasadil vážnu ranu českej dezinformačnej scéne, keď zmazal kompletný archív rádia Svobodný vysílač, obdoby slovenského Slobodného vysielača. Podobne ako v slovenskom prípade ide o médium, ktoré sa vezie na proruskej a protizápadnej vlne a pravidelne zverejňuje zmanipulované informácie.“ Nevím, co je Svobodný vysílač, ale dle tónu a jazyka jeho hodnocení vím, že autoři z RTVS na svých místech seděli již před třiceti a více lety – pro což si nacházím důkaz v antologii dokumentů historika Marka Junka o Rádiu Svobodná Evropa a jeho domácí reflexi: „Smyslem ideodiverzní vysílačky Rádio Svobodná Evropa je ovlivňovat postoje a jednání jednotlivců, skupin osob a obyvatelstva určité zájmové oblasti či rozhodovacích center ve smyslu zahraniční politiky USA a dále směřují k podrývání obranyschopnosti ČSSR a Varšavské smlouvy a oslabování politických, hospodářských a vojenských pozic protivníka. Proto se doporučuje, aby byla těmto štváčům zasazena rána ještě intenzivnějším rušením jejich vysílačky.“
V roce 1989 posedla naši zemi horečka idealismu s představou, že heslo „Pravda vítězí“ na naší prezidentské standartě bude konečně znamenat, že díky naprosté svobodě slova a kritickému sítu okolní reality si kdokoli bude moci svobodně ujasnit, které médium mu říká pravdu a které lež – a v jakém poměru. To byl z hlediska ideálu nejvlastnější účel letos třicetileté revoluce: a v době ohrožené svobody slova za krize v ČT v roce 2000 vyzval prezident Havel svého gymnaziálního spolužáka Formana, jenž nedlouho předtím natočil "film o svobodě slova i pro ty nejhorší" (Lid versus Larry Flynt), aby o tom v České relevizi na prahu nového roku dokonce pronesl projev. Dnes zjišťujeme, že uvedení těchto ideálů do praxe byl jen sen a že ačkoli nástroje se modernizují, zásadní praktiky každého režimu zůstávají stejné: za pravdu se nebojuje větší kvalitou obsahu i formy vypouštěných informací – ale prostě tím, že se za potlesku režimních médií oponent smaže.
Když jsme se s Jardou dnes loučili, vzpomínali jsme na režim, ve kterém jsme se narodili. Začal písničkou Zdeňka Petra z roku 1951, v níž Jan Werich zpíval, že "ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláme moc" – a skončil parodií od skupiny Hop Trop z roku 1986, v níž se zpívá, že "ten kdo předražuje rajčata je zelinář", a u jejíhož vizionářského textu se posluchač chtě nechtě musí zamyslet, která z jejích postav to po roce 1989 dotáhla do Švýcarska, která na Bahamy a která do Strakovy akademie. Při té příležitosti jsme si s Jardou vzpomněli, že dnešní režim se začal taky jednou písničkou: „...co je však největší, co je však největší – ta lidská svoboda!“ Jaký text bude mít asi její parodie? Už je na spadnutí…