Poezie Kultura

Stá zrada, stý klam, stá lež

Má cigareto, družko jediná

S odstupem času se nabízí otázka, zda „Long Tom“ Jaroslavu Vrchlickému přeci jen poněkud nekřivdil. Ve skutečnosti nebyl jen „veselý a svěží tanečník“ a jeho poezie zdaleka nebyla až tak bezproblémová a konformní, jak by mohly nasvědčovat ukázky vybrané do čítanek.

 

Píseň ironická

Nebude jiný svět!
Hleďme mu rozumět,
on pán je, my jsme sluzi;
o něco sázíme,
v prachu se plazíme
a plod seberou – druzí.

Nebude jiný svět!
Spousta jen cetek, tret…
On zdroj a my v něm pstruzi;
šupinou zablýsknem,
nestýsknem, nevýsknem,
nás chytí a snědí – druzí.

Bodláčí z Parnassu

 

Shnilé obilí

V den mlhavý kdys u Bystré
lán rodný sedlák oral;
na staré hruše uschlou snět
v tom starý havran slet'
a lidskou řečí zakrákoral:
Ty v potu tváře nadarmo
zde kypříš svoji hrudu,
a darmo budeš síti též,
neb nikdy nebudeš
plod sklízet, věř mi, svého trudu!
Po ptáku sedlák bičem šleh',
leč ten se drzý nehnul,
zrak – rudý jas a chrapot hlas.
Pak zmizel v jeden ráz,
když sedlák pro kámen se sehnul.
Šel domů sedlák poděšen,
v tom s nebes hloubi náhle
červánek vznítil kalný vzduch
a v dáli rudý pruh,
jak v krev by nořil brázdy táhlé.
A v noci vzplály hvězdy dvě
a jejich metly rudé
se třásly v dálce mlhavé
jak slzy krvavé;
To jen sám bůh ví, co to bude!
A sotva vzešlo osení,
sedlák se vidlí chopil,
šel na pány a nastal soud,
a brzy krve proud
ty rodné lány kolem stopil.
A než-li v klasy metalo
to obilíčko boží,
pan hrabě Vilém z Kolovrat
se s vojskem na vsi kraď.
Zda sedlák nyní vidle složí?
A než-li klasy dozrály,
juž konec byl té řeži,
a kde byl ve vsi jaký muž,
na stromě visel juž,
ba stačily juž k tomu stěží.
Pak věšeli je na trámy
u stodol, kolen, stájí,
a v polích v slunce úpalu
to zrálo pomalu –
však mrtvo bylo v celém kraji.
Uzrálo v posled obilí,
leč kdo je sklidí asi?
pár dětí, které zmořil hlad?
žen slabých zástup snad,
jež zármutkem si rvaly vlasy?
Pak přišly bouře. Celé dny
jen s oblohy se lilo.
Co kdys u Bystré sedlák sel,
to nikdo nesklízel,
to zrostlo, hnilo, hnilo.
Nad klasů bahno havran slét'
a děsně zakrákoral:
měl radost z věštby své, neb klet,
co stojí boží svět,
je lán, jejž český sedlák oral.

Selské balady

 

V bezesné noci

To známá je rada přec: Na jednu mysliti věc,
když nelze v noci spáti;
na jeden patřiti bod, na strop nebo pelesti hrot
a do sta počítati.

Jak dítě dělám to zas, však líne vleče se čas
a nechce v cval se dáti;
v bod jeden upřen je zrak. – V můj život
ztracený tak,
mír už se nenavrátí.

Zas do sta počítám též, stá zrada, stý klam, stá lež,
nic platno, nelze spáti…
A zítra, den fádní zas, též zrada, táž faleš v týž čas
ó ty se jistě vrátí!

Okna v bouři

 

Má cigareto!

Má cigareto, družko jediná
mých snů a zábav, květe v babí leto,
víš, bezdná je mých citů hlubina,
a píseň ubohá je bublina,
má cigareto!

Co osudem v hruď moji bylo seto,
co mého bolu věčná příčina,
co bylo stokrát žehnáno i kleto;

v tvém dýmu roste a se rozpíná,
plaň v šeru, než Smrt řekne svoje veto,
s tvým ohněm i můj oheň zhasíná,
má cigareto!

Fanfáry a kadence

 

Meditace

Nechť všecko se ztrácí,
květy i ptáci,
za svojí prací
příroda věčná spěje vždy dál;
co v jara smíchu
a v léta pychu,
to nyní v tichu
děje se v hrudi hvozdů a skal.

Dřív život skvělý,
tichý teď, stmělý,
rozdíl to celý!
život však jeden bez konce vře;
ten, kdo se rodí,
ten, kdo zde chodí,
ten, za nímž hodí
poslední hrsť ve zoufalé hře.

Všichni ti spolu
v plesu i bolu
na jednom stvolu
květy jsou, které sfoukne jen čas,
zde jen se mihli,
slunce svit stihli
a pak se zdvihli
v hvězdnou říš, v mlhy, v azur a jas!

Ať vše se ztrácí,
květy i ptáci,
ty za svou prací
dále spěj klidně, vteřiny host,
na věčna hávu
při jednom stavu
vesmíra slávu
spolu tkáš nevěda — měj na tom dost!

Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888

 

A že měl Vrchlický i smysl pro humor silně nesalonního ražení, potvrdí následující dílko, jehož existenci nám ve škole zatajili:

Balada o hovně

Na mém stole od nedávna, leží zvláštní kus,
je to věrně padělaný, lesklý, lidský trus.
Často sedím za večera nad tím hovnem zadumán,
usměju se, pozaslzím, když ho k oku pozvedám.

Snad byl otcem toho trusu přepychový hodokvas,
či je dílem proletáře, nebo sličné ženy as,
či mu kmet na lůžku trýzněn znenadání život dal,
či byl otcem jeho mladík, když k milence pospíchal.

Škoda, že mi novin kousek vedle hovna neležel,
aspoň znal bych politiku, k níž jeho pán náležel.
Hovno mlčí, svědek němý, neprozradí, kde se vzal,
nepoví, kde, jak a kdy ho tvůrce jeho zanechal.

A tak hovno z ruky dávám s rozmrzelou náladou,
žel, že navždy zůstane mi nejtemnější záhadou.
Dál však moje hlava bádá, dál se musím hovna ptát,
byla jeho hrobem louka, sad, či les, či reterát.

Všechno toto nadarmo je, marné všechno pátrání,
bohužel nebyl jsem kmotrem hned při jeho vysrání.
Sta mi představ v mysli spěchá, myšlenek se tísní sbor,
vím, že hovnem povrhují, vím, že psancem je ten tvor.

A přec každý, kdo tu žije, měl by hovnu poctu vzdát,
co jsou platný miliony, když nemůže člověk srát?
Ale jedna věc mne těší, v hovnu čerpám nauku,
v hovně jsme si všichni rovni, bez reptání, bez hluku.

Ať ho vysral cigán v háji, nebo slavný generál,
hovno podrží svou formu, no a smrdět bude dál!
A tu člověk, ať je králem, ať je žebrák prosící,
čím je víc než pro to hovno živou voznicí.

Báseň citoval K. J. Obrátil ve své sbírce Kryptadia jakožto Vrchlického dílo, byť spolehlivé doklady o jeho autorství neexistují.