Téma Domov,Kultura,Osobnosti

Zapomenutý pozoruhodný autor dosud živé písně

Vladimír Šťastný - zdroj Wikipedie Hrob Vladimíra Šťastného na brněnském ústředním hřbitově - foto Jiří Plocek

Vladimír Šťastný byl žákem významného bohoslovce a sběratele moravských lidových písní Františka Sušila. Přátelil se s dialektologem Františkem Bartošem i hudebním skladatelem Leošem Janáčkem. Časopisecký redaktor, kněz, básník, autor a editor duchovních písní přispěl významně ke kulturnímu životu Brna i Moravy na konci 19. století a zanechal po sobě mimo jiné „velehradskou hymnu“. V Brně však na něj zapomínáme.

Když jsme s mým otcem v roce 2014 uspořádali první setkání u nově postaveného památníku moravským patronům, svatým Cyrilovi a Metodějovi, na jižním svahu nejvyššího kopce Vysočiny Javořice, tedy symbolicky na „západní hranci říše cyrilometodějské“, pozvali jsme tam zpěváky ze Slováckého krúžku z Brna. Otec měl přání, aby zazpívali dvě tzv. „velehradské“ písně vztahující se k moravským patronům – Ejhle oltář a Bože, cos ráčil. „To není problém, ty známe,“ řekl nám tehdy vedoucí improvizovaného sboru. Zaujalo mne, že zpěváci folklorního souboru znají tyto duchovní písně.

Text druhé z nich napsal člověk, který byl žákem a obdivovatelem profesora Františka Sušila v brněnském bohosloveckém alumnátu a posléze prvním profesorem náboženství na prvním českém či správně „C.k. slovanském“ gymnáziu v Brně zřízeném v roce 1867 a fungujícím dodnes na třídě Kpt. Jaroše. Tu píseň najdete v aktuálním jednotném katolickém kancionálu vydaném pod číslem 828. Nápěv je původně polský, originál se jmenuje Boźe coś Polske.

Zakázaná, ale znějící

Píseň Bože cos ráčil zněla naplno na proslulé Národní pouti na Velehradě v roce 1985, kde se shromáždilo odhadem kolem 200 tisíc poutníků. Byla to jedna z největších akcí požadujících náboženskou svobodu a vyjadřujících odpor k tehdejšímu politickému systému za celou historii komunistického režimu. Věřící zpívali Velehradskou hymnu, jak je píseň Bože, cos ráčil nazývána, včetně poslední sedmé sloky, která byla tehdy zakázána a z kancionálu po roce 1948 vypuštěna:

I když se pyšná nevěra kol vzmáhá
a peklo seje koukol nových zmatků
nebudem dbáti odvěkého vraha
nedáme sobě bráti věčných statků
Víře vždy věrní budou Moravané:
Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Přiznám se, že když jsem v roce 2018 navštívil velehradskou pouť, která se dnes koná počátkem července pod názvem Dny dobré vůle a přitahuje ročně kolem 30 tisíc poutníků, a uslyšel velehradskou hymnu z úst tisíců shromážděných u majestátní baziliky, dojalo mne to hluboce.

Začal jsem se zajímat o jejího autora, který má na svědomí vícero písňových textů a vůbec i o to, jak funguje duchovní píseň, která má sloužit k liturgickým potřebám. Jak je možné, že se z nějaké písně stane „hymna“ a po více než sto let součást denně užívaného liturgického zpěvníku, čili kancionálu? Byl její autor něčím výjimečným?

Z chudého studenta významným spolutvůrcem kulturního života

Vladimír Šťastný, který se narodil roku 1841 v rodině vysočinského učitele Františka Šťastného v Rudíkově, vycházel z velmi skromných poměrů. Otec však chtěl, aby studoval na gymnáziu, a po roce studia v Jihlavě se mu podařilo umístit syna do 2. třídy německého gymnázia v Brně. Tam se Vladimír stal zároveň chovancem biskupského semináře, což bylo důležité z hmotného hlediska. Pro rodinu nebylo jistě jednoduché mít chlapce na studiích, jak si můžeme představit ze znění otcova dopisu z 12. října roku 1857:

Psaní od Tebe jsem dostal a byl bych Ti hned odepsal, ale pro ustavičný déšť žádný do Třebíče nemůže. Posílám Ti dle možnosti 10 fl. (pozn: florin = zlatka) na knihy; budeš-li potřebovati víc, piš hned, dokaváď je nevydám. Zelenářka pojede tento týden do Brna, tak Tobě pošleme chléb a trochu zimních hrušek. Měj se dobře a brzy nás dopisem potěš! Tvůj upřímný otec Frant. Šťastný

Otec však v posledním ročníku synových gymnaziálních studií v relativně mladém věku zemřel, čímž byla předurčena i další nelehká studijní dráha studenta bohosloví. Ale on byl houževnatý a vytrvalý. Střídmost a laskavý vztah k chudým byly po celý život jedním ze základních rysů jeho povahy. V pozdějších letech byl znám jako podporovatel nemajetných studentů a mnozí tohoto jeho povahového rysu i zneužívali. Na jedné straně přísný učitel v sušilovském duchu, na straně druhé neobyčejně laskavý člověk. Významný moravský dialektolog a folklorista František Bartoš mu jednou řekl: „Vy můžete býti tvrdším, ale měkčím už ne!“

Na gymnáziu potkal Vladimír Šťastný jednoho ze svých životních vzorů a přátel, vlastence, literáta a obrozeneckého vzdělance Matěje Procházku (1811–1889), který byl mimo jiné redaktorem časopisu Hlas jednoty katolické. Při studiu bohosloví pak byl jeho profesorem a dalším životním vzorem Procházkův velký přítel kněz, básník, teolog a sběratel lidových písní František Sušil (1804–1868).

V prvním ročníku kněžského alumnátu v Brně se projevily činorodost a vlastenecký zápal Vladimíra Šťastného. Se spolužákem vydávali ručně psaný časopis „Jaro“, jehož heslo znělo: „Svorností malé věci rostou“. Étos soudržnosti a společného díla pro lid, pro národ, pro společnost prosvěcoval Šťastného činnost celoživotně. Kromě osvětově laděných textů se v prvním čísle časopisu Jaro objevily také první Šťastného básnické pokusy s mariánskou tematikou, které později vydal ve své první sbírce Kvítí májové. Básnických sbírek pak publikoval ještě několik. Někdy používal podle svého místa původu pseudonym Josef Ruda. Z doby básnických počátků pochází i následující báseň, která přibližuje charakter Šťastného tvorby:

Jeden věnec z rozmanitých květů,
Ze sta hlasů jeden slavný zpěv,
Jeden vesmír z milionů světů,
Nebeský to, čarokrásný zjev.

Krasší ale, svornosti kde páska
Obejímá bratrů družinu,
Kdežto jeden duch a jedna láska
Z mnohých jednu tvoří rodinu.

Šťastného básně, podobně jako básně jeho učitele Františka Sušila, v sobě nesly často apelativní náboj, snažily se o pozitivní vnímání a směřování duchovních skutečností. Na rozdíl od Sušilových veršů zatížených obtížně srozumitelnými novotvary, byly Šťastného básně lidovější a srozumitelnější. Napsal také řadu básní příležitostných – například k úmrtí význačných osobností kulturního a náboženského života.

Časopis Obzor, boj o ideály a duchovní písně

Šťastného tvorba publicistická i literární byla spjata především s redigováním a vydáváním časopisu Obzor, který soustřeďoval okruh významných moravských autorů – jmenujme například dialektologa Františka Bartoše, zemského archiváře Vincence Brandla, spisovatele Jana Herbena nebo Gabrielu Preissovou. Probíhaly tu i půtky s pražskými literárními listy o kvalitu a zaměření literární tvorby, které odhalovaly rozdíl v pojetí kultury i duchovna obou rozdílných prostorů. Tu více tu méně pociťujeme tonto rozdíl dodnes. Tehdy v Obzoru stáli na jedné straně mladí, nadšení moravští kněží proti „zralejším“, ale hlavně pesimističtějším pražským literátům. Pesimismus a materialismus některých autorů vnímali mladí moravští tvůrci z okruhu kolem Obzoru jako doslova toxický. Stejně tak se jim příčila tendence vzhlížet k cizím vzorům a podceňovat vlastní prostředí. Nechme promluvit břitké verše samotného Šťastného:

Ó, jací jste to chudáci,
vy pessimisti mladí,
jste jak ti poutní mrzáci,
jež před chrámem se řadí.

Zdali vyplatí se vlasti sloužit?
ptá se mnohá hlava obezřetná.
„Duchům velkým, po velkém jest toužit,
Naše vlast jest malá, nemajetná!“

Vraťme se ale ke Šťastného tvorbě textové – tedy k jeho podílu na tvorbě duchovních písní. Napsal řadu textů s mariánskou a poutní tematikou. Dva spjaté se stejným - původně polským - nápěvem se uchovaly v katolickém kancionálu do dnešních dnů – velehradský hymnus Bože, cos ráčil a mariánská píseň Zdrávas Maria! Anděl Páně z nebe. Ta má dnes číslo 817  Šťastný se věnoval vedle vlastní tvorby i redigování písňových textů, aby co nejvíce odpovídaly zpěvním potřebám při náboženských příležitostech – to znamená, aby byly formálně stylisticky správně vedeny a přístupny k porozumění pro průměrného uživatele. Ukázkou této činnosti je jeho důkladná redakce Poutní knihy, sbírky 275 poutních písní, kterou vydalo v roce 1893 Dědictví sv. Cyrila a Methoda.

Šťastného tvorba básnická i textařská jistě nepatří k trvalým uměleckým vrcholům moravské literatury. Literární historik prof. Miloslav Hýsek jej označil za literárního dělníka, který se naučil psát slušné verše, jiní mu zase vytýkali přílišné buditelské či náboženské tendence. Přesto se Šťastného činnost promítla do každodenní duchovní praxe tehdejších věřících a vlastně její stopu pociťujeme dodnes. Byť se setkáváme s výhradami, že repertoár kostelních písní – tedy těch užívaných při katolické liturgii – by měl být konečně zmodernizován.

Jistě mnohý čtenář zaznamenal polemiky o tématech „kytary při mši – ano, či ne“, „rock nebo folk v kostele“ nebo o tom, jak přijímat velký vliv amerických spirituálů a tak dále. Někteří jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že by kodifikované kancionály měly být zrušeny. Tyto snahy dokládají značnou emancipaci ducha jednotlivce v porovnání s minulostí, kdy při tvorbě duchovní hudby vládla přísná institucionální pravidla (kodifikovaná v papežském pojednání Moto proprio z roku 1903 o posvátné hudbě). Duchovní hudební tvorba i interpretace měla dle nich  splňovat tři základní kritéria: ctít posvátnost, být umělecká a všeobecná (tedy přístupná všem). Výslovně se v oněch předpisech mluví o tom, že posvátná hudba, tedy i duchovní píseň, by se měla vyvarovat teatrálnosti a zábavnosti. Měla by zkrátka potlačit veškerou snahu odvádějící pozornost od kontemplativního charakteru duchovních obřadů.

Toto pojetí také důsledně ctil i Vladimír Šťastný, který jinak měl pro hudbu jako celek velké porozumění. Jeho dobrým přítelem byl skladatel Pavel Křížkovský a především pak mladý Leoš Janáček, který u něj na návštěvách hrával na klavír. V této souvislosti je zajímavé, že laskavý, ale víceméně konzervativní stárnoucí kněz si cenil Janáčkových tvůrčích výbojů (Její pastorkyňa), které zprvu nenacházely příznivé odezvy u laické ani odborné veřejnosti.

Pár osobních postřehů

Já sám jsem – jako obvykle – zkoumal tuto věc, tedy působení duchovních písní, i sám na sobě. Pamatuju si, že jsem jako kluk – bylo to v období politického uvolnění kolem roku 1968 – slyšel v kostele ve Velké Bíteši poprvé muziku s elektrickými kytarami a bicími. To byl pro mne – a myslím, že i pro mnohé další mladé, průlom. Osvěžení při stereotypním obřadu. Ano, mám z té doby vzpomínky na to, že tak - formalisticky -  jsem vnímal průběh mše a ta novota na mne proto zapůsobila.

Od té doby uplynulo hodně vody. Sám jsem byl aktivním hudebníkem, ale pak také publicistou, hudebním dramaturgem a rozhlasovým redaktorem. A v průběhu života jsem také v různých vlnách obnovoval svůj vztah ke katolické liturgii. Bývaly doby, kdy jsem chodil do kostela více a jindy zas málo. Během let se však měnilo mé vnímání a prožívání mše, tohoto úžasného ritu, který za minulého režimu byl pro mne nezávislým a stabilizujícím duchovním prostorem, rozloženým nad dobové poryvy, a v podstatě posun ve vnímání trvá dodnes a prohlubuje se. Mše je pro mne pokaždé návratem k elementárnímu, esenciálnímu, uklidňujícímu a inspirujícímu vztahu k sobě samému a k tomu, co mne překračuje. A čím dál tím důležitější je pro mne zážitek usebrání, který se vylučuje s ruchem.

A z této muzikantsko-dramaturgicko-duchovní pozice jsem začal vnímat jinak i ty pokusy o oživení liturgie nezkrocenou mladistvou energií, jíž vnášejí do obřadu z nějakého vnitřního puzení mladší věřící. Popsal jsem kriticky jeden takový svůj pohled na „moderní“ kostelní zpěv po návštěvě letní mše při setkání katolické mládeže v poutním místě Kostelním Vydří v roce 2007. A pořád se v té věci posouvám. Stárnu a přestávám rozumět mládí? Nebo prostě – ať chci, či nechci – klesám hlouběji tam, kde nepůsobí dobové vzruchy, ale metafyzické duchovní principy? Nevím, ale určitě objevuji i jiné - možná původnější - stránky starých duchovních písní.

Seděl jsem tuhle v lavici kostela sv. Tomáše v Brně vedle starších řádových sester. Zpívaly kancionální písně a četly jejich texty z displejů dotykových mobilních telefonů. Já jsem si je nalistoval v kancionálu, poněvadž na rozdíl od nich jsem neuměl nazpaměť nápěvy. A přidal jsem se k jejich neokázalému a zcela pokornému projevu ve verších písně číslo 904 pocházející z letáčku z roku 1827, jak je uvedeno v kancionálu:

Nebudu se nouze báti, vždyť Bůh o mě pečuje;
když mě přítel nechce znáti, naděje má v Bohu je.
Jestli kříž a protivenství na ramena měl bych vzít,
Kristův příklad v člověčenství chci vždy na paměti mít.

Dříve bych asi stěží překonával své puzení k posuzování „kvality“ nápěvu i textu. Nyní mi zavládl uvnitř duše mír. Tu píseň jsem jaksi přijal a cítil jsem, že mi mluví v té chvíli  z duše. A podobným neokázalým, ale navíc slavnostním a povznášejícím dojmem na mne působila na Velehradě Šťastného píseň Bože cos ráčil. Správná píseň ve správný čas.

……………..

Malé brněnské P.S.:

Šťastného osud a dnešní pozice je veskrze symbolickým zrcadlem naší současné duchovní situace. Vladimír Šťastný stál po dlouhá léta v čele Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, významné moravské nakladatelské instituce, která se zaobírala i dalšími činnostmi – například zakupovala a udržovala na brněnském Ústředním hřbitově místa pro zasloužilé kněží. Takto zachovala pro veřejnost viditelně vzpomínku na přátele a moravské vlastence Františka Sušila a Matěje Procházku, jejichž ostatky uložila v jednom pěkném hrobě.

Vladimír Šťastný je veden jako významná osobnost v internetové encyklopedii města Brna. Mimo svou všechnu záslužnou činnost ukládal do hrobu i ostatky Antonína Vaška, otce básníka Petra Bezruče, a snad vůbec prvního odvážného veřejného kritika pravosti rukopisů královédvorského a zelenohorského (!). A jak vypadá jeho hrob na brněnském Ústředním hřbitově? Na stránkách Encyklopedie města Brna je zmíněn, že je v seznamu hřbitovních míst zasloužilých osobností. Místo k návštěvě a vzpomínce. Pohleďte na něj: Zarostlý, neudržovaný. Symbolický obraz pozemské vděčnosti i pomíjivosti. Naštěstí nemusíme spoléhat na dobovou vrchnost – Vladimír Šťastný žije dál ve své písni.

 

Aktualizace 22. 8. 2019: 

Náměstek primátorky města Brna Petr Hledík mne informoval o tom, že město Brno v současné době hledá způsob, jak systémově přistoupit k velkému množství hrobů a výtvarně zajímavých objektů a jejich prezentaci. To je potěšující informace. O určitý počet hrobů, jež jsou dnes označeny jako "čestné", se město stará bezplatně.