Literární ukázka Kultura

Počteníčko: Ztracená směs

Je tam na pobřeží město, kde k jídlu nemaj nic než chinin a k pití nic než rum.

Co měl společného O. Henry (vlastním jménem William Sydney Porter, 1862–1910) s naším Daliborem z Kozojed (?–1498)? Oba v sobě objevili umělecký talent teprve poté, co nastoupili do výkonu trestu. O. Henry ovšem dopadl výrazně lépe: pětileté vězení za bankovní zpronevěru si ani nemusel odpykat celé a po propuštění se stal nejpopulárnějším americkým humoristou, těžícím z mimořádné informovanosti o různých lidských slabostech, jako dokazuje následující text o zázračném receptu.

Jelikož barům církev žehná a koktajly zahajují oběd vyvolených, mluvme o hospodě. Abstinenti ať neposlouchají, vždy je přece možno jít do automatu, kde deseticent vhozený do okýnka označeného studený bujón vykouzlí suché martini.

Con Lantry pracoval na střízlivé straně baru v Kenealyho saloonu. Vy i já jsme stáli, na jedné noze jak husy, na té druhé straně a dobrovolně jsme likvidovali svou týdenní výplatu. Před námi tancoval Con, čistý, vlídný, bystrý, zdvořilý, přesný, důvěryhodný, mladý, zodpovědný, v bílé kazajce, a bral nám peníze.

Saloon, žehnaný a zatracovaný, stál v takovém tom koutku, kde domy vypadají jako krabice a jsou obydlené pradlenami, zapšklými Newyorčany první generace a bohémy, kteří ani s těmi, ani s oněmi nechtějí nic mít.

V patře nad saloonem žil Kenealy s rodinou. Jeho dcera Katherine měla oči jiskrné jak irská whisky – ale co je vám do toho. Buďte si spokojeni se svou Geraldinou či Elizou. Neboť Con pro Katherine zahořel, a když na něho od paty schodiště něžně volala, ať jí k obědu přinese žejdlík točenýho, srdce mu v hrudi kloktalo jak mléčný likér v šejkru. Neměnné a korektní jsou zákony lásky, pročež hodíte-li poslední findu ze svého bohatství na pult za whisky, barman si ji vezme a ožení se s dcerou šéfa a všem bude dobře.

Ne tak Con. Neboť v přítomnosti ženy rudnul a ztrácel řeč. On, který dokázal pohledem oka usadit klaretem rozparáděného mladíka, mačkadlem na citróny knokautovat řvouny a prohodit dveřmi výtržníky, aniž si pomačkal jediný fald na bílém smokinku, když se ocitl před ženou, oněměl, zblbnul, roztřásl se a vyhledal úkryt pod lavicí. Jak tedy musel působit na Katherine? Jako poseroutka, který se nezmůže na slovo, jako nedovtipný balvan, jako nejpřitroublejší nápadník, který kdy blekotal o počasí před svou uctívanou.

Jednou dorazili ke Kenealymu dva opálení muži, Riley a McQuirk. Pohovořili se šéfem a zabrali pro sebe zadní místnost. Naplnili ji láhvemi, násoskami, džbánky a zkumavkami. Veškeré nádobíčko a tekutiny ze saloonu měli k dispozici, ale nápoje nepodávali. Celý den se ti dva pařili uvnitř a přelévali a míchali neznámé směsky a směsi ze svých zásob alkoholu. Riley, který byl vzdělaný, dělal výpočty na štosy papírů, převáděl galony na unce a kvarty na dramy. McQuirk, morous se zarudlýma očima, obrátil každou neúspěšnou slivku do odpadního sudu a něžně zaklel hlubokým ochraptělým hlasem. Neúnavně a pilně dřeli a hledali ten tajemný nápoj jako dva alchymisti snažící se sloučením prvků vyrobit zlato.

Jednou večer, když už měl po práci, vydal se k zadní místnosti i Con. Přilákal ho profesionální zájem o tyhle dva okultní barmany, v jejichž baru nikdo nepil a kteří denně plundrovali zásoby Kenealyho alkoholu pro své nenasytné a jalové experimenty.

U zadního schodiště však natrefil na Katherine, zářící jak východ slunce nad Gweebarraskou zátokou.

„Dobrý večer, pane Lantry,“ řekla. „Co je nového?“

„B-b-bude p-pršet,“ zakoktal stydlín a zacouval ke zdi.

„A proč by ne,“ řekla Katherine. „Kapka vody nemůže být nikdy na škodu.“ V zadní místnosti se Riley a McQuirk jak bradatí čarodějové mořili se svými podivnými patoky. Z padesáti lahví vždy vysáli Rileyem pečlivě vykalkulované množství tekutiny a natřásali tím ve velké skleněné míse. Pak to McQuirk za pochmurného sakrování vylil a začali nanovo.

„Posaď se,“ řekl Riley Conovi. „Vysvětlím ti to.

Loni v létě jsme tady s Timem došli k názoru, že takovej Americkej bar v týhle Nikaragui by se moh vyplatit. Je tam na pobřeží město, kde k jídlu nemaj nic než chinin a k pití nic než rum. Místní lidi i cizinci tam uléhaj se zimnicí a probouzej se v horečce a takovej dobře namixovanej drink je tam nejpřirozenější lék na jejich tropický neduhy.

Takže jsme se v New Yorku zásobili proviantem, barovým nádobíčkem a sklem a na bělostným parníčku jsme vypluli k Santa Palmě. Po cestě jsme s Timem koukali na lítající ryby, hráli ferbla s kapitánem a stevardem a už jsme si začínali připadat jako alkoholoví králové od obratníku Kozoroha.

Když jsme byli tak na pět hodin od pobřeží, které jsme hodlali napojit i vysát, kapitán si nás povolal na pravobok ke kompasu, že si na něco vzpomněl.

‚Zapomněl jsem vám říct, hoši,‘ povídá, ‚že od minulýho měsíce zavedla Nikaragua osmačtyřicetiprocentní dovozní clo z ceny veškerýho lahvovýho zboží. Prezident si omylem špricnul do jídla místo tabaska vlasovou vodu Cincinnatti a teď se mstí. Sudový zboží je gratis.‘

‚Škoda že jste to neřek dřív,‘ my na to a koupili jsme od něho dva dvaačtyřicetigalonové sudy, otevřeli všechny flašky a do těch beček je vyprázdnili. Osmačtyřicet procent cla by nás dokonale zruinovalo, takže jsme radši namíchali koktajl za tisíc dvě stě dolarů, než abysme hodili všecko přes palubu.

No a když jsme se vylodili, hned jsme jeden ten sud načali. Obsah byl srdcervoucí. Mělo to barvu jak hrachová polívka z chudinský vývařovny a chutnalo to jak ta nejhorší cikorka, co ti vnucuje tetička místo kafe po srdečním záchvatu, kterej sis uhnal zachraňováním ztracených existencí. Nalili jsme jednomu černochovi na zkoušku čtyři prsty a ten se na tři dny složil pod kokos, kopal patama do písku a odmítal podepsat poslední vůli.

Ale ten další soudek! Pověz, barmane, měl jsi někdy na hlavě slaměnej klobouk se žlutou stuhou a s krásnou dívkou po boku a s osmi milióny dolarů v kapse ses vznášel v balóně, a to všecko najednou? Takhle ses cítil jen po třiceti kapkách toho nektaru. Mít toho v sobě na dva prsty, ukryješ hlavu do dlaní a rozbrečíš se, protože tvůj jazyk už nebude chtít lízat nic jinýho.

No fakt! V tom druhým soudku byl namíchaný elixír bojovnosti, peněz a luxusního života. Mělo to barvu zlata, čirost skla a i po setmění v tom zářilo slunce. Ani za tisíc let by se to nepřestalo prodávat.

Rozjeli jsme tedy obchod s touhle podařenou sortou a úplně nám to stačilo. Místní obyvatelstvo všeho druhu se kolem nás rojilo jako včelky před úlem. Kdyby ten sud vydržel, z Nikaraguy by se stala nejbáječnější země na světě. Když jsme ráno otevřeli, nastavěla se před bar na blok dlouhá fronta generálů a plukovníků a svržených prezidentů a revolucionářů a všichni čekali, až je obsloužíme. Začali jsme s padesáti stříbrnými centy za paňáka, posledních deset galonů jsme kliďánko rozprodali po pěti dolarech za prcka. Byla to úžasná věc! Člověk po ní získal odvahu a ambici a nervy dokázat cokoli si zamanul, a přitom mu bylo fuk, jestli jeho peníze smrdí, nebo voní novotou Ledařského trustu. Když byl sud zpola prázdný, Nikaragua odmítla splácet státní dluh, odstranila clo z cigaret a chystala se vyhlásit válku Spojeným státům a Anglii.

Náhodou jsme objevili tohoto krále všech drinků a jen štěstí nám může pomoct ho znovu nalézt. Už se o to pokoušíme deset měsíců. Špetku po špetce smíchali jsme už celý sudy všech škodlivých ingrediencí známých v pijácký profesi. Deset barů bys naplnil zásobou whisky, brandy, vermutů, džinů a vín, co jsme s Timem rozfofrovali. Svět nesmí bejt připravenej o tohle skvostný pití. Netřeba litovat ztráty času a peněz. Národ Spojených států přivítá tenhlecten nápoj a zaplatí.“

McQuirk mezitím pečlivě odměřoval a sléval malá množství různých destilátů, jak mu je Riley diktoval podle poslední receptury. Výsledná směs měla odpudivou flekatě čokoládovou barvu. McQuirk ji ochutnal a s patřičným doprovodem ji chrstl do dopadu.

„Podivná historka, i když je pravdivá,“ odtušil Con. „Ale já už musím na večeři.“

„Napij se,“ řekl Riley. „Máme všelijaký koktajly, až na ten ztracenej.“

„Nepiju nic silnějšího než vodu,“ řekl Con. „Právě jsem potkal na schodech slečnu Katherine. Řekla moudrá slova: ‚Kapka vody nemůže být nikdy na škodu.‘“

Když Con odešel, Riley málem povalil McQuirka dardou do zad.

„Slyšels to?“ křičel. „Jsme my dva ale pitomci! Těch šest flašek sodovky, co jsme měli na lodi – sám jsi je otvíral – do kterýho sudu jsi je nalil – do kterýho? Vzpomeň si, ty trdlo!“

„Řek bych,“ protáhl zvolna McQuirk, „řekl bych, že do toho druhýho. Vzpomínám si na tu modrou nálepku, co měl na boku.“

„Už to máme!“ křičel Riley. „Tohle nám chybělo. Fígl byl v tý vodě. Jinak jsme měli všecko dobře. Utíkej, chlape, a hned sem z baru přines dvě flašky sodovky. Já zatím spočítám poměry.“

Hodinu nato kráčel Con po chodníku ke Kenyalyho saloonu. Věrní zaměstnanci totiž i v době volna obcházejí v blízkosti svého pracoviště, přitahováni jakousi magickou silou.

U zadních dveří stál policejní anton. Tři zdatní policajti polo nesli a polo strkali Rileyho a McQuirka po schůdkách do vozu. Jejich oči a tváře zdobily šrámy a modřiny po urputném a krvelačném boji. A přece výskali podivnou radostí a uštědřovali policii poslední chatrné zbytky své nepříčetné bojovnosti.

„Začali se tam vzadu rvát,“ vysvětloval Kenealy Conovi. „A zpívat! To bylo horší. Všecko rozmlátili na cimpr campr. Ale jsou to fajn chlapi. Škodu zaplatěj. Prej chtěli vymyslet nějakej novej koktajl nebo co. Dohlídnu, aby je zejtra ráno pustili.“

Con se šoural k zadní místnosti, aby si prohlédl bojiště. Když procházel halou, Katherine právě sestupovala po schodech.

„Ještě jednou, pane Lantry. Dobrý večer,“ řekla. „Co je nového venku?“

„P-pořád ještě h-hrozí déšť,“ řekl Con a metelil pryč s ruměncem na hladké bledé tváři.

Riley a McQuirk rozpoutali vskutku velkou přátelskou bitku. Všude se válely střepy z lahví a sklenic. Ve vzduchu byly cítit výpary alkoholu. Loužičky destilátů zdobily podlahu.

Na stole stála dvaatřicetiuncová odměrka. Na jejím dně zůstaly dvě lžičky tekutiny – jasně medové tekutiny, v jejíchž zlatonosných hlubinách jako by bylo uvězněné slunce.

Con si přičichl. Ochutnal. Vypil.

Když se vracel halou zpět, Katherine už kráčela po schodech vzhůru.

„Pořád nic nového, pane Lantry?“ zeptala se a škádlivě se zasmála.

Con ji popadl, zvedl ze země a sevřel v náručí.

„Nového je to,“ řekl, „že my dva se vezmem.“

„Pusťte mě, pane!“ vykřikla rozhořčeně, „nebo vás – Ach, Cone, kde jsi v sobě vzal tu odvahu, drahý?“

Přeložil Jiří Josek

Z knihy O. Henry: Jaro na jídelním lístku, Práce, Praha, 1988.