Setkání III
Překvapivé pokračovaní fejetonů Setkání a Setkání II.
Je středa odpoledne, kdy jezdívám na akupunkturu do Jičína. Jet lokálkou o dvou vagóncích přes políčka u Hradce Králové, na nichž stojí kapličky připomínající někdejší vítěznou bitvu kanonýra Jabůrka, je příjemné vytržení z pracovního týdne – i když pravidelně dojíždíme se zpožděním: jednou kvůli zaseknuté automatice záchoda, podruhé kvůli nefungujícím zadním světlům.
Tentokrát nepřicházím v moc dobré náladě. Nemá to žádné vážné důvody, prostě jsem dnes běžný přinasraný Čech, který má v duši už týden stejné zamračeno a dusno, jako je na nebi, přichází pozdě a do narvaného vlaku. Sedám si k jedné starší paní kolem šedesátky, vedle níž sedí výrazně mladší, u níž s poměrným mládím ostře kontrastuje jediný zub, který jí kouká z úst. Když si sedám, starší paní spadne ze sedačky taška, ze které vypadnou brambory, jako v pohádce se rozkutálí, což celý vagón poněkud stmelí. Paní děkuje a nejbližším „pomahačům“, k nimž patřím také já, rozdává papírové kapesníky „aby se otřeli od špíny“. Přitom si s tou mladší povídá o spolucestujících.
Mladší říká:
„Já vás chápu, taky si dávám tašky radši k sobě. Minulej tejden mi nějakej mladej vytáhnul z tašky kolu a napil se z ní. Ale uznávám, že už jsem trochu alergická, já totiž v Tescu doplňuju zboží, tak za celej den lidi nemusím.“
Starší se směje: „To je jako můj muž. Dělá na berňáku, a říká, že aby nemusel střílet lidi, tak střílí jeleny – ale ještě žádnýho nezastřelil. Spíš bych řekla, že potřebuje ty noci na tom posedu, kdy poslouchá žáby a ptáky…“
Pak se zeptá mladší, co veze ve velké nákupní tašce.
Mladší říká: „Normální věci. Čokoládu, jogurty – a šáňo. Mám dvě holky, dvojčata, co dneska slaví narozeniny, tak jim vezu šáňo. Ale dětský, aby moh i mladší syn.“
Přichází průvodčí a hlásí nám, že mezi stanicemi Hořice a Ostroměř bude výluka. Když vidí mrak na mé tváři, začne se starší smát, že jsem nějaký náročný: copak jsem už na téhle trati zažil, že by vlak přijel včas? Nežijeme přece v Japonsku. Když mluví o Japonsku, vypadnou jí z tašky zas dvě brambory, které jí už v lepší náladě podám. Pak vystoupí – ale mile rozesmátá nálada po ní zůstane.
Pokusím se ji nahradit a zeptám se své mladší spolucestující, která mi neodbytně někoho připomíná, zda se neznáme.
Ona: „A odkaď?“
Já: „Z Pouchova? Z domova? Já jsem tam dělal.“
Ona (podívá se na mou dávnou služební mikinu s nápisem Charita): „Vůbec nevím, co v Pouchově je. Ale asi nějakej dům pro matky s dětma, že jo. Tak tam jsem nikdy nebyla a nikdy ani nebudu.“
Já: „Tam se může dostat kdokoliv z nás, ani neví jak.“
Ona: „A jak jako?“
Já: „Třeba že má exekuci, zůstane na děti sám, a už tam je. Normálně přitom dělá na celej úvazek, ale nemůže si vydělat ani na obyčejnej podnájem. Většina takových lidí kvůli tomu maká načerno, protože se jim nevyplatí dělat legálně, když jim z toho na živobytí nic nezbyde.“
Ona: „Já si spíš myslím, že se jim makat nechce vůbec. Já takový lidi nechápu. Helejte, člověk může uklouznout, ale nechat se zavřít na takový dno? Já mám tři exekuce, na ty dvě holky, co maj dneska narozeniny, platím bejvalýmu a beru si je na prázdniny, a u sebe mám syna z druhýho manželství. A ten si mi nikdy nepostěžoval, že by mu něco chybělo. Máme všechno.“
Já: „A můžu se zeptat, kolik vám při těch exekucích a alimentech z výplaty zbyde?“
Ona: „No jo. Po těch letech v práci beru skoro třicet tisíc – a zbude mi deset. To nám stačí. Na azyl bysme nikdy nešli!“
Chvíli se bavíme o tom, kolik se ušetří, když člověk dokonale zná všechny slevy a nemusí platit nájem. Pak moje spolucestující vystupuje.
Za závorami stojí chaloupka se skoro už smazaným nápisem dle písma z 19. století, jehož obrysy jsou ale dosud vidět: LUŽNÍ MLÝN. Když ze stanice vyjíždíme, vidím, jak třicetiletá žena s jediným zubem pokládá svou tašku (o níž už vím, co v ní je) na zápraží.
Skupina dětí, které do vlaku nastoupily na poslední stanici, zpívají na nápěv všeobecně známé písničky:
„Běží liška k Táboru
neviděla závoru
jede rychlík z Opavy
liška běží bez hlavy…“