Fejeton Kultura

A Bém!

Gabriel von Max: Kritik umění (asi 1894). Repro Wikimedia Commons

Kdysi, v jugoslávské cizině, věděli jsme přesně, co mají Dánové za plotem k snídani. Zato Čechy, třeba tu učitelskou dvojici z Broumova, která tam prodávala i spartakiádní padáčky, aby si mohla koupit cizokrajné lyžařské vázání, a která chodila na jednu společnou stravenku v tom resortu na snídaně i na večeře, jsme nesnášeli. „Naše“ jsme nesnášeli, s nimi se nebavili, natož abychom se jim dívali po ránu na „Kempného“ stolek. Myslím, že tak nějak podobně jsme byli na tom tehdy v „sedmdesátkách“ až „osmdesátkách“ skoro všichni. Západníky jsme obdivovali, o naše se nestarali. Asi to podzámčí máme v genech. I Marie Magdalena Novotná provdaná Panklová dost nezřízeně obdivovala čtyřikrát vdanou kamarádku nejen Metternicha, ale i Windischgrätze Paní Kněžnu, o Slečně Hortensii ani nemluvě.

Anebo Fučík a Majerová… Jak my někteří těmi dvěma Čechy opovrhujem! A jsou dokonce inteligentní lidé, mezi našimi bývalými emigranty třeba, kteří tvrdí, že komunista, např. Kainar, nemůže napsat dobrou báseň. A jsou mezi námi básníci, kteří tvrdí, že Ivan Skála byl špatný básník a špatný člověk. Odkud to víme? Odkud ten kádrovácký odsudek? Z jednoho dvou jeho protivných prohlášení? Že neměl rád jiné autory jiného světového názoru? Hodnocení cizího díla jiným básníkem bych rozuměl, ale vím, jak se Ivan Skála, vl. jménem Karel Hell, choval třeba, když byl za II. světové totálně nasazený v Německu?

Anebo Julius Fučík. Určitě se od něho nedá číst všechno. Sic! Určitě je na náš současný vkus eufemisticky řečeno příliš jednostranný. Slovem pirát. Ale Reportáž psaná na oprátce je statečná kniha. A že byl Fučík vysoce inteligentní, věděli už páni kapitalisti, jako například nakladatelé Jan Fromek, Karel Jánský, Ladislav Kuncíř, když si ho vybrali (čtyřiadvacetiletého) za hlavního redaktora Kmene. Naše současné literární časopisy jsou zajímavé, ale tehdejší Kmen měl nejen rubriku zpráv z naší kulturní scény. Lačný čtenář se dozvěděl, co všechno akorát vychází v Americe, v Británii, Německu, Itálii, Francii a obzvlášť podrobné a pravidelné byly vhledy Jiřího Weila do literatury vycházející v Sovětském svazu. V této době připosražené tím už skoro plesnivým souslovím „putinovské Rusko“ něco nemyslitelného.

Mám rozepsaný Ruský šanon: fejetony z cest po Rusku, překlady z ruštiny, náměty k filmům na „ruskou notečku“, výpisy z kronik našich legionářů. Spíš pro vlastní potřebu. Pro pořádek v šupleti.

Ale tuto větu: „Jmenovaný má dobrý a pevný cíl postaviti solidní prosaickou větu, již možno čísti bez nebezpečí, že klopýtneme o vzepřený obraz nebo že se zkrvavíme nahromaděným štěrkem pustého feuilletonistického verbalismu,“ již napsal do vínku Karlu Novému Julius Fučík v Kmenu roku 1927, jsem si zvolil do toho šanonu jako motto…

Nepamatuju se už, co jsem kdy četl od Marie Majerové. Někteří současní kritici doporučují spíše než literaturu začíst se do jejích prostěradel. A přitom jen její překladatelská činnost zahrnuje přes třináct překladů z francouzštiny, od Victora Huga po Balzaca, za svoji povídku Mučenky a román Přehrada dostala Státní ceny. V roce 1922 a 1932, takže to asi nebylo za její komunistické zásluhy. Majerová žila v mládí ve Vídni. A v Kmeni č. 11 popisuje (aspoň malý závdavek), jak seznamovala vídeňské děti s pohádkami od Boženy Němcové: „Promítali jsme napřed na plátně zvířátka. Dítě je kamarád každého zvířete, i namalovaného, a ne nadarmo má Němcová tolik pohádek o zvířatech. Každý nový obrázek byl provázen hlaholem a jásotem „Kočka! Pes! Čičí! Kvák! Žába!“ křičely děti. A ty, které za námi šly sem z jiných okresů, vítaly své staré známé a křičely na ně slovy jejich příběhů. A pak se objevila opice. Veselí vyvrcholilo. Řehot, dupot, jekot a potlesk drobných dlaní. Do toho kvikl břitký hlásek výrostkův: „A Bém!“ A hned se lomoz rozdělil. Noví se chechtali, starší dětské obecenstvo se rozhořčovalo. A Bém, Čecháček, je pro vídeňskou ulici gorilou, opicí, orangutanem, a dítě českých rodičů bylo tak neuvědomělé, že házelo nadávkou samo po sobě.“

(Jak jsem hledal, abych tento text dokončil, narazil jsem v Antologii českých povídek z let 1945 až 1985 na jednu velice ubohou „majerku“ z jednapadesátého. Ale přesto jsem v ní našel: „Hornická obec se choulila do sebe stejná, jako když se s ní loučil – do lesa skok přes úzká políčka, pravé kalounky, přivazující ke vsi modrý fěrtoch oblohy.“)

Naposledy Fučík… Listoval jsem si ve Všeobecné encyklopedii Diderot (rok vydání 1999) a našel jsem tam nádherný portrét Julia Fučíka (s knírem a la kajzr Vilém). Akorát byl ten JF jiného data narození a povolání. Na vojenského kapelníka Julia Fučíka, skladatele pochodů a valčíků. O našem hrdinovi byl sloupek následující, který při dnešním internetním způsobu hledání přehlédneš, ani nemrkneš. Pochopitelně bez portrétu. Ne že bych litoval, my jsme si jeho hlavy užili dost, ale co dnešní mladí, nebudou si ho plést s tím kapelmajstrem s knírem až málem za ucho?

P. S.

A k tomu maršálu Koněvovi a odstraňování připomínek na jeho osobu? Zkuste si prosím přečíst úryvek z mého Ruského šanonu: „Kreml 27. 5. 2004. Jdeme akorát kolem sochy toho kruťase maršála Žukova, jenž se na vysokém donském hřebci tváří, jako by právě přijížděl Stalinovi sdělit konec druhé světové války v Evropě, když nám Michail říká: „Byl jsem na jeho pohřbu. A právě když ho spouštěli do hrobu, mně jeden vtipálek zašeptal do ucha, že to ten Žukov dotáhl vlastně daleko: Od spermie až po maršála. Blbec. Málem mě tam spustili taky. Málem jsem se se smíchy udusil.“ Ano, zkusme se zamýšlet, jestli nejsou důležitější věci, které bychom měli řešit, než se hrabat v minulosti, kterou jsme nezažili, ale o níž jsme tolik my piráti všech možných barev četli, že jo. A těch důležitějších současných problémů, které by se daly řešit, a ne zbaběle před nimi utíkat do podsvětí, jsem měl na konci tohoto fejetouňu celý seznam. Dal jsem ho do škrtu. Všichni je znáte.